consuela1

Pravdivé jádro případu se skrývá někde v bludišti pěti subjektivních výkladů událostí, které se odehrály v několika kouzelných letních dnech před čtrnácti lety. Pravdy a lži, láska a nevěra, podivná forma lásky a podivná forma nevěry, kdy nic není tak, jak se zdá být. Najít správný konec nitky a rozplést natolik zamotané klubíčko je herculovským úkolem pro nejlepšího detektiva všech dob, který kromě šedých buněk mozkových umí použít také srdce, které ho neomylně přivede k rozuzlení.

Příběh se zápletkou o mnoho přesahující tradiční detektivní žánr nás zavádí do prostředí, které autorka důvěrně poznala při cestách se svým manželem, archeologem Mallowanem. Rodinné vazby poutané kromě jiného silnými dětskými traumaty nemohou vyvrcholit jinak, než zločinem. A to na člověku, který se stal obětí zcela právem, který si svůj osud předznamenal a svými činy mu vyšel vstříc. Naplnil tak smysl a potvrdil pravdu působivého příběhu o schůzce se smrtí, který ve filmu zazní. O naplnění osudu, jehož cestám můžeme zkoušet uniknout chůzí po nejmenších chodníčcích, odbočkách a vedlejších stezkách, ale on nás stejně čeká na nejbližším rozcestí.

Moje touha nikdy se nerozloučit s milovaným Herculem ve ztvárnění Davida Sucheta byla naplněna novou sérií, kterou si po večerech odměřuji jemněji než nejvzácnější lék. Staré hříchy vrhají dlouhé stíny a když osudu pomáhá míchat karty Agatha Christie je zřejmé že se rozehraje nezapomenutelná partie, ze které jako velmistr vyjde jedině a pouze Poirot.

Amadeus je film pro celý život. Méně než u jiných filmů na něj budeme nazírat optikou měnícího se věku a nás měnících životních zkušeností. Je tomu tak proto, že se velmi palčivě věnuje tomu, co si uvědomí téměř každý ve svém životě- a zpravidla velice záhy… Pokud odhlédnu od bravurního výtvarného zpracování, nádherných kostýmů, hudby a strhujících hereckých výkonů, dokázal zde Peter Shaffer neopakovatelným způsobem zpracovat věčný boj génia a průměrnosti. Že genialita je dána shůry, a ostatní nedosáhnou byť usilovnější snahou ničeho, než průměru…a mnohdy ještě lopotného, upoceného a usilovného. Nám všem průměrným nezbývá, než se s tímto smířit, protože pokud se necháme uštknout hadím jedem průměrnosti, nezbývá nám, než si někde hluboko v nás šeptat: Salieri

Nejsilnější kinozážitek po mnoha letech, který mi přinesl všechno, co očekávám od adventního filmu: scénář, který co chvíli vlídně rozesměje, nádhernou hudbu klenoucí se nad schikanederovsky kouzelnými krumlovskými uličkami, trochu nebeského dojetí, i koření v podobě přitažlivosti po čertech uhrančivého Jiřího Dvořáka, pohledného Stanislava Majera, charismatického Jiřího Bartošky a nakonec i veršujícího párkaře. Poslední záběr na herecké hvězdy v nebi mne na malou chvilinku zabolel vědomím budoucího naplnění a zároveň zahřál, že se vlastní smrti budu bát o mnoho méně, pokud mi Jiří Strach slibuje, že takhle to bude vypadat na onom světě. A ještě jeden hřejivý pocit: ve zcela vyprodaném kině jsem poprvé od roku 1986 při závěrečných titulkách slyšela dlouhý potlesk!

Velmi zdařilé filmové zpracování novely Boženy Němcové. Vždycky jsem ale tušila, že pro můj osobní vztah k mé babičce pro mně jednou bude posledních dvacet minut k nedívání. 1. září 2012 se toto tušení změnilo v jistotu.

Zcela nezábavná bakalářská povídka, která k tenisu nenamotivuje ani mne, ačkoli vlastním tenisovou raketu, se kterou hrávala Lída Baarová....

Kdo nechce hledá důvody, kdo chce hledá způsoby. Dětská mysl nezatížená předsudky vůči postižení našla způsob, jak se dorozumět s mamkou, kterou on a bráchové tak moc potřebují.

O nebetyčné semetrice a obdivuhodném sousedovi. Všechny hvězdičky Oldřichu Novému.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Letošní léto tak nepřineslo jen úmorná vedra, nápor uprchlíků a řeckou krizi, ale k tomu všemu ještě reprízu Bestiáře.