myschenka

myschenka

okres Frýdek-Místek

7 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 21.3.2016  15:48
    Modré stíny (TV seriál) (2016)
    *****

    Musím říct, že příliš neholduju politicky zabarveným tématům, ale kvůli tomu jsem ten seriál hned po prvním dílu nehodila do koše. Co mě na něm však nadchlo, byl především výběr prostředí olomouckého jezuitského konviktu, který mě před deseti lety utvrdil v tom, že právě tady a ne jinde v republice chci studovat dějiny umění. To místo má obrovský genius loci, a ne náhodou je uměleckým centrem a sídlem uměnovědných kateder Univerzity Palackého. Proto pro mě byla velkým překvapením artová kamera, na kterou si tu moře lidí stěžovalo. Mně se opravdu moc líbila, právě proto, že byla JINÁ, a hlavně dala vyniknout i krásám konviktu, architektuře, detailům, i samotným postavám. A do toho skvělý hudební doprovod, místy úplné ticho či ponechání přirozených zvuků jednotlivých míst. Já mám prostě ráda nekonvenční věci.

    • 7.7.2015  13:14

    Asi nikdy nepochopím, co má člověk z toho, když psychicky deptá někoho jiného. Nechápu, když se mezi sebou šikanují děti a už vůbec nerozumím tomu, když to vůči dítěti dělá dospělý. Jen to dokazuje, jak nízké sebevědomí dotyčný člověk musí mít, když si svoje ego honí na někom slabším, který se navíc sám pořádně nedokáže bránit. Liam James svoji roli Duncana zahrál opravdu přesvědčivě, stačilo se podívat na jeho shrbená ramena a chůzi, už jen z té se dá vyčíst věcí...introvert, outsider, co si nechá od všech líbit všechno, který si nevěří, moc nemluví a ani neví, co má sám se sebou dělat... Chápala jsem i ty jeho útěky pryč a pocit, že o něj nikdo nestojí. Ani jeho vlastní (i nevlastní) rodiče. Díky bohu za podobné bytosti, jako Owen. Nebudu teď psát o jeho bezprostředním humoru, který mě xkrát poslal do kolen, ale o tom, jak Duncanovi začal pomalu vlévat do žil krev, jak se čím dál víc začínal usmívat, a jak se mu začala rovnat záda a neskutečně mu vzrostlo sebevědomí... Moc pěkné letní koukání.

    • 28.6.2015  11:31
    Terapie - Série 1 (série) (2011)
    ****

    Podobné vhledy do lidské psýchy mám moc ráda. Na různých charakterech jde ukázat různá zákoutí mysli, strachy, vnitřní zranění a jizvy, emoce, to jak na nás působí okolní prostředí, výchova, jak často zabředáváme do stejných vzorců chování jako naši rodiče atd. Navíc tu jde hezky vidět to u mnoha lidí typické "Pane doktore, tak mi pomozte!" Jenže psychoterapeut je taky jen a pouze člověk, nemůže dělat rozhodnutí za někoho jiného, může ho jen nasměrovat, a pokud on sám má spoustu problémů a je vnitřně nevyrovnaný, poměrně zle se pak pomáhá z nesnází i ostatním... Moc se mi líbilo herecké obsazení, hlavně můj oblíbený Karel Roden a krásná Táňa Pauhofová a jsem hodně zvědavá na druhou sérii.

    • 28.5.2015  10:37

    Jestli je něco, co opravdu nemám ráda, tak jsou to lidi, kteří dokážou ublížit zvířeti. Už jen to o nich samých něco vypovídá. Tenhle Kainův syn Nico (a to sám biblický Kain musel být proti němu svatý!) si to u mě pokazil hned od začátku. Ale je fakt, že jsem se i já nechala na chvíli ošálit a uvěřila jsem, že to všechno má vlastně nějaké reálné opodstatnění a že natolik nenávidí svého otce, že dokáže udělat cokoliv, aby mu ublížil. Ale za další chvíli mi zase začalo docházet, že takové věci člověk, který má v sobě aspoň trochu dobra, prostě neudělá. Že nakonec ublížil každému člověku, který mu tu jeho ďábelskou hru uvěřil, a neváhal při ní jít doslova přes mrtvoly, je víc než smutné. Tvůrci si s divákem dokázali pěkně pohrát, jen co je pravda. Líbilo se mi, ale víc už si to asi nepustím.

