DonFrolimo

DonFrolimo

don Frolimo Yotrocaroma

Česko

2 body

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 4.10.2016  09:07

    Brabec si logicky a trefně zvolil za transpoziční metodu Váchalovy perzifláže němou grotesku/horor, čímž se mu podařilo do filmu přímo umístit alespoň části originálu jako text a ne jako řeč. Jenže jeho filmový jazyk, poetika a nadsázka nejsou s to převést výbušnou energii Váchalova jazyka a stylu a parodie šestákových braků na filmové plátno. Brabcův vtip se brzy vyčerpá a jeho opakování nudí, narozdíl od Váchalova opulentního vyprávění, kde vrstvení absurdních situací či spíše jejich komicky exaltovaný popis baví a daří se mu pravidelně stimulovat bránici i intelektuální požitek.

    • 31.10.2015  23:04
    Drive (2011)
    ****

    neni to tak extra dobrý, ale je to tak extra hezký.

    • 20.4.2015  10:51
    Interstellar (2014)
    ***

    Pokus o rozmáchlé a přitom soustředěné hard sci-fi se Nolanovi povedl i nepovedl, záleží na tom, jestli upřednostníme v hodnocení bravurně zvládnutý styl, nebo humanistické poselství, které melodramaticky prosakuje ze všech děr. Posuzovat jakousi fyzikální legitimitu je stejná hloupost jako se ptát, proč může vlk mluvit s karkulkou. U Interstellaru sice můžeme kvitovat s povděkem, že tvůrci svůj fikční svět konzultovali s předním atrofyzikem, na odvyprávění příběhu to však naprosto nic nemění. Protože důvod proč je podle mne film "kontroverzní" spočívá pouze v rozporu mezi formou a obsahem, nebudu se věnovat ani audiovizuálnímu ztvárnění, ostatně u Nolana je to zbytečné - kvalita je samozřejmostí. Problém byl pouze fabulačně zvládnout časové a kauzální paradoxy, ve kterých je příběh zaklíněn. A v tom je možné spatřovat skutečné mistrovství filmu, protože časové pasti dokázal Nolan použít jako dokonalé nástroje k výstavbě dramatu. Fabule je celistvá, smysluplná a rozhodně ji nechybí žádná tradiční interakce a opravdu ocelové motivace . Přitom bezhlavě porušuje základní zákonitost svého vlastního prostoru - chronologii. Syžet potom musí nejen zvládnout dávkovat napětí a neprozradit narativní strukturu dříve než v "pětirozměrném" finále, musí také vydržet zpětnou reflexi diváka, až se bude ptát, zda je takové odvyprávění vůbec možné. Nolanův talent spočívá v tom, že diváka dokáže přesvědčit, že jeho intuice sice selhává, nicméně "logika" světa zůstává neporušena. Skoro jako by to byl skvělý dokument o záludnostech vysoké fyziky. Samosebou nejde jen o vysvětlení bezrozporné hypotézy, jde o odvození dramatických veličin a ani tady nelze poetice příliš co vytknout. V tomto ohledu je Interstellar žánrově, stylově a řemeslně novátorský (ačkoli většinou skrze nespočet citací). Bohužel je Nolan příliš dobrý režisér a nemůže se spokojit s bezvadnou formou, se stejnou silou chce filmem protlačit ještě jednu dimenzi, která stejně jako fikční gravitace může překonat prostor i čas. Je to samosebou morálka a sladkobolné poselství o tom, že láska vesmír přenáší. Tento krok byl přitom naprosto správný a nutný. Je pochopitelné, že komplikovanou zápletku postavenou navíc na časovém paradoxu je třeba sjednotit čistě příběhovou konstantou, nabídnout řešení v člověku, ne v uspořádání vesmíru. Příběh nemůže být o červí a černé díře, teseraktu a gravitaci. Musí být o lidech, jejich touhách i selháních. Nolan umí lidské city v extrémních situacích zobrazit civilně a intimně, jeho vášeň pro sílu výrazu jde ovšem tak daleko, že se emoce hroutí do patetických černých děr a kýžený morální rozměr šustí papírem i skrz "horizont událostí". Příliš mnoho energie film věnuje na "pravdivé" vykreslení formálně-dramatické struktury, takže několik křiklavých slov načmáraných na pauzáku, kterým se poetický plán překryje, tomu nepřidá další rovinu, jen zakryje všechno to, co se povedlo. A nepomůžou tomu ani slova velšského velmistra. Myslím, že Nolan usiloval o to, aby byl základní silný příběh o lásce uvnitř toho všeho a aby se postupně šířil všemi rozměry a dokonce se mohl sám k sobě vracet. To se mu však povedlo jen zčásti, respektive jen pro určitou část publika. Mě přesvědčit nedokázal, místo hard sci-fi jsem viděl cajdák.

