DonFrolimo

Jako kluk sem to baštil, hejna hajnklů a statečný Britové proti přesile. Má to pravda úžasný kouzlo starejch dobrejch velkofilmů, kde se spousta tý techniky prostě musela na plac sehnat, nikdo ji nevpašoval do filmu ve 3D grafice (přičemž tehdejší trikový možnosti sou naprosto věrohodný). Takže jo, je to velkolepej velkofilm, po těch letech to však vidim už daleko víc jako velkolepou nudu, i když je tam supercharismák Caine a scénář se snaží rovnoměrně pokrejt bitevní pole drobnokresbou jednotlivejch osudů na obou stranách fronty. Jenže všechny postavy trochu moc šustěj papírem a nějaká jednotící linka tomu chybí, krom linky vlasteneckýho patosu, kterej na našince těžko působí (a stejně je typicky anglicky chladnokrevnej). Oproti tomu sou naši Nebeští jezdci mnohem věrnější a daleko víc strhující - přitom za málo peněz hodně muziky. V tom je taky možná ten vtip, Angličani se chtěli blejsknout efektivníma soubojema ve vzduchu, který natočit na tehdejší dobu muselo stát fůru peněz a všechno ostatní de tak trochu stranou. Nebeský jezdci neměli peníze na majestátní mračna stíhaček a bombardérů a tak se soustředěj na opravdický příběhy mladejch kluků, který se nebáli riskovat život v boji se zlem.

Jedinečná atmosféra vystupující z jemných a minuciozních náznaků a neznatelného chvění, které však předznamenává úzkost ale i sebezahleděnou netečnost předválečné Evropy. Melancholický obraz z nějž se vynořuje skrytý podklad. Spousta požitku z otálení ve kterém se skví energické napětí. Krásný příběh o přátelství a k tomu ještě film, kde je jednou z postav spisovatel Dashiel Hammett. Zapomenutá perla.