    • 17.5.2015  15:54

    Krásný kousek opěvující stáří. Musím přiznat, že jsem i po milém konci seděla zaražená v křesle, dojatě poslouchala podmanivý hlas Szidi Tobias, jak zpívá o tom, že staré rány nebolí a přemýšlela nad tím, proč se jako společnost k našim starouškům chováme tak, jak se často chováme. V minulosti bylo stáří uctíváno, dnes se světem šíří gerontofobie, bojíme se toho být staří, na starší se díváme skrze prsty. Často je diskriminujeme, bereme jim soběstačnost, svobodu, odkazujeme je na pomoc druhým. Často je nenecháme být sebou samými, potlačujeme v nich ty kousky života a radosti, které jim ještě zbývají. Málo si uvědomujeme, co pro nás všechno udělali, za co všechno bychom jim měli být vděční... Vždyť jsou to pořád lidi, co si zaslouží naši lásku, pořád mají právo žít, prožívat, užívat si, radovat se. Díky nim jsme tím, čím jsme... Mně se třeba moc líbila ta okolní krajina evokující krásy podzimu života. Hvězdné duo Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý a jejich i po tolika letech sálající charisma nezklamalo, a nebylo zastíněno ani ostatními výbornými herci. Líbily se mi vkusné a trefné vtípky, nostalgicky krásná hudba, kouzelná Jiřinka Jirásková a klidně si mě sežerte, ale mně se to prostě líbilo celé.

    • 11.5.2015  00:01
    Kuutamolla (2002)
    ****

    Iiris, třicetiletá holka, co miluje filmy a kafe, která si žije svůj osamělý život beze spánku, a která si sní svůj sen o panu božském. A tak, trochu i na popud svých kamarádek (inspirace Samanthou ze Sexu ve městě v jedné z nich je tam fakt hodně znatelná) hledá a...samozřejmě, že se pálí a hned několikrát. Místy jsem jí rozuměla, místy jsem ji nechápala, ale v momentě, když našla sama sebe, jsem jí vyloženě fandila. A pan božský se nakonec taky objevil, když už se nechtěla dusit ve skleníku, když už dál nehledala a nejméně to čekala... Za mě moc příjemná podívaná.

    • 10.5.2015  14:13

    Francie je multikulturní země, národnostních a náboženských odlišností, tím pádem i xenofobních a rasových předsudků, je tam velká spousta, a tento snímek do nich geniálně naráží a dělá si z nich krutou legraci. Nehledě na náboženství, etnikum nebo třeba i politickou příslušnost, jsme všichni pořád lidi a rodina a naši blízcí jsou mnohem víc než to všechno. Pro moje hlasivky i bránici pořádný náklad inteligentního a trefného francouzského humoru, smála jsem se od začátku až do úplného konce. Hodně, hodně povedená věc.

    • 3.5.2015  13:52
    Jsem tvá (2013)
    ****

    Mina může na první pohled působit jako sobecká a naivní holka, kterou žene vpřed touha po lásce a nehledí při tom na svého syna a ani moc okolo sebe. Jenže, tohle je jen jeden pohled. Co když to všechno pramení z toho, že jí samotné se nikdy lásky moc nedostalo od její vlastní rodiny, od jejích rodičů? Někdo by na to mohl namítnout, že rodičovská láska je něco jiného než ta partnerská. Ale v lásce já rozdíly nedělám. Mít tak sobeckou a sebestřednou matku, které jde jen o sebe, o předsudky a postavení v té své komunitě, a otce, který se mě ani nezastane, tak asi dopadnu hodně podobně jako Mina. A taky budu naivně a všemožně hledat někoho, kdo mi ji může dát, protože lásku potřebuje každý, co si budeme nalhávat. Já s ní vlastně hodně soucítila. Možná právě proto, že se Miny ze strany rodiny láska nikdy nedotkla, nedokázala pak dát ani ona to potřebné svému synovi. Amrita je hrozně krásná a talentovaná herečka, ta bolavá Minina duše, zklamání a vnitřní rozervanost z ní přímo vyzařovala. A konec asi ani jinak dopadnout nemohl. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