    • 9.3.2015  09:34
    Alois Nebel (2011)
    odpad!

    Předem se přiznám, že sem nevydržel do konce. Možná, že v poslední třetině se z toho stal majstrštyk světový kinematografie a já blbec neprohlíd utajenou přípravu na radikální obrat, jehož účinnek by byl zesílenej smrtící nudou v předchozích okýnkách. Jenže takový zázraky se nedějou, kdo dokázal natočit dvacet, čtyřicet minut pseudopoetickýho průjmu, dokáže to dotáhnout i na těch osmdesát. Kdo by dokázal udělat v Nebelovi pouhejch pět minut živýho filmu, nezmoh by se na moře vaty. Tak už to chodí. Překvapení to pro mě nebylo. Předloha je glajch to samý. Těžce vypocený pocity neadresný nostalgie. Představte si Nebela jako hranej film (nebo animovanej), představte si předlohu jako povídku. Hned by bylo jasný, že tu něco smrdí. Citlivá dušička kavárenskýho blouda s nedostatkem talentu a hlavně úplnou absencí řemesla. Obojí: film i komiks sou postavený na sudeťáckoajzboňácký melancholii, kterou se snaží dělat zástěrku špatně napsanýmu příběhu a nemilosrdně nanicovatýmu vyprávění. Já si myslim, že dobrou atmosféru může divák (čtenář) nasát jenom tam, kde je zvládnutý drama. Pouštění větrů z hor je stejný prdění jako když si uleví měšťák, jenom na horách by s tim nedělali takový cavyky. Rudiš sice dokáže sebrat zajímavý nápady resp. vymyslet prostředí, tim to ovšem taky všechno končí. No a Tomáš Luňák zvyklej dělat klipy, udělal prostě hudební klip, jen je to bez hudby a trvá to přes hodinu. Zrovnatak jediná nosná inovace, totiž obtáhnout herce kresbou je vyloženě klipovej nápad. Režijně je to asi věrný kamarádčoftu, takže na pomalý, mozek leptající tempo je třeba pohlížet jako na těžkotonážní art. Vizuál je celej takovej rozpačitej. Neni to kočka ani pes. Podle mě jentak překreslit okýnka nestačí, byly tu dávno takový pokusy jako Scanner Darkly, kde by se to prostě obešlo bez toho. SinCity naopak těží z hypertrofovaný stylizace. Nebel podle mě nedokáže najít rozumnej kompromis a vypadá to prostě divně. Hlavní průser je stejně v obsahu. A kdo má rád tu nádražáckou romantiku a vážný okamžiky dějiny na dráze, ať se mrkne na Trierovu Europu.

    • 8.3.2015  19:17

    To se nedá hodnotit, to se musí vidět.

    • 8.3.2015  19:15

    Dívat se na to se svou dívkou nebyl možná nejlepší nápad (kdyby to aspoň bylo porno co proto), ale při 4-8 násobný rychlosti přehrávání se to dalo vydržet, protože se z toho stala jen trochu bezduchá němá groteska.

    • 5.1.2015  18:13

    takovýdle filmy se už prostě netočej.

    • 16.12.2014  11:33

    Z Tolkienova univerza je Bitva pěti armád asi vůbec nejméně věrným zpracováním předlohy, protože přes dvě hodiny se vyplácá na posledních pár stránek knihy, přičemž dobrou polovinu filmového příběhu (ne-li víc) bychom v knize jen marně hledali (to se dalo po předchozích dvou dílech čekat). Zatímco v LOTR musel Jackson většinu příběhových linií vystříhnout, musel jich v Hobitovi pár přidat, jelikož to prostě není látka nosná pro tři velkofilmy. Po předchozím splácaném dílu plném zbytečných samoúčelných efektů jsem tentokrát už předem rezignoval na marné očekávání mytopoetické a humorné pohádky (což je žánr knihy a nejvíce se tomu přiblížil první film). Připravil jsem se na patos a vizuální jatka, což bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Světe div se, Jackson se vytasil s obřími příděly hrdinského sentimentu v každé příběhové linii. Pár z nich vrcholí greenscreenovými duely, které úplně zastíní samotnou bitvu před Horou, která je samozřejmě také echt epic. Choreografie je opravdu propracovaná a je to možná největší deviza celého filmu. Velkolepá podívaná na přehršel všemožných příšer a hlavně armádu trpaslíků, která se vlastně u Jacksona objevuje poprvé (Dáin na divočáku stojí za to.) je pastvou pro oči. Nesmí chybět vděčné bojové vtípky, na které má patent zejména Legolas (který je když už jsme u toho v knížce pouze letmo zmíněn). No a pak už jen překousnout poněkud rozplizlý konec, který má asi dvouhodinové válčení zcivilnět a hezky navázat na začátek LOTR. Ideální film s dlouhou řežbou na kterou můžete vzít děti, protože krve by se ve skřetech jeden nedořezal, nehledě k tomu, že těm monstrům stačí jedno čelo. Pokud od třetího filmu očekáváte obrazové orgie komplexního fantasy světa se snesitelně patetickým a jednoduchým příběhem, nemůžete se zklamat. Film je ovšem pohádkou jen z polovic, totiž svou přístupností dětem a svou barvitostí, kdo chce dostat tu druhou půlku: kouzlo nezbrklého a netěkavého vyprávění, moudrost jakou nacházíme ve starých mýtech a skutečný britský humor (ne prvoplánové situační gagy), ať si raději přečte Tolkiena, protože tohoto už Jackson do svého filmu nedokázal dostat ani špetku. Přitom se mu to kdysi občas povedlo, což může trochu zamrzet. Nicméně jak říkám, za tu šou to také stojí vidět.

