Stanley

Unikátní dokumentární počin týkající se tématu, které je zejména pro naši euroamerickou mentalitu natolik palčivé, že se nám kolem toho motá spousta emocí, zmatků a neporozumění, v nichž je těžké se bez vlastních zásadních životních zkušeností fundovaně orientovat. Přitom od úsvitu věku všech lidských kultur je známo, že kdo neporozumí smrti, nemůže porozumět ani životu.

Asi nejlepší a nejhodnotnější část z jinak unikátní dokumentární série. Prý vůbec poprvé v historii bylo autentickými haitskými vúdú kněžími dovoleno nafilmovat části jejich originálních obřadů a ceremonií, jelikož V. Poltikovič při setkáních s nimi získal jejich mimořádnou osobní důvěru.

Raně středověká mužsko-ženská aristokratická slovní přestřelka :)

Kristy Swanson jako roztleskávačka je vcelku roztomilá. Ale tím jsem výpis zajímavostí tohoto snímku vyčerpal.

Velmi zdařilý dokument snažící se v rámci dostupných možností přiblížit a zprostředkovat zážitky a zkušenosti několika účastníků halucinogenních dobrodružství při požití látky získávané z ropuchy koloradské. Hlavní hodnota dokumentu přirozeně nespočívá jen ve výpovědi samotných zážitků daných účastníků, ale především v tom, na co ti, kteří touto zkušeností prošli, nejčastěji poukazují. Bohužel osobní zkušenost je nepřenositelná, a tak názory na tento film se jistě budou vyhraňovat na příznivce a odpůrce psychedelických látek a zřejmě i psychospirituální tématiky vůbec. To se ukázalo už na besedě pořádané po autorské projekci na akademické půdě, kde se do tvůrců dokumentu a zástupce transpersonálních psychologů (Michael Vančura) navážel hlavní představitel hnutí Sysifos (Čeněk Zlatník), který neudržel na uzdě svou emotivní zaujatost vůči Stanislavu Grofovi. Podobné vyhrocené názory jistě brzy uvidíme i na zdejších komentářích, které se tu začnou objevovat. Bohužel podobnými třenicemi si často necháváme zatemnit zrak a ztratit tak ze zřetele to skutečně podstatné, co se v tomto dokumentu sděluje a co si z něj může odnést každý divák bez ohledu na to, zda sám má či nemá jakékoli (psycho)spirituální zkušenosti.

Pro člověka, který už někdy aspoň zakopnul o práh teologického vědění, tento dokument nepředstavuje prakticky žádný informační přínos. Vizuální zpracování, kdy sledujeme zacyklený sled stále týchž obrazů, začne po čtvrt hodině otravovat a unavovat. Bulvárně zbarvený tón zdejšího komentáře vyvolává dojem falešného vzbouzení pozornosti. Typický příklad mizerného dokumentu, který by se dal bez problémů scvrknout do minutáže jednoho večerníčku, aniž by musel být o něco podstatného ochuzen. Ale když jsem se po tomto filmu odebíral pozdě v noci na kutě, z temných zákoutí mého bytu jakoby vykukovaly stínové výjevy černého rohatce, takže aspoň něčím dokument očividně zapůsobil.