    • 30.4.2015  13:43

    Technicky naprosto geniálně vyvedený kousek mého oblíbence Karla Zemana, u nějž bych vlastně ani nic jiného nečekala. Snímek bez zbytečných dialogů prodchnutý bohatstvím fantaskních obrazů z knih Julese Vernea. Jedním slovem nádhera. Viděno v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

    • 30.4.2015  13:31
    Hra (2011)
    *****

    Tohle byla těžce psychologická Hra. Ze začátku mě překvapila statická kamera a říkala jsem si, že nevím, jestli mě ty dlouhé záběry, mnohdy skoro do prázdna, vůbec budou bavit. Ale za chvíli jsem si zvykla a pak už mi to přišlo úplně přirozené a každý záběr měl svůj smysl. Šikana, smýšlenky a lži, nátlak, strach, a obrovská bezmoc, to všechno z toho šlo cítit. Musím říct, že ještě dlouho po filmu jsem o tom celém přemýšlela, jestli je je vůbec nějaké východisko a na nic jsem nepřišla. A navíc menšinová problematika je jedno veliké a ožehavé téma, takže ho tu ani nechci rozebírat. Jediné, u čeho jsem se usmívala, byl podpříběh s kolébkou ve vlaku. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

    • 21.4.2015  16:44

    Opravdu královsky jsem se pobavila. Když si někdy vzpomenu na muly, rozmazané fotografie uneseného švýcarského velvyslance, na veřejné shromáždění za práva prostitutek, na představení snad úplně všech možných světových ideologií a náboženství a na to, že se jich dá využít ve svůj prospěch, na Johnyho Hallydaye, na špagety, na balení holek na pláži a na sázky při mučení, tak mě to zcela jistě znovu pobaví a spraví náladu. Tohle bylo hodně zábavné dobrodružství.

    • 21.4.2015  16:28
    Metro Manila (2013)
    *****

    Musím říct, že toto se mě hodně dotklo, a jestli byl cíl hrát na moje citlivější struny, tak se to tvůrcům povedlo. Ač jsem si myslela, že mám docela dobrý přehled, co se týče světa, ve faktech o ostrovních částech Asie se asi trochu ztrácím. O tom, že jde o jednu z nejvíce lidnatých zemí světa, jsem věděla, co jsem ale netušila je, že Filipíny jsou jedna z největších asijských katolických zemí. Lidnatost rovná se většinou taky velká chudoba a bída. Modře svítící nápis In God We Trust na jedné manilské budově jako by vypovídal o tom, že jim tam často ani nic jiného než jejich víra v Boha nezbývá. Jde o dojemný příběh o jedné mladé filipínské rodince, která vám okamžitě přiroste k srdci svojí skromností a dobrotou. Jenomže na Zemi existuje jedno nepsané pravidlo, že k těm hodným a dobrosrdečným dokáže být okolní svět někdy opravdu pěkně nespravedlivý a krutý, a že se v životě objeví i situace, před kterými není úniku. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

    • 21.4.2015  14:43
    Dýchat (2011)
    *****

    Uvědomujeme si vůbec, že dýcháme nebo to bereme jako automatickou věc? Bez dechu by nám netlouklo srdce, nemohli bychom myslet, vnímat, cítit, vlastně bychom nebyli... Nádech - výdech, nádech... věčný koloběh. Stejně jako život a smrt, každý den vycházející a zapadající slunce, všechno se nadechuje a vydechuje, všechno žije. Ani jedno by nemohlo být bez druhého. Život se s Romanem nemazlil už od svého samého počátku. Ta jeho osamělost mě často až mrazila. Snažil se prát se s tím vším, i přes zdánlivou bezvýchodnost neztrácel naději. I přes otevřený konec věřím, že se mu to správné místo v jeho životě podařilo najít. Scény pod vodou byly pro mě nejvíc, protože to občasné zadržení dechu je moc důležité, aby ten následný nádech stál za to. Shlédnuto během dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

    • 15.4.2015  11:29

    S rukou na srdci říkám "Rory O'Shea is here". Bylo to tak smutně krásné, že mě to doslova nakoplo. Kolikrát si ani neuvědomujeme, jak jsou pro nás naprosto banální věci automatické. Jak si často nedokážeme vážit vlastního života, toho, že chodíme, mluvíme, můžeme se hýbat. Rory byl rebel, nepodřídil se svojí nemoci, pral se se svým handicapem, jak nejlépe uměl, bral život takový, jaký je a nevzdával se a hlavně si ho užíval! A svojí jiskrou, svým odhodláním, pomohl dalšímu klukovi bojovat a žít. Bavilo mě to a uvnitř jsem tančila spolu s nimi. Viděno v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