    • 8.9.2014  10:55

    Jako film to snad ani nemá smysl hodnotit, Otakáro si vzal do hlavy, že udělá film, vzal všechny svoje herecký kamarády a řek jim ať se dobře bavěj. Film ovšem nevzniká samoorgnizací a pobavení diváka nijak nekoreluje s uspokojením herců na place. Věřím, že natáčení byla pěkná divočina, divočina před obrazovkou se projevila pouhou myšlenkou na to, vrazit si sirky pod víčka, abych to vůbec zvládnul dokoukat, za což může panrežisér vděčit jen svý pověsti v divadle Sklep, pro kterou jsem schopen leccos odpustit a přetrpět. Takže pokud to považujete za film, raději se tomu vyhnout velkým obloukem. Je spoustu větších blbostí, kterýma se dá promarnit čas o poznání kvalitněji. Jediný, čím je Eliška zajímavá, je její dokumentární hodnota. Skvěle vypovídá o atmosféře vskutku divokých devadesátek, kdy stačilo vymyslet sebevětší píčovinu a člověk na to nějakým zázrakem vždycky dostal materiál (včetně toho lidskýho). Mladá Tatiana Vilhelmová v bikinách už je jen taková třešnička na dortu z rohypnolu, mochomůrek a prošlý šlehačky.

    • 1.9.2014  11:18
    Nebeské dny (1978)
    *****

    Někdo dokázal sundat plátna Edwarda Hoppera, natáhnout je na filmový pás a doslova postříbřit. Pověsti nelžou, když přisuzují Nebeským dnům jednu z nejkouzelnějších kamer v historii kinematografie. Bylo by však trochu nefér opěvovat čistý pohyb bez, ať mi jazyk upadne, předmětnosti. Je to právě úžasný výběr dobových rekvizit, kostýmů a architektury, který zhmotňuje krystalicky jasnou a přitom melancholicky opojnou atmosféru přelomu desátých a dvacátých let. Výsostné obrazové vyprávění nese hlavní tíhu dramatu, ze kterého jen občas vytrysknou ostrá a strohá slova a to ještě většinou v lapidárním podání dospívající vypravěčky. Stejná váha jako tvářím a jejich hlasům je přiznána přírodě, jejím tvorům a živlům i umělým protějškům v říši monstrózních lokomobil a železničních kolejí vedoucích snad až do nekonečna. Právě spojení mezi záběry představujícími výjevy z příběh přesahujícího celku života lidí, zvířat i rostlin a bezstarostným hedonistickým prožíváním hlavních hrdinů s jejich jadrnou a sobeckou obhajobou žití nebo spíše přežívání dokonale vyjadřuje všudypřítomnou pomíjivost, která se však z vrcholu síly, mládí a krásy jedince jeví zdánlivě stejně nekonečná jako ony koleje táhnoucí se mezi širokými lány. Nebeské dny jsou jen krátkou epizodou štěstí v koloběhu života a smrti, jen jedněmi z nekonečného počtu dní ve vesmíru. Samotné drama jen doplňuje obraz, propůjčuje nekonečnému příběhu světa hrdiny, soustředí pozornost na tvořivé i ničivé proudy uvnitř malého prostoru - jakoby jen nahodilého milostného trojúhelníku. Každý požár citů jednou uhasne, každé nebeské dny jednou skončí. V jiných lidech, jiných krajinách a jiných příbězích však probíhají další nespočetné nebeské dny. Každý konec i každá smrt přeruší jen jedno vlákno v cívce, jejíž konec nelze dohlédnout.