Užvaněný nanicovatý naprosto vyprázdněný škvár - jedno velké hovno, které je ale tak hezky zabalené, tak hezky nafintěné, tak zdobně a pracně vypiplané, že většina diváků patrně nemá koule na to, do něj vrazit nůž a prozkoumat jeho vnitřek. Je mi k nevíře zbožšťování Grandhotelu Budapest jako něčeho hodného zamyšlení nebo dokonce jako něčeho, co by mělo zamyšlení vzbuzovat. Jestli ano, tak je Grandhotel typickou ukázkou pseudointelektuálství. Protože "metavypravěč" je spisovatel a protože se to odehrává v různých "pohnutých epochách", musí to být něco závažného, hlubokého a nedejbože povznášejícího nebo já nevím co. Když film říká, že je hezký a moudrý, neznamená to, že to tak skutečně je. Zbývá potom možnost, že jde o pohádku, fantazii, hru s vyprávěním, protože ach ano jistě, postmoderní umění nevytváří hodnoty, ale perspektivy. Dobře, pokud redukujeme obsah respektive styl na čistě formální prostředek (a s tím já nemám problém), stejně z toho nevyleze nic okouzlujícího, nic podmanivého, dokonce ani nic melancholického a sentimentálního, jak se snaží film neustále předstírat. Nemyslím si, že Anderson předvádí hru, která by dokázala strhnout. Humor je primitivní a snadno předvídatelný, ovšem snaží se působit nanejvýš blazeovaně, což ve mně vzbuzovalo jen strašlivou chuť podpálit plátno a vysmát se naivitě ostatních diváků. Stejně je to se vším ostatním, dramatické konflikty jsou samoúčelné, strojené a kdyby jeden který případ z filmu vypadl, nebylo by to znát. Např. Dimitri jde po kladných hrdinech z jakési úplně metafyzické potřeby, je úplně jedno, zda mu Gustave svedl matku, ukradl obraz nebo prostě představuje "buržoazní přežitek" - motivy postav nevyplývají z událostí. Dobře, jsme zase u pohádky. Může to být přiměřeně hloupá, barvotisková pohádka v imitacích (!) kulis 20. století. Budiž. Jenže proč potom film předstírá nějaké přesahy, proč se snaží neustále parafrázovat ty známé kulisy, proč - a to mi oči letěly v sloup a měl jsem chuť řvát - proč proboha ta rouhačská a sprostá dedikace Zweigovi v samém závěru?!!! Tohle má být jakási pocta Světu včerejška? Tahle vyumělkovaná, napomádovaná a stupidní (sebe)groteska neobsahuje za A) ani zbla toho melancholického kouzla nad ztrátou Belle époque, a za B) už vůbec ne ono gró Zweigovy sentimentální (v dobrém slova smyslu - ve smyslu cituplné) analýzy umírající a nemocné Evropy, ve které se zvedla spodní voda krutosti a nesmyslné nenávisti, zloby a tuposti. Spodní vody, která omývala Evropu odedávna, jen její hladina kolísá. To smutné poznání, kvůli kterému si Zweig vzal nakonec život - buď Anderson vůbec nepochopil nebo jej opomněl jaksi uvést na scénu nebo - a to je nejhorší a nejpravděpodobnější - se o to pokusil, ale vyšlo mu to tak špatně, že to vlastně není znát. Náznaky k tomu jsou. Zjednodušeně: od začátku do konce film neustále předstírá něco - ne, co není - ale na co ani nemá. Pokud je to jen hloupoučká hra, měl zůstat Anderson u pohádek a soustředit se na věkový průměr diváků Teletubbies. Co mě však znepokojuje mnohem více, než Andersonovo selhání, jeho pozérství a fascinace nad vlastní duševní masturbací, je tak vroucí odezva a vysoko zvedlá vlna nadšení, která na mě padá ze zdejšího plýtvání hvězdami a lichotivými komenty, plnými slastných vyznání nad jeho umem. Upřímně to nechápu, kde se tolik důvěřivosti k hezkým obrázkům bere. Já sám jsem se po shlédnutí cítil víc než podveden, jakobych v té těsné hotelové kuchyni musel naslouchat plytkému krasořečnění, aniž bych dostal možnost neposlouchat a jíst, aniž bych vůbec dostal něco k jídlu. Patrně pro většinu diváků byla ta jízda figurek z duté čokolády dostatečně výživnou stravou. Já prostě cukroví nerad.

Takže klasická depka až na dno, někdo se holt z toho masochismu nikdy nevybabrá, navíc mu to připadá jako vrcholně dobový umění. Cvhíli mi trvalo, než mi docvaklo, že se to odehrává v Barceloně a ne v nějakým mexickým slumu, jak se kamera soustředí jen na tu největší špínu města. Aspoň hezky vidět pseudovyspělost Španělska a netřeba ve všem závidět "Západu". Jenže to neni sociální dokument, ten se většinou točí pro nějakou naději, tady jí není ani špetka. Budiž, jen už mě to nudí a hromadění svrabu na jednu velkou hromadu ještě nevytváří dramatickej oblouk, maximálně tragickej oblouk, jenže i tragédie většinou něco sděluje. Nebejt naprosto skvělýho Bardema, nechal bych toho v půlce. Napříště už budu vědět, že Iñárritu se nezmění a je lepší trávit čas něčim zábavnějším než přes dvě hodiny trvající non plus chandrou.

Zapomeťe na Gravitaci, opravdový vesmír na vás číhá na Europě. Sci-fi s horrorovými prvky ve formě fiktivního dokumentu? Myslím, že tohle je ta pravá očistná medicína. Sci-fi byla vždy spíše doménou přemýšlivých autorů a čtenářů (diváků) a byla to daleko víc moc stříbrného plátna, která vychýlila kurz směrem k brakové honbě za senzacemi a lácí působivých efektů. Ve filmu je to zejména tradice kterou nastolil Lucas se svými - pro mě ve všech dílech naprosto béčkovými - Star Wars. Velkolepá fantastická šou, ze které se však úplně vytratil duch sci-fi - filozofie a odhalování člověka v extremních situacích a podmínkách. Samozřejmě greenscreenu se trochu náročnější divák vždy přejí a proto se naštěstí začínají objevovat snahy o návrat k minimalismu (např. skvělý Moon) - kde se příběh soustředí na postavy, na to co bylo vždy podstatou vědecké fantastiky - totiž jak čelit neznámu. Europa Report je přesně ten film, který bojuje za právo na chytré žánrové filmy. Perfektní příběh, maximální míra opravdovosti a doslova sevřené drama. Vesmír je mrazivý a vy se necháte pohltit tím neznámým světlem na konci. Jedním slovem paráda.