    • 11.4.2015  21:02
    Pětkrát (2006)
    ****

    Byla jsem velmi mile překvapena, když jsem v úvodních tónech rozpoznala moje milované Te Deum od Arvo Pärta, doplněné místy o šumění větru, zpěv ptáků a ostatní zvuky okolní přírody. Jeho melodie provázejí celý tento velmi poetický snímek plný vhledů nejen do tureckých přírodních krás, ale i do zdánlivě obyčejného života obyčejných lidí jedné vesnice, do jejich tužeb i strastí, a celý zážitek z něj velmi umocňují. Právě ta hudba je v něm důležitá, spolu s obrazem nutí diváka k jakémusi kontemplativnímu vhledu do svých vlastních myšlenek a pocitů. Pětkát o čase denních modliteb, o vnitřních bojích dospívání několika tamních dětí, o životním koloběhu, o střídání ročních období... Nádherná kamera, pohledy na spící děti splývající s přírodou... Pro mě osobně hodně pocitový snímek. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

    • 10.4.2015  13:48
    Divočina (2014)
    *****

    Asi každý člověk na své cestě životem sejde ze stezky a podaří se mu ztratit kontakt sám se sebou. Někdo jen na chvíli, někomu to trvá delší dobu. Ale vždy pak přijde chvíle, impuls, který mu dá najevo, že není ještě všechno ztraceno, že stezka srdce nikam nezmizela, že na něj pořád čeká a že teď záleží na něm, jestli ji bude chtít najít a znovu se tak setkat sám se sebou. Cheryl Strayed se modlila k vesmíru a doufala v zázrak, že jí nezemře máma. S její smrtí se pak vyrovnávala po svém, a když už nevěděla jak dál, přišel právě ten impuls, ta myšlenka, ten pocit vycházející z hlubin naší vlastní duše…jdeš správně? Kdo tě oddělil od sebe samotné? Vydala se na dlouhou a namáhavou cestu, aby během ní našla sama sebe. Aby našla své nejlepší Já a pak už ho po celý život chránila jako to nejcennější, jak jí radila její máma. Co kdybychom se přijali? Co kdybychom sami sobě odpustili? Co když bychom všechno, co jsme kdy udělali, ani nechtěli udělat jinak? Co když to všechno mělo nějaký smysl, nějaký skrytý důvod? Vždyť přece všechno zlé je k něčemu dobré. Každý se jednou ztratí ve své vlastní divočině a pak je na něm, jestli se bude chtít vlastními silami dostat z těch temných lesů plných démonů a strachů ven na světlo. Pro mě má Cherylin příběh hodně osobní podtext. „Slunce vychází a zapadá každý den…a můžeš si vybrat, zda při tom budeš. Můžeš se přidat na stranu krásy.“

    • 8.4.2015  12:50
    Barvy hory (2010)
    *****

    Děti mají neuvěřitelnou schopnost nebát se žádného nebezpečí a jít do všeho s takovým zapálením, že by jim spousta z nás mohla závidět. Ale proč to tak je? Jako malí jsme byli přece taky takoví. To až společnost z nás udělala ustrašené, neustále se o něco bojící chudáky. V krásné středoamerické horské krajině, kde si teta bída s tetou nouzí popíjejí společně kafíčko, sní malý Manuel se svými kamarády o fotbalovém turnaji. Že se na pozadí děje něco nedobrého, konflikt světa dospělých, ozbrojenci se zbraněmi, minové pole u hřiště, to, že na každého, kdo se nepodřídí, toho jako zrádce čeká smrt, jako by ty děti vůbec nevnímaly. Naše česká společnost si stále na něco stěžuje, přitom máme tolik možností všechno to, co se nám nelíbí, změnit. Hromadíme majetky, které nás vedou jen k většímu strachu, že bychom o ně mohli přijít. Oni tam v Panamě nemají skoro nic, žádné majetky a přesto žijí a nestěžují si. Nevím, proč jsem si při pohledu na Manuelův skromný pokojíček vybavila hračkami napěchované pokoje českých dětí... Ona totiž i ta teta chudoba je v něčem moc dobrá - dokáže ve vás probudit zájem i o jiné bohatství, to duševní, to jsou totiž úplně jiné hodnoty. Měla jsem radost ve chvíli, kdy Manuel dostal od paní učitelky pastelky, kterými začal malovat do sešitu okolní krajinu a hory v různých odstínech zelené a obarvovat všechnu tu šeď okolo. A to, jakou energii vkládal do získání svého míče uvíznutého v minovém poli, to mu opravdu závidím.. Pro mě osobně hodně silný zážitek, který ale soudě podle hodnocení, neocení každý. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