    • 11.5.2014  12:06

    Jako kluk sem to baštil, hejna hajnklů a statečný Britové proti přesile. Má to pravda úžasný kouzlo starejch dobrejch velkofilmů, kde se spousta tý techniky prostě musela na plac sehnat, nikdo ji nevpašoval do filmu ve 3D grafice (přičemž tehdejší trikový možnosti sou naprosto věrohodný). Takže jo, je to velkolepej velkofilm, po těch letech to však vidim už daleko víc jako velkolepou nudu, i když je tam supercharismák Caine a scénář se snaží rovnoměrně pokrejt bitevní pole drobnokresbou jednotlivejch osudů na obou stranách fronty. Jenže všechny postavy trochu moc šustěj papírem a nějaká jednotící linka tomu chybí, krom linky vlasteneckýho patosu, kterej na našince těžko působí (a stejně je typicky anglicky chladnokrevnej). Oproti tomu sou naši Nebeští jezdci mnohem věrnější a daleko víc strhující - přitom za málo peněz hodně muziky. V tom je taky možná ten vtip, Angličani se chtěli blejsknout efektivníma soubojema ve vzduchu, který natočit na tehdejší dobu muselo stát fůru peněz a všechno ostatní de tak trochu stranou. Nebeský jezdci neměli peníze na majestátní mračna stíhaček a bombardérů a tak se soustředěj na opravdický příběhy mladejch kluků, který se nebáli riskovat život v boji se zlem.

    • 10.5.2014  00:56
    Julie (1977)
    ****

    Jedinečná atmosféra vystupující z jemných a minuciozních náznaků a neznatelného chvění, které však předznamenává úzkost ale i sebezahleděnou netečnost předválečné Evropy. Melancholický obraz z nějž se vynořuje skrytý podklad. Spousta požitku z otálení ve kterém se skví energické napětí. Krásný příběh o přátelství a k tomu ještě film, kde je jednou z postav spisovatel Dashiel Hammett. Zapomenutá perla.

    • 9.5.2014  18:11

    Užvaněný nanicovatý naprosto vyprázdněný škvár - jedno velké hovno, které je ale tak hezky zabalené, tak hezky nafintěné, tak zdobně a pracně vypiplané, že většina diváků patrně nemá koule na to, do něj vrazit nůž a prozkoumat jeho vnitřek. Je mi k nevíře zbožšťování Grandhotelu Budapest jako něčeho hodného zamyšlení nebo dokonce jako něčeho, co by mělo zamyšlení vzbuzovat. Jestli ano, tak je Grandhotel typickou ukázkou pseudointelektuálství. Protože "metavypravěč" je spisovatel a protože se to odehrává v různých "pohnutých epochách", musí to být něco závažného, hlubokého a nedejbože povznášejícího nebo já nevím co. Když film říká, že je hezký a moudrý, neznamená to, že to tak skutečně je. Zbývá potom možnost, že jde o pohádku, fantazii, hru s vyprávěním, protože ach ano jistě, postmoderní umění nevytváří hodnoty, ale perspektivy. Dobře, pokud redukujeme obsah respektive styl na čistě formální prostředek (a s tím já nemám problém), stejně z toho nevyleze nic okouzlujícího, nic podmanivého, dokonce ani nic melancholického a sentimentálního, jak se snaží film neustále předstírat. Nemyslím si, že Anderson předvádí hru, která by dokázala strhnout. Humor je primitivní a snadno předvídatelný, ovšem snaží se působit nanejvýš blazeovaně, což ve mně vzbuzovalo jen strašlivou chuť podpálit plátno a vysmát se naivitě ostatních diváků. Stejně je to se vším ostatním, dramatické konflikty jsou samoúčelné, strojené a kdyby jeden který případ z filmu vypadl, nebylo by to znát. Např. Dimitri jde po kladných hrdinech z jakési úplně metafyzické potřeby, je úplně jedno, zda mu Gustave svedl matku, ukradl obraz nebo prostě představuje "buržoazní přežitek" - motivy postav nevyplývají z událostí. Dobře, jsme zase u pohádky. Může to být přiměřeně hloupá, barvotisková pohádka v imitacích (!) kulis 20. století. Budiž. Jenže proč potom film předstírá nějaké přesahy, proč se snaží neustále parafrázovat ty známé kulisy, proč - a to mi oči letěly v sloup a měl jsem chuť řvát - proč proboha ta rouhačská a sprostá dedikace Zweigovi v samém závěru?!!! Tohle má být jakási pocta Světu včerejška? Tahle vyumělkovaná, napomádovaná a stupidní (sebe)groteska neobsahuje za A) ani zbla toho melancholického kouzla nad ztrátou Belle époque, a za B) už vůbec ne ono gró Zweigovy sentimentální (v dobrém slova smyslu - ve smyslu cituplné) analýzy umírající a nemocné Evropy, ve které se zvedla spodní voda krutosti a nesmyslné nenávisti, zloby a tuposti. Spodní vody, která omývala Evropu odedávna, jen její hladina kolísá. To smutné poznání, kvůli kterému si Zweig vzal nakonec život - buď Anderson vůbec nepochopil nebo jej opomněl jaksi uvést na scénu nebo - a to je nejhorší a nejpravděpodobnější - se o to pokusil, ale vyšlo mu to tak špatně, že to vlastně není znát. Náznaky k tomu jsou. Zjednodušeně: od začátku do konce film neustále předstírá něco - ne, co není - ale na co ani nemá. Pokud je to jen hloupoučká hra, měl zůstat Anderson u pohádek a soustředit se na věkový průměr diváků Teletubbies. Co mě však znepokojuje mnohem více, než Andersonovo selhání, jeho pozérství a fascinace nad vlastní duševní masturbací, je tak vroucí odezva a vysoko zvedlá vlna nadšení, která na mě padá ze zdejšího plýtvání hvězdami a lichotivými komenty, plnými slastných vyznání nad jeho umem. Upřímně to nechápu, kde se tolik důvěřivosti k hezkým obrázkům bere. Já sám jsem se po shlédnutí cítil víc než podveden, jakobych v té těsné hotelové kuchyni musel naslouchat plytkému krasořečnění, aniž bych dostal možnost neposlouchat a jíst, aniž bych vůbec dostal něco k jídlu. Patrně pro většinu diváků byla ta jízda figurek z duté čokolády dostatečně výživnou stravou. Já prostě cukroví nerad.