Cesta času je jako velký audiovizuální Rorschachův test. Na toto projekční plátno si coby reakce na sledování filmu každý divák promítne to své - své postřehy, své názory, postoje, emoce a celkově rozličnou směs produktů mysli. Veškeré zpozorované, zachycené a případně i zformulované postřehy nevypovídají ani tak o Malickově filmu jako spíš o tom, kdo se dívá. Dalo by se totiž říci, že film sám o sobě příliš nic neříká, k ničemu neinklinuje, k ničemu nás nenabádá a nic okatě konkrétního nám nechce sdělit - pouze nám předestírá nekomentovaný náhled na vznik a vývoj naší Země a života na ní. Nejde o klasický přírodopisný dokument (přestože je natočen s maximální vědeckou přesností), ani o filmovou báseň (přestože nepostrádá poetickou formu), ani o žádnou ideologickou výpověď, a právě to může být jeho největší devizou. Dokument jednoduše zobrazuje prostý náhled na vývoj přírody na Zemi a diváka nechává, ať si o tom myslí, co chce, a ať si z toho pobere cokoli, co odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu nastavení. Je to jako sledování přírody samé – nemluví k nám naším vlastním jazykem, nikdo nám nic u toho neinterpretuje a jsme při tom odkázáni jen sami na sebe – na to, co se nám při pozorování přírodních procesů jeví a co se při tom z nás samých vyjevuje. Film nepokládá žádné otázky a nedává žádné odpovědi. Nebyl by to však Malick, aby nevytvářel prostor k tomu, kde si můžeme zvědomovat vlastní niterné otázky týkající se základních témat života a člověka na Zemi: Kde se tu vzal život? Co určuje jeho vývoj? Kde jsme se tu vzali my lidé? Kdo vůbec jsme? Jak se zde vyskytla inteligence a vědomí? Co to vůbec je inteligence a vědomí? Odkud to pochází a kam to všechno směřuje? Kdo a proč vlastně pokládá tyto otázky? A jaký je smysl toho všeho? ...Při sledování tohoto filmu můžeme brzy pocítit, že mlčící příroda je vůči našim otázkám dvojsečná. Pro toho, kdo zůstává při konfrontaci s náhledem na obrazy přírodních procesů u lidských slov a lidského myšlení, dostává se v konečném důsledku k rezignujícímu tichu a bezradné prázdnotě. A u toho, kdo umí alespoň trochu nahlížet napříč lidskými slovy a lidským myšlením vstříc jazyku přírody, může spatřit náznaky něčeho, co je taktéž jen o rezignujícím tichu a bezradné prázdnotě. To první však má vlastnosti bezvýznamnosti, to druhé má charakter zázraku...

Jeden z těch filmových výkvětů, který je tak strašně špatný, až je vtipný :) Snad jediné, co zde aspoň trochu překvapuje, jsou relativně nečekaná úmrtí a nekýčovitý, i když nepochopitelný konec.

Velice pěkný dokumentární cyklus, který nás zavede na jedny z nejznámějších a nejkrásnějších míst pro potápění na světě, ale seznámí nás také s okolními přírodními i kulturními památkami, obyvateli a tamější historií.

Cirkusová akrobatická skupina Cirque du Soleil se do filmových análů zapsala již několika celovečerními snímky, ve kterých hojně zprezentovala leckdy pomalu nadlidské výkony svých svěřenců. Jedenkrát se ovšem vydala také na to největší plátno IMAX, které navíc díky zvolené 3D technologii nabízí divákům vnoření se do záběrů natolik přirozených a hmatatelných, že můžou být tímto magickým snímkem doslova pohlceni. Poutavá obrazová báseň symbolicky pojednává o "cestě člověka" od zrození po dětství, dospívání a střední věk, kdy každá část je všemi prostředky nastíněna tak, aby odpovídala vnímání člověkem toho konkrétního věku. Mládí díky svým neuvěřitelným kostýmům znázorňujícím dětský pohled na svět může připomínat Čaroděje ze země Oz či Alenku v říši divů. Dospívání naťukává typické objevování neznáma, vzrušení i duševní neklid. Středí věk mj. ukazuje, jakým sucharem se člověk může stát zapomene-li na původní přirozené hodnoty, které ho dříve naplňovaly, a zastoupí-li je ztvrdlé srdce. Avšak nabízí se nakonec volba znovuobjevení toho, čím jsme dříve dokázali být - znovuodkrytím v sobě místa pro radosti, z jakých jsme se uměli těšit v mládí... Komentář "Gandalfa" Iana McKellena zní důstojně a stejně tak velmi důstojně doprovází celým filmem krásná hudba jednoho z dvorních skladatelů Cirque du Soleil Benoîta Jutrase (recenze soundtracku).