    • 5.4.2015  12:20

    Přiznejme si, kdo z nás má svůj wishlist, seznam svých snů a přání, které by si jednou rád splnil? Třeba je v něm i to, jaký by chtěl být, jak by chtěl žít? A kdo z nás si ty své touhy plní? Myslím si, že velká většina z nás si o nich, stejně jako Walter, jen sní. Ale proč si je nezačít uskutečňovat? Proč být tím, kým ve skutečnosti nejsme? Proč dál žít něco, co se nám nelíbí? Proč to prostě nezkusit změnit? Třeba stačí jen malý impuls, malý krůček a pak se to rozjede jako lavina... Skláním se vám k nohám, pane Stillere, protože doteď jsem vám nějak nemohla přijít na chuť. Po dnešku ale smekám a děkuju, že otevíráte oči a že váš film může být právě rozbuškou pro to změnit něco v obrovskou explozi, užívat si život a dobrodružství naplno, a přesně tak, jak jsme si to vždycky přáli. Ale, co je důležité, umět se v těch momentech taky zastavit a opravdu si je užít. Já s tím tedy rozhodně hodlám něco dělat. A co vy? Užila jsem si úžasnou podívanou, hltala každý kousek Walterovy cesty, všechny moje vysněné krásy světa (které se chystám vidět na vlastní oči) a úžasný hudební doprovod v čele s Bowieho Space Oddity „...Ground Control to Major Tom...“.

    • 3.4.2015  23:56
    Havana blues (2005)
    *****

    Ani ze sebe nedokážu vysypat, co za emoce ve mně kolují, co ve mně tahle úžasnost probudila a co jsem si u ní všechno uvědomila. Chybí mi slova, ale ona vlastně ani nejsou důležitá. Navíc když jsem měla možnost sledovat tu nádheru s někým mně blízkým. Hudba je celý můj život, je vyjádřením sebe sama, proto obdivuju všechny muzikanty, že díky ní ze sebe můžou dostat všechno to, co v sobě cítí. Všechny ty niterné věci zaryté hluboko uvnitř. Chtělo se mi tančit už při prvních tónech, ten náboj, neskutečná energie, rytmus mi vstoupily do srdce a roztancovaly celou moji duši. Tohle už ve mně zůstane. Přála bych každému, aby tento pocit mohl poznat… A to už vůbec nemluvím o tom, kolik v tom bylo lidskosti, lásky, přátelství, upřímnosti… „Co je srdce bez víry v bytí?“ Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

    • 3.4.2015  17:55
    Bublina (2006)
    ****

    Otázka víry je dnes dost ožehavé téma, a tím pádem i látka týkající se palestinsko-izraelského konfliktu, a když se k tomu přidá ještě problematika sexuality? Moc, moc věcí najednou. První polovina filmu byla fajn, ráda jsem se podívala, jak to vypadá v Tel Avivu, ve světě mladých lidí. Druhá polovina hodně zvážněla, a já už tak nějak začala tušit, kam až celý snímek povede. Proč se prostě nemůžou mít na světě všichni rádi? Shlédnuto během dubnové Challenge tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