    • 22.4.2014  10:03
    Biutiful (2010)
    ***

    Takže klasická depka až na dno, někdo se holt z toho masochismu nikdy nevybabrá, navíc mu to připadá jako vrcholně dobový umění. Cvhíli mi trvalo, než mi docvaklo, že se to odehrává v Barceloně a ne v nějakým mexickým slumu, jak se kamera soustředí jen na tu největší špínu města. Aspoň hezky vidět pseudovyspělost Španělska a netřeba ve všem závidět "Západu". Jenže to neni sociální dokument, ten se většinou točí pro nějakou naději, tady jí není ani špetka. Budiž, jen už mě to nudí a hromadění svrabu na jednu velkou hromadu ještě nevytváří dramatickej oblouk, maximálně tragickej oblouk, jenže i tragédie většinou něco sděluje. Nebejt naprosto skvělýho Bardema, nechal bych toho v půlce. Napříště už budu vědět, že Iñárritu se nezmění a je lepší trávit čas něčim zábavnějším než přes dvě hodiny trvající non plus chandrou.

    • 18.4.2014  10:57

    Zapomeťe na Gravitaci, opravdový vesmír na vás číhá na Europě. Sci-fi s horrorovými prvky ve formě fiktivního dokumentu? Myslím, že tohle je ta pravá očistná medicína. Sci-fi byla vždy spíše doménou přemýšlivých autorů a čtenářů (diváků) a byla to daleko víc moc stříbrného plátna, která vychýlila kurz směrem k brakové honbě za senzacemi a lácí působivých efektů. Ve filmu je to zejména tradice kterou nastolil Lucas se svými - pro mě ve všech dílech naprosto béčkovými - Star Wars. Velkolepá fantastická šou, ze které se však úplně vytratil duch sci-fi - filozofie a odhalování člověka v extremních situacích a podmínkách. Samozřejmě greenscreenu se trochu náročnější divák vždy přejí a proto se naštěstí začínají objevovat snahy o návrat k minimalismu (např. skvělý Moon) - kde se příběh soustředí na postavy, na to co bylo vždy podstatou vědecké fantastiky - totiž jak čelit neznámu. Europa Report je přesně ten film, který bojuje za právo na chytré žánrové filmy. Perfektní příběh, maximální míra opravdovosti a doslova sevřené drama. Vesmír je mrazivý a vy se necháte pohltit tím neznámým světlem na konci. Jedním slovem paráda.