Od tak vzrušujícího a silného tématu jsem očekával hodně, ale ke své smůle jsem byl nucen shlédnout jeden z těch pár filmů, které jsou na ČSFD z nějakého důvodu silně přeceňované, ačkoli nejsou ani inovativní, ani řemeslné, ani napínavé, ani promyšlené, ani zábavné a dokonce ani hloupě sentimentální (což vzbudí alespoň nějaké emoce - když ne laciné dojetí tak alespoň zhnusení nebo výsměch). Agora je prázdná a nudná dvouhodinová (filmová) parafráze historické situace - kdyby šlo o nenáročný hraný dokument americké produkce, nezkazilo by se nic a ani by nevadilo, že chybí jakýkoliv příběh a místo postav vidíme jen primitivní loutky s jedním a týmž výrazem (potažmo motivací, směřováním). Chápu, čím si Agora vysloužila tolik pozornosti a i mně je v tomto ohledu víc než sympatická - je to prosté sdělení o nebezpečí memetické infekce zvané náboženství a o celkem logické souvislosti mezi náboženstvím, nesnášenlivostí a násilím - zvláště při srovnání s kritickým myšlením, které - jak říká Hypatia v závěru - pochybovat musí. To je ale také vše co film nabízí, zbytek je pouhá kulisa a ilustrace. Jsem velmi rád za otevřený nesouhlas s dogmatismem všeho druhu (včetně dogmatismu ve vědě - který zde představuje ptolemaiovská tradice), jenže zde by se měly hodnotit filmy jako takové, ne kvalita jejich námětů nebo aktuálnost výpovědí. Co je tedy s Agorou tak špatně? Všechno. Jak už jsem psal, je to naprostá absence příběhu, který by vtáhl diváka do hry. Dramatický oblouk tu neexistuje. Všechno co vidíme jsou ty nejúspornější životopisy postav a popisy prostředí (Cyril je fanatik, odehrává se to v Alexandrii - jo a je tam ten maják...). Skutečné interakce mezi postavami - nula. Vnitřní konflikty - vlastně také žádné. Ano, je tu onen velký konflikt mezi náboženstvím (dogmatismem) a vědou/filozofií (kritické myšlení), ale copak jde o populárně historické video pro ZSV na středních školách? Ne, ne a ne! Má to být film a film je drama. Kdyby se tvůrcům podařilo spojit tuto ideovou rovinu s životem postav, bylo by vyhráno. Pokus o zdramatizování epistemologické rozepře nevyšel a rádoby efektní zoomy z vesmíru na tom nic nezmění - jejich zapojení je sice pochopitelné, působí však jako nouzové záplaty na vetchém hávu, pod nímž se nic neukrývá. Nakonec ještě k tzv. "feministickému" aspektu filmu. Hypatia pro mě je velká hrdinka, je to krásný symbol a důkaz toho, že žena neměla v dějinách jen podřadné postavení, i když ani ona to určitě neměla lehké. Inteligentní a rozhodnou hrdinku ve filmu však více tvoří um a krása Ráchel Weisz, než promyšlený scénář, který ji přisuzuje plochou masku ctnostné a apathické filozofky, což mi nijak nevadí (proč by taková opravdu neměla být?), bohužel bez dalších vztahů a motivací to jaksi příliš trčí, prostě bez příběhu do kterého by zapadla, vypadá Hypatia místy jako naivní oběť vykloubených časů - ne jako aktivní a sebevědomá žena, která bojuje proti hlouposti a zlu.

ježiš to byl rudla.