    • 2.4.2015  19:30

    Přemýšlím, proč jsem si dva dny po sobě v rámci Challenge tour vybrala zrovna dva filmy, které souvisí s muzikou a zapadají do sebe i dobově, jen s určitým územním rozdílem. Nevím, jak to v sobě mají ostatní, ale u mě je hudba hlavně o vnitřním prožitku. Tenhle snímek je hodně individuální, o vnitřních běsech, boji s démony, o strachu, frustraci, sebedestrukci, o bolesti. O tom, jak si všechny „špatné“ životní zážitky postupně měníme v cihly, které si kolem sebe stavíme, abychom se ochránili, až z nich postupně vznikne zeď, o které si myslíme, že nám poskytne bezpečné útočiště před okolním světem… Toto pozoruhodné, obrazově surrealistické dílko, vyjádřené písněmi z The Wall, vznikalo dva roky předtím, než jsem se narodila, takže jsem si tehdejší dobu nemohla odžít. Ale i po těch více než třiceti letech v něm vidím kritiku stále stejné společnosti. To, jaký na nás má vliv výchova, ať už ta rodičovská, která se nám snaží dávat jen to nejlepší, ale ne vždy je to to správné; a nebo ta školní, která nás nevede k tomu, abychom rozvíjeli vlastní osobnost, protože společnost nás chce všechny stejné, bez vlastních názorů, tupé ovečky v maskách, které by neohrožovaly okolní zažité konvence. Je v tom vzdor a boření vnějších i vnitřních zdí… Shlédnuto během dubnové Challenge tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

    • 2.4.2015  00:06

    Mám slabost pro muzikanty. Hlavně pro ty, kteří svoji hudbu žijí celou svojí duší, dokážou do ní ze sebe dát naprosto všechno. Všechno, co milují. A vyjádřit skrze ni sami sebe. Bylo to silné, drsné, emocemi přetékající, plné vzdoru a syrovosti, Solidarnośći v lidech a bezmoci. A já jsem to Jankovi všechno věřila a žila jsem to celou dobu, od začátku až do úplného konce, s ním. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií.

    • 30.3.2015  19:51

    „Jestli chceš zpívat, tak zpívej! A jestli chceš být volný, tak buď!“ Úvodní slova z písně od Cata Stephense, jejíž melodie prochází celým filmem a zarývá se do kůže. Harold je jiný než ostatní, má matku, která mu absolutně nevěnuje pozornost a nedokáže ho přijmout takového, jaký doopravdy je. A tak pro ni neustále předstírá různé sebevraždy, aby v ní vzbudil alespoň trochu pozornosti, anebo ze vzdoru? Miluje pohřby a na jednom z nich potkává Maude, osmdesátiletou vitální stařenku, která ale svým duchem připomíná roztomilou patnáctiletou puberťačku, a která má otevřené srdce a mysl naprosto všemu. Stráví s ní společně spoustu času a zažívá věci, které doposud neznal, vysmívají se společně všem zažitým předsudkům autoritám. Na Maude mě uchvátila její spontaneita, způsob, jakým si dokáže užívat každičký den života. Vždyť on je tak krátký na to, abychom ho strávili věcmi, které nemáme rádi! A když pak na konci života nelitujme toho, jak jsme ho celý prožili, že jsme šli do všeho s plnou parou a beze strachu, navzdory tomu, co si o nás myslí druzí, pak víme, že jsme ho prožili, jak nejlépe jsme mohli.

    • 30.3.2015  19:49

    Nevím, proč si poslední dobou vybírám filmy, které nekončí zrovna happy endem. I když, ony vlastně nekončí ani špatně. Možná tím víc pak dokážou zapůsobit až do morku kostí. U tohohle mě okamžitě strhnula dynamika děje, rychlost, v jaké se to odehrávalo (přece jen se mělo vejít 24 hodin do jednoho 100minutového snímku) doplněná dialogy přecházející přes různé asociace až v nesouvisející věci. Moc se mi líbila ze začátku potrhlá až šílená a upřímná Vivien, která fotí ztracené boty i Wilson, který do všeho jde po minulých zkušenostech „whatever“, nic horšího už mě snad nemůže potkat. A hlavně ta černobílá… Celou dobu jsem si užívala záběry Los Angeles v šedé paletě, které by někomu mohly připadat zbytečně zdlouhavé: Welcome to L. A. Embrace your pain. Děj se odehrává na Silvestra, kdy téměř nikdo nechce trávit poslední minuty roku sám, to je jedna věc, ale taky druhá, že něco končí a zároveň taky začíná. „Někdy si prostě musíš prožít peklo. Není způsob, jak se tomu vyhnout, chápeš? Pak holt musíš přejít přes žhavý uhlí a dostat se odtamtud pryč.“ Kromě fotografií ztracených bot mě zaujala i myšlenka s pohlednicemi, na které mohli lidi napsat svoje zpovědi nejvnitřnějších tajemství, které nikdy nikomu neřekli a poslat je umělci, který jich pak několik tisíc použil jako svoje malířské plátno… Je třeba čelit všemu, svěřit se s něčím, na co nejsme zrovna pyšní a prostě to říct. Je to přece tak ulevující!