    • 17.4.2014  10:04
    Agora (2009)
    **

    Od tak vzrušujícího a silného tématu jsem očekával hodně, ale ke své smůle jsem byl nucen shlédnout jeden z těch pár filmů, které jsou na ČSFD z nějakého důvodu silně přeceňované, ačkoli nejsou ani inovativní, ani řemeslné, ani napínavé, ani promyšlené, ani zábavné a dokonce ani hloupě sentimentální (což vzbudí alespoň nějaké emoce - když ne laciné dojetí tak alespoň zhnusení nebo výsměch). Agora je prázdná a nudná dvouhodinová (filmová) parafráze historické situace - kdyby šlo o nenáročný hraný dokument americké produkce, nezkazilo by se nic a ani by nevadilo, že chybí jakýkoliv příběh a místo postav vidíme jen primitivní loutky s jedním a týmž výrazem (potažmo motivací, směřováním). Chápu, čím si Agora vysloužila tolik pozornosti a i mně je v tomto ohledu víc než sympatická - je to prosté sdělení o nebezpečí memetické infekce zvané náboženství a o celkem logické souvislosti mezi náboženstvím, nesnášenlivostí a násilím - zvláště při srovnání s kritickým myšlením, které - jak říká Hypatia v závěru - pochybovat musí. To je ale také vše co film nabízí, zbytek je pouhá kulisa a ilustrace. Jsem velmi rád za otevřený nesouhlas s dogmatismem všeho druhu (včetně dogmatismu ve vědě - který zde představuje ptolemaiovská tradice), jenže zde by se měly hodnotit filmy jako takové, ne kvalita jejich námětů nebo aktuálnost výpovědí. Co je tedy s Agorou tak špatně? Všechno. Jak už jsem psal, je to naprostá absence příběhu, který by vtáhl diváka do hry. Dramatický oblouk tu neexistuje. Všechno co vidíme jsou ty nejúspornější životopisy postav a popisy prostředí (Cyril je fanatik, odehrává se to v Alexandrii - jo a je tam ten maják...). Skutečné interakce mezi postavami - nula. Vnitřní konflikty - vlastně také žádné. Ano, je tu onen velký konflikt mezi náboženstvím (dogmatismem) a vědou/filozofií (kritické myšlení), ale copak jde o populárně historické video pro ZSV na středních školách? Ne, ne a ne! Má to být film a film je drama. Kdyby se tvůrcům podařilo spojit tuto ideovou rovinu s životem postav, bylo by vyhráno. Pokus o zdramatizování epistemologické rozepře nevyšel a rádoby efektní zoomy z vesmíru na tom nic nezmění - jejich zapojení je sice pochopitelné, působí však jako nouzové záplaty na vetchém hávu, pod nímž se nic neukrývá. Nakonec ještě k tzv. "feministickému" aspektu filmu. Hypatia pro mě je velká hrdinka, je to krásný symbol a důkaz toho, že žena neměla v dějinách jen podřadné postavení, i když ani ona to určitě neměla lehké. Inteligentní a rozhodnou hrdinku ve filmu však více tvoří um a krása Ráchel Weisz, než promyšlený scénář, který ji přisuzuje plochou masku ctnostné a apathické filozofky, což mi nijak nevadí (proč by taková opravdu neměla být?), bohužel bez dalších vztahů a motivací to jaksi příliš trčí, prostě bez příběhu do kterého by zapadla, vypadá Hypatia místy jako naivní oběť vykloubených časů - ne jako aktivní a sebevědomá žena, která bojuje proti hlouposti a zlu.

    • 29.3.2014  17:51

    ježiš to byl rudla.

    • 23.3.2014  13:01

    To, co zpočátku vypadá jako podivný nízkorozpočtový a vysokorozpačitý pokus o Bonda bez tradičních schémat (např. omezenost lokalit zprvu působí právě jako vliv omezeného rozpočtu) se poznenáhlu přemění ve svěží a tvrdou krimi s moderním dechem. Žádná služba Jejímu Veličenstvu, ale vzpoura proti domovské tajné službě za účelem riskantní pomsty na vlastní pěst. Nové drsnější pojetí trochu předznamenává nejnovější bondovky, které také opouští do jisté míry původní lehkost a humor typický pro éru Conneryho a Moora. Jelikož jsem tuhle bondovku předtím vůbec nezaznamenal (nebo už hodně dávno a zmizela mi z paměti), musím se přiznat, že se znalostí právě novějších pojetí Bonda mi sledování tohoto v lecčems prorockého dílu přinášelo zvláštní požitek očima sémiotického diváka, resp. diváka, který rovněž zohledňuje proměny kánonu v metarovině Bonda jako filmového fenoménu. V zásadě jsou tu dvě skvělé inovace (pokud se nemýlím) - Bond rafinovanou hrou obrací padouchy proti sobě (připomíná mi to Yojimba) a značný prostor tu je věnován Q, který je poprvé opravdu v akci. Potěší rovněž ironie vůči new-age blábol-byznysu, skvělá závěrečná honička s trucky a dvě soupeřící krásné bondgirls už jen dokoření směs do správného gurmánského poměru. Jediné na co jsem si úplně nezvykl je sám Bond. Dalton má sice dobrý ksicht, ale odzbrojující charisma mu věřím bohužel ze všech představitelů nejmíň.

