Stanley

I když je to už dávno, co jsem Pláž viděl, dlouho mi tento film nedal spát. Donutí totiž k zamyšlení nad světem, nad lidstvem a nad způsoby života každého z nás - a to je dobře. Že je lidstvo prohnilé, to všichni víme. Že bychom od té vší špíny někdy nejradši utekli a zašili se někde na ostrově v ráji - o tom snad aspoň občas snil každý. Zde je však taktně realisticky prozrazeno, jak to, co dělá z naší společnosti mizernou špinavou společnost, není žádným vnějším naočkovaným zlem, od kterého se lze jednoduše odpoutat a vybudovat si někde v izolaci idylku neposkvrněné komunity. Vždyť kdo tvoří společnost, kdo určuje její životní styl a kdo jaké hodnoty do ní vnáší? Jsme to my všichni - bez ohledu na to, kde žijeme. Odpoutání se není řešením, jelikož to, s čím bychom se chtěli vypořádat a od čeho utéct, si neseme v sobě. Z toho vyplývá, že hledání jakéhosi ráje bez vydání se na "vnitřní cestu poznání" je jen honěním se za stíny.

Malick čím dál tím více přidává na poetičnosti a vyzdvihává formu nad obsahem. Je to jako když postupně očišťuje a brousí čirý diamant, při jehož broušení však odpadává čím dál tím více diváků, jelikož pro většinu z nich ten výsledný diamant je prostě neviditelný, nepochytitelný nebo nepochopitelný. Pro mě se však právě skrze své pojetí stávají takovéto Malickovy filmy čím dál více osobními, neboť v nich nacházím autenticky odzbrojující vyjádření mého vlastního způsobu duševního prožívání, emočního vnímání a náhledů do nejniternějších komnat vlastní duše. Pokud takhle bude Malick i nadále pokračovat, vlastně se bojím, co bude dál. Buď totiž při některém z jeho dalších filmů při pokračujícím pečlivém obrušování odpadnu už i já, nebo mě jeho další dílo svým zaměřením a zacílením do samého středu vlastní duše snad už dočista zničí a budu chtít u něj zemřít...

Obávám se, že podobné tendenčně zaměřené materiály můžou při vší snaze o šíření "dobra a poznání" vyrábět paradoxně více nepřátel náboženství než kolik jich snad k víře můžou přivádět. Duel studenta s profesorem ukázkově demostruje klasický zásek, ze kterého se nám jako lidstvu ani po všech těch staletích nekonečných třenic stále nedaří vyrůst. Taková šaráda přitom nedokazuje nic o Bohu, jako leda o střetech našich různých představ o něm. Mění se jen metody, prostředky a pomůcky, které si k tomu v různých dobách, formách či podobách bereme na pomoc (v tomto případě aktuální poznatky z pole vědy, filosofie či teologie v rámci určitých dobových paradigmat). Film vlastně sám v sobě prozrazuje to, že za utkvětlou potřebou obhajovat ne-existenci Boha je vždy něco osobního, co zapříčiňuje lpění na svých názorech (viz Dawkingsův komplex). Tento film se bohužel proviňuje neférovostí ze snah o přetahování z jedné strany spektra víry na druhou, čímž může zatápět do kotle často se vyskytující nemoci víry (či nevíry), kterou je přesvědčení o vlastní pravdě. Takové přetahování přitom nepřináší záruku žádného kvalitativního skoku ke skutečnému hlubšímu Porozumění všech těch věcí, o kterých se s oblibou pojednává, když se o Bohu začne mluvit. Nutno však poznamenat, že jelikož žijeme v kultuře, v níž je mnoho neférově tendenčního z hlediska materialisticko-ateistického filosofického lobby, není se co divit, že vznikají takovéto produkty, které jsou tendenční duchovně-teisticky (zde navíc úzce křesťansky). Pozorný, nezaujatý divák, který se nenechá odradit ani svést zdejší předpojatostí si zde však může najít cestu přinejmenším k přiblížení poznání universálních hodnot lidství, což je bezpochyby vítaný užitek, jenž tento film může světu přinášet.

Padesátiminutová reklama na teatrální cirkusové vystoupení dua šoumenů z Las Vegas, jejichž vyumělkované, strojené a očividnými plastikami vyhlazené úsměvy jim po stovkách jejich repríz na tvářích už natolik ztuhly, že vypadají jako oživlé antické divadelní persony. Pozornost si tento snímek zasluhuje snad alespoň díky poměrně zvláštní, atypické vizuální stránce, ale celé to zachraňuje především úžasná epická hudba Alana Silvestriho. Vlastně lze až říci, že se jedná o krásný soundtrack se zbytečným doplňkovým filmovým materiálem :)

Film předhazuje zajímavé téma, které asi napadlo každého, kdo někdy ztratil milovanou osobu. Avšak není jednoduché zpracovat takový příběh tak, aby z toho vznikl skutečně věrohodný materiál poodhalující a objasňující psychologické zákonitosti, o které tu jde především. Tomuto filmu se to bohužel příliš nepodařilo, a tak se nám dostává jen poněkud plytká a křečovitá podívaná o tom, kterak dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Nic to však nemění na tom, že lze tuto látku použít k hlubšímu sebereflexnímu zamyšlení nad tím, co to v nás vyvolává, což nikdy není na škodu.

Zajímalo by mě, jestli je tohle skutečně alespoň trochu autentický obraz života hollywoodské smetánky. Pokud ano, pak je Hollywood opravdu jen jedno velké hřiště dospěle vypadajících dětí.

Jeden z těch filmových výkvětů, který je tak strašně špatný, až je vtipný :) Snad jediné, co zde aspoň trochu překvapuje, jsou relativně nečekaná úmrtí a nekýčovitý, i když nepochopitelný konec.

To, co fungovalo v Into the Wild, tady nefunguje skoro vůbec. Flashbacky, které se od půlky Cheryliny poutě stávají docela otravnými, opakovaně pocitově vracejí film k začátku a vyvolávají dojem, že Cheryl absolvovala nějaký víkendový trip a ne několikaměsíční pouť. Zamrzí také dosti nevyužitý potenciál majestátnosti přírody, kterou musela Cheryl projít, a takřka absence duchovního rozměru, který z filmu prostě nevyzařuje. Z filmu vyloženě zavání, že ho vytvářel někdo, kdo nemá vlastní zkušenosti s podobnou poutí, s dlouhodobým osamoceným pobytem v přírodě ani s duchovní transformací sebe sama. Jakpak by takový materiál asi pojal a zpracoval třeba Terrence Malick?

Jeden z filmových výkvětů tamilské produkce, který svou okatou plytkostí hýří natolik křiklavě, až se z toho stává pomalu studijní materiál o vzorech nejtypičtějších filmových popkulturních klišé.

V rámci svého žánru vynikající počin!