To, co zpočátku vypadá jako podivný nízkorozpočtový a vysokorozpačitý pokus o Bonda bez tradičních schémat (např. omezenost lokalit zprvu působí právě jako vliv omezeného rozpočtu) se poznenáhlu přemění ve svěží a tvrdou krimi s moderním dechem. Žádná služba Jejímu Veličenstvu, ale vzpoura proti domovské tajné službě za účelem riskantní pomsty na vlastní pěst. Nové drsnější pojetí trochu předznamenává nejnovější bondovky, které také opouští do jisté míry původní lehkost a humor typický pro éru Conneryho a Moora. Jelikož jsem tuhle bondovku předtím vůbec nezaznamenal (nebo už hodně dávno a zmizela mi z paměti), musím se přiznat, že se znalostí právě novějších pojetí Bonda mi sledování tohoto v lecčems prorockého dílu přinášelo zvláštní požitek očima sémiotického diváka, resp. diváka, který rovněž zohledňuje proměny kánonu v metarovině Bonda jako filmového fenoménu. V zásadě jsou tu dvě skvělé inovace (pokud se nemýlím) - Bond rafinovanou hrou obrací padouchy proti sobě (připomíná mi to Yojimba) a značný prostor tu je věnován Q, který je poprvé opravdu v akci. Potěší rovněž ironie vůči new-age blábol-byznysu, skvělá závěrečná honička s trucky a dvě soupeřící krásné bondgirls už jen dokoření směs do správného gurmánského poměru. Jediné na co jsem si úplně nezvykl je sám Bond. Dalton má sice dobrý ksicht, ale odzbrojující charisma mu věřím bohužel ze všech představitelů nejmíň.

Jakmile jsem se odprostil od toho vnímat tu bizarnost jako komedii, protože většina komických situací tam vzbuzuje nanejvýš trapné rozpaky, začalo to docela fungovat. V rámci porevoluční divoké doby experimentální to není zas tak blbé, náznaky nějaké atmosféry sotva vyváží fakt, že to je o ničem a výkony neherců svým naivním nasazením převyšují pitvoření pražské ekipy, která se pokouší o horňácký dialekt, ale jako dokument o vykloubené době začátku 90. let to možná stojí za shlédnutí. Samosebou největší kvalitu obstarává lidová píseň a ne uplně vyumělkovaný fašank.

Člověk je lidský živočich, morální kód (včetně náboženských zdůvodnění) není nic než soubor nutných pravidel zajišťujicích přežití society, moudrost je pouze sociobiologický pragmatismus. Jsme s to přijmout evoluční vysvětlení tak snadno u romantických scén z přírody, zdráháme se však sestoupit z oblaku civilizačních obezliček a stejným metrem měřit sebe. Imamurovi se podařilo bez jakéhokoli patosu, téměř dokumentárně, podtrhnout střízlivý a realistický naturalismus cílený na člověka, a právě kontinuálním prolínáním dramatických spojů s jejich paralelami v říši zvířat, nás neustále ujišťuje o nesmyslu antropocentrických iluzí. Co se týče primitivních (zejména zemědělských) kultur, nebál bych se ani prohlásit takový obraz za univerzálně platný. Bída (trvající nedostatek zdrojů) vede k mrzačení, krutým trestům a infanticidě. A je potom určitě příjemnější obelhávat se religiózními představami o božstvech, které takový nekompromisní osud řídí. My jsme naštěstí vybaveni všemi těmi civilizačními obezličkami - Sloterdijk by řekl protézami, které nám umožňují vzdát se imunitního fatalismu i drakonických technik zachování rodu. A místo pletení z rýžové slámy se můžeme za zimních večerů bavit sledováním filmů. Možná nám to dodává - alespoň v našich očích - aureolu výjimečnosti, nicméně nepřestáváme proto být lidskými živočichy. Je dobré si občas přese všechny protézy (jako třeba glosování na čsfd díky internetu) připomenout smrtelnost, zranitelnost a omezenost našeho těla (včetně naší mysli), abychom s náhlou ztrátou civilizace dokázali přežít a neskončili šokem deziluze. Jestli je nějaký pozoruhodný příklad naturalismu v krásném umění - je to Balada o Narajamě.