    • 21.3.2014  19:50

    Jakmile jsem se odprostil od toho vnímat tu bizarnost jako komedii, protože většina komických situací tam vzbuzuje nanejvýš trapné rozpaky, začalo to docela fungovat. V rámci porevoluční divoké doby experimentální to není zas tak blbé, náznaky nějaké atmosféry sotva vyváží fakt, že to je o ničem a výkony neherců svým naivním nasazením převyšují pitvoření pražské ekipy, která se pokouší o horňácký dialekt, ale jako dokument o vykloubené době začátku 90. let to možná stojí za shlédnutí. Samosebou největší kvalitu obstarává lidová píseň a ne uplně vyumělkovaný fašank.

    • 31.1.2014  11:48

    Člověk je lidský živočich, morální kód (včetně náboženských zdůvodnění) není nic než soubor nutných pravidel zajišťujicích přežití society, moudrost je pouze sociobiologický pragmatismus. Jsme s to přijmout evoluční vysvětlení tak snadno u romantických scén z přírody, zdráháme se však sestoupit z oblaku civilizačních obezliček a stejným metrem měřit sebe. Imamurovi se podařilo bez jakéhokoli patosu, téměř dokumentárně, podtrhnout střízlivý a realistický naturalismus cílený na člověka, a právě kontinuálním prolínáním dramatických spojů s jejich paralelami v říši zvířat, nás neustále ujišťuje o nesmyslu antropocentrických iluzí. Co se týče primitivních (zejména zemědělských) kultur, nebál bych se ani prohlásit takový obraz za univerzálně platný. Bída (trvající nedostatek zdrojů) vede k mrzačení, krutým trestům a infanticidě. A je potom určitě příjemnější obelhávat se religiózními představami o božstvech, které takový nekompromisní osud řídí. My jsme naštěstí vybaveni všemi těmi civilizačními obezličkami - Sloterdijk by řekl protézami, které nám umožňují vzdát se imunitního fatalismu i drakonických technik zachování rodu. A místo pletení z rýžové slámy se můžeme za zimních večerů bavit sledováním filmů. Možná nám to dodává - alespoň v našich očích - aureolu výjimečnosti, nicméně nepřestáváme proto být lidskými živočichy. Je dobré si občas přese všechny protézy (jako třeba glosování na čsfd díky internetu) připomenout smrtelnost, zranitelnost a omezenost našeho těla (včetně naší mysli), abychom s náhlou ztrátou civilizace dokázali přežít a neskončili šokem deziluze. Jestli je nějaký pozoruhodný příklad naturalismu v krásném umění - je to Balada o Narajamě.

    • 27.1.2014  00:36
    Samotáři (2000)
    ****

    S postupem času opadává opojení z toho, jak byl vlastně film opravdu novátorský a překvapivě nezávislý. Pamatuju si přesně jak nám to tehdy mluvilo z duše. I když to bylo hlavně o otevřený sympatii k marihuaně. Dneska to zní skoro směšně, ale v roce 2000 byl mladej člověk za takovou "odvahu" vděčnej. Symbolicky to vystihuje hodně - byl to tak kultovní snímek protože vyjadřoval životní styl jedný mladý generace. Spojení bylo víc než funkční, to se ukázalo na zlidovění mnoha hlášek. Měli sme pocit, že to je o nás nebo o tom, jaký životy budem výst, jaký situace bychom chtěli prožít sami. V tomhle byl ten film hodně inspirativní. Tohle všechno teda časem opadalo, to je jasný, jenže je těžký to úplně odstranit. A tak sice s několikátým shlídnutím vidím, kde všude to není zase tak originální a neotřelý, jak sem si dřív myslel (i když je podle mě pořád jedna z nejlepších českejch komedií), ten sentiment svobody, kterou pro nás a za nás Ondříček vyjádřil, mi vlastně zabraňuje hodnotit to jen jako film. Docela chápu, že pro některý lidi, to je prostě jenom generační komedie. Jo, je. Pro filmovýho geeka, kterej většinu času tráví teoretizováním o filmech a nezažil skoro nic z toho, co Samotáři, to prostě ani nemůže bejt dobrej film, nemůže tomu aspoň rozumět jako výpovědi. Protože pro mě to zůstane hlavně výpovědí, až potom jen filmem a tragikomedií.