    • 30.3.2015  19:46

    Nikdy nic nedopadne tak, jak čekáte a jak byste chtěli, aby to dopadlo. Poklidný a jednoduchý pěší road-movie příběh o mladém muži jménem Dondup, který není spokojen se svým úřednickým životem v malé vesničce, a tak se vydá na cestu do Ameriky, aby se stal sběračem jablek a vydělal spoustu peněz. Během putování ale potkává několik dalších poutníků, kteří cestují stejným směrem do města. Na zkrácení dlouhé cesty jim jeden z nich, buddhistický mnich, vypráví příběh o chlapci, kouzelníkovi Taschim, který se vydal do své země snů. Dondup nakonec zjišťuje, že Amerika byla jen jakási vzdálená iluze, protože při svém putování potká krásnou Sonam, žijící s otcem ve stejné vesnici, do níž se zamiluje a odejít za oceán už se mu vlastně nechce. Mám ráda jednoduché příběhy s hlubokým poselstvím. A když se k tomu přidají krásy bhútánské přírody, silný zážitek z celého filmu to ve mně jen umocňuje.

    • 30.3.2015  19:45

    Když se moje kamarádka v létě 2001 vrátila plná dojmů z MFF v Karlových Varech, mluvila jen o ní, o Amélii. Tu musíš vidět! Za pár měsíců ji dávali ve Filmovém klubu u nás v kině a já prostě musela. Vstoupila jsem s očekáváním a odcházela plná nadšení a euforie… Od té doby ji miluju, od té doby je to moje láska. Je to taková moje kamarádka do nepohody, přichází vždy, když mi je úzko. Je to snímek o dívce, která si jako malá stvořila vlastní svět plný imaginárních přátel, aby se vyrovnala s poněkud zvláštní láskou svých rodičů, vlastní dětskou samotou a docela kuriózní smrtí matky. Je o dívce se samaritánským sklonem, která po nalezení malého pokladu u sebe v bytě, začne pomáhat ostatním lidem odrazit se od pomyslného dna vlastních stereotypních životů, aby mohli konečně začít/zažít (nebo žít?) něco jinak. A taky je to o lásce, kterou jednoho dne potká ve velmi zvláštním a jí v životních osudech velmi podobném muži, jenž sbírá roztrhané fotografie u automatů a lepí je do alb. Pokaždé se od srdce zasměju, pobrečím si, užiju si úžasnou francouzštinu a uzdravující hudbu Yanna Tiersena a vypínám film vnitřně naplněná. Je to moje srdeční záležitost souznící s každičkým kouskem mě samotné.

    • 30.3.2015  19:43
    Bio Ráj (1988)
    *****

    V prvních několika minutách si mě tento snímek naprosto podmanil atmosférou slunečné Itálie, temperamentním humorem, hudebním doprovodem a především postavami malého Tota a promítače kina Paradiso Alfréda, které jsem si okamžitě zamilovala. Je v něm obrovské kouzlo a to nejen filmové, ale i lidské. Je důkazem toho, že jít si za svým dětským snem, i za cenu překonávání mnoha překážek a nástrah, má cenu. Že není třeba se bát něco změnit. A odpovídá i na otázku, jestli láska může trvat věčně? Může. A trvá. Protože když vám jednou vstoupí do vašeho srdce, máte ji tam už navždy a máte za ni bojovat ze všech svých sil, i přesto, že to někdy nedopadne tak, jak si přejete. Pro mě velmi, velmi emotivní zážitek, kdy jsem se místy od srdce smála důvtipným hláškám, a třeba veselým scénám při tamním promítání nějakého toho filmu, a jindy mi po tvářích tekly slzy dojetí... „Pamatuješ si ten příběh, který jsi mi řekl? Já vím, proč voják udělal to, co udělal. Protože věděl, že jestli princezna poruší svůj slib, zlomí mu to srdce a on umře žalem. Proto se rozhodl 99. noc odejít. Takto si ho princezna bude pamatovat navždy.“