    • 15.1.2014  11:19

    tohle je dokument, na kterym je krásně vidět, jak výběr tématu může udělat většinu práce za filmaře, když to neposerou a prostě to nějak sestříhaj. síla výpovědi a obrazivost zbědovanýho života na hřbitově sou výživným palivem celýho snímku. kdo má slabost pro baudelairovskou poetiku špíny a svrabu tomu snadno podlehne. takže proč ne. mě se líbilo.

    • 28.12.2013  23:41
    Nevědomí (2013)
    ****

    Na Kosinském se pozná co vystudoval, designově je Oblivion prostě pochoutka a myslím, že i netradiční strukturou děje. Hudebně potom docela také. Až na pár odpustitelných prohřešků ve vnitřní logice světa (opravdu jen malé detaily) a hollywoodské opakování motivů pro účely patosu je to neotřelé, nápadité, stylové sci-fi, který si žádný fanda žánru nesmí odpustit. Mě osobně se líbí zapojení problému z teorie (osobní) identity, nečekejte výrazný filozofický přesah, nicméně využití je docela velké. Rád si seženu předlohu a doufám, že si se stejnou chutí počtu.

    • 10.12.2013  23:48

    Hobit není Pán prstenů. Ani kniha a díkybohu ani film.

    • 3.12.2013  19:25

    ledová a ponurá severská detektivka vyznívající nakonec stejně jak působí, jen ponurost nahradí pustota, docela rozlehlá jako islandské pláně. To jak tragika odkapává nutně z každé minuty, přestává docela účinkovat. člověk jen čeká až se obě linie příběhu propojí, až se spojí větve vražedného rodokmenu. Toť vše. Atmosféra a dobrý námět mi nebyli s to vyvážit příliš unylou zápletku. Je to zjevně typicky severské, z ovčí hlavy na talíři bych byl pravda asi taktéž rozpačitý.

    • 11.11.2013  10:32

    Patos, který dojme. Belle epoque na českém maloměstě očima dospívajícího básníka. Barevná patina a vysoké chóry s kormutlivou melodií v pozadí. Takový film by už nikdo nenatočil. A já doznávám, že zdánlivě naivní rýmovačky Fráňy Šrámka jsou ve skutečnosti hluboké a pravdivé verše (přesně takhle, jak to hloupě zní). A že Krškovi se podařilo kouzlo mládí s ač přepjatou snad citlivostí zachytit. Klasické herecké figury v podání tehdejších hvězd. Tragický osud Jany Rybářové potom jen podtrhuje palčivou ač ne nepříjemnou nostalgii, která co stříbrný vítr celým filmem prochvívá. Ach. Patos, který dojme.

    • 20.9.2013  22:03
    Mafiáni (1990)
    ***

    dobře udělaná nuda

    • 25.8.2013  00:46

    Nolanovi se podařil majstrštyk vypravěče - obrátil legendu na ruby, aby ukázal její nitro. Převrátil legendu, aby ji znovu nechal vzniknout a ožít v plné síle. Ze strachu stvořil neohroženost. Ukázal, že je vždy možné převyprávět starý a známý obsah nově a nečekaně. Postavil se proti tradici, aby ji potvrdil. Koho by napadlo, že batman si zvolil právě tuto podobu, protože se bál netopýrů, že byl vycvičen svým prvním úhlavním nepřítelem, že sjednotil svou identitu jejím rozdvojením. Batman začíná tak, aby nikdy neskončil. Aby mohl být znova a znova vyprávěn jako velký a společný příběh.

    • 13.8.2013  22:06
    Paprika (2006)
    ***

    Paprika má propracovanou vizuální atmosféru a myšlenkové pozadí, co postrádá je opravdu silný příběh, jelikož ten se ztrácí a propadá v překotném proplétání reality a fikce, filmu a snu. Mě se tedy nepodařilo tak jednoduše na závěr všechno vycucnout, rychle vyrůst a nastolit rovnováhu jako se to podařilo Paprice, jejíž identita navíc zůstává otevřená stejně jako hranice snů. Svěží a invenční anime s vytříbenou formou (včetně podařené muziky), bohužel bez opravdového přesahu a vyprávěcí síly. Průvod fantazie, který zprvu velmi okouzlí, než si uvědomíme, že jediné co dělá je, že jde.

    • 5.8.2013  23:54
    Absolvent (1967)
    ****

    Film s šarmem tak vzdušným a průzračným jako čistej samet Simona a Garfunkela. Ironická a přitom melancholická zpověď pruderie i odvahy šedesátek s okouzlujícím Hoffmanem a krásnou Anne Bancroft v roli svůdný cougar. Má to vývoj, má to šmrnc, přitom je to neuvěřitelně jednoduchý. Film s kouzlem jaký už se skoro nevidí.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace