Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Krimi
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (27)

plakát

Modré stíny (2016) (seriál) 

Musím říct, že příliš neholduju politicky zabarveným tématům, ale kvůli tomu jsem ten seriál hned po prvním dílu nehodila do koše. Co mě na něm však nadchlo, byl především výběr prostředí olomouckého jezuitského konviktu, který mě před deseti lety utvrdil v tom, že právě tady a ne jinde v republice chci studovat dějiny umění. To místo má obrovský genius loci, a ne náhodou je uměleckým centrem a sídlem uměnovědných kateder Univerzity Palackého. Proto pro mě byla velkým překvapením artová kamera, na kterou si tu moře lidí stěžovalo. Mně se opravdu moc líbila, právě proto, že byla JINÁ, a hlavně dala vyniknout i krásám konviktu, architektuře, detailům, i samotným postavám. A do toho skvělý hudební doprovod, místy úplné ticho či ponechání přirozených zvuků jednotlivých míst. Já mám prostě ráda nekonvenční věci.

plakát

Co jsme komu udělali? (2014) 

Francie je multikulturní země, národnostních a náboženských odlišností, tím pádem i xenofobních a rasových předsudků, je tam velká spousta, a tento snímek do nich geniálně naráží a dělá si z nich krutou legraci. Nehledě na náboženství, etnikum nebo třeba i politickou příslušnost, jsme všichni pořád lidi a rodina a naši blízcí jsou mnohem víc než to všechno. Pro moje hlasivky i bránici pořádný náklad inteligentního a trefného francouzského humoru, smála jsem se od začátku až do úplného konce. Hodně, hodně povedená věc.

plakát

Divočina (2014) 

Asi každý člověk na své cestě životem sejde ze stezky a podaří se mu ztratit kontakt sám se sebou. Někdo jen na chvíli, někomu to trvá delší dobu. Ale vždy pak přijde chvíle, impuls, který mu dá najevo, že není ještě všechno ztraceno, že stezka srdce nikam nezmizela, že na něj pořád čeká a že teď záleží na něm, jestli ji bude chtít najít a znovu se tak setkat sám se sebou. Cheryl Strayed se modlila k vesmíru a doufala v zázrak, že jí nezemře máma. S její smrtí se pak vyrovnávala po svém, a když už nevěděla jak dál, přišel právě ten impuls, ta myšlenka, ten pocit vycházející z hlubin naší vlastní duše…jdeš správně? Kdo tě oddělil od sebe samotné? Vydala se na dlouhou a namáhavou cestu, aby během ní našla sama sebe. Aby našla své nejlepší Já a pak už ho po celý život chránila jako to nejcennější, jak jí radila její máma. Co kdybychom se přijali? Co kdybychom sami sobě odpustili? Co když bychom všechno, co jsme kdy udělali, ani nechtěli udělat jinak? Co když to všechno mělo nějaký smysl, nějaký skrytý důvod? Vždyť přece všechno zlé je k něčemu dobré. Každý se jednou ztratí ve své vlastní divočině a pak je na něm, jestli se bude chtít vlastními silami dostat z těch temných lesů plných démonů a strachů ven na světlo. Pro mě má Cherylin příběh hodně osobní podtext. „Slunce vychází a zapadá každý den…a můžeš si vybrat, zda při tom budeš. Můžeš se přidat na stranu krásy.“

plakát

Hijo de Caín (2013) 

Jestli je něco, co opravdu nemám ráda, tak jsou to lidi, kteří dokážou ublížit zvířeti. Už jen to o nich samých něco vypovídá. Tenhle Kainův syn Nico (a to sám biblický Kain musel být proti němu svatý!) si to u mě pokazil hned od začátku. Ale je fakt, že jsem se i já nechala na chvíli ošálit a uvěřila jsem, že to všechno má vlastně nějaké reálné opodstatnění a že natolik nenávidí svého otce, že dokáže udělat cokoliv, aby mu ublížil. Ale za další chvíli mi zase začalo docházet, že takové věci člověk, který má v sobě aspoň trochu dobra, prostě neudělá. Že nakonec ublížil každému člověku, který mu tu jeho ďábelskou hru uvěřil, a neváhal při ní jít doslova přes mrtvoly, je víc než smutné. Tvůrci si s divákem dokázali pěkně pohrát, jen co je pravda. Líbilo se mi, ale víc už si to asi nepustím.

plakát

Jsem tvá (2013) 

Mina může na první pohled působit jako sobecká a naivní holka, kterou žene vpřed touha po lásce a nehledí při tom na svého syna a ani moc okolo sebe. Jenže, tohle je jen jeden pohled. Co když to všechno pramení z toho, že jí samotné se nikdy lásky moc nedostalo od její vlastní rodiny, od jejích rodičů? Někdo by na to mohl namítnout, že rodičovská láska je něco jiného než ta partnerská. Ale v lásce já rozdíly nedělám. Mít tak sobeckou a sebestřednou matku, které jde jen o sebe, o předsudky a postavení v té své komunitě, a otce, který se mě ani nezastane, tak asi dopadnu hodně podobně jako Mina. A taky budu naivně a všemožně hledat někoho, kdo mi ji může dát, protože lásku potřebuje každý, co si budeme nalhávat. Já s ní vlastně hodně soucítila. Možná právě proto, že se Miny ze strany rodiny láska nikdy nedotkla, nedokázala pak dát ani ona to potřebné svému synovi. Amrita je hrozně krásná a talentovaná herečka, ta bolavá Minina duše, zklamání a vnitřní rozervanost z ní přímo vyzařovala. A konec asi ani jinak dopadnout nemohl. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

plakát

Metro Manila (2013) 

Musím říct, že toto se mě hodně dotklo, a jestli byl cíl hrát na moje citlivější struny, tak se to tvůrcům povedlo. Ač jsem si myslela, že mám docela dobrý přehled, co se týče světa, ve faktech o ostrovních částech Asie se asi trochu ztrácím. O tom, že jde o jednu z nejvíce lidnatých zemí světa, jsem věděla, co jsem ale netušila je, že Filipíny jsou jedna z největších asijských katolických zemí. Lidnatost rovná se většinou taky velká chudoba a bída. Modře svítící nápis In God We Trust na jedné manilské budově jako by vypovídal o tom, že jim tam často ani nic jiného než jejich víra v Boha nezbývá. Jde o dojemný příběh o jedné mladé filipínské rodince, která vám okamžitě přiroste k srdci svojí skromností a dobrotou. Jenomže na Zemi existuje jedno nepsané pravidlo, že k těm hodným a dobrosrdečným dokáže být okolní svět někdy opravdu pěkně nespravedlivý a krutý, a že se v životě objeví i situace, před kterými není úniku. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

plakát

Nezapomenutelné prázdniny (2013) 

Asi nikdy nepochopím, co má člověk z toho, když psychicky deptá někoho jiného. Nechápu, když se mezi sebou šikanují děti a už vůbec nerozumím tomu, když to vůči dítěti dělá dospělý. Jen to dokazuje, jak nízké sebevědomí dotyčný člověk musí mít, když si svoje ego honí na někom slabším, který se navíc sám pořádně nedokáže bránit. Liam James svoji roli Duncana zahrál opravdu přesvědčivě, stačilo se podívat na jeho shrbená ramena a chůzi, už jen z té se dá vyčíst věcí...introvert, outsider, co si nechá od všech líbit všechno, který si nevěří, moc nemluví a ani neví, co má sám se sebou dělat... Chápala jsem i ty jeho útěky pryč a pocit, že o něj nikdo nestojí. Ani jeho vlastní (i nevlastní) rodiče. Díky bohu za podobné bytosti, jako Owen. Nebudu teď psát o jeho bezprostředním humoru, který mě xkrát poslal do kolen, ale o tom, jak Duncanovi začal pomalu vlévat do žil krev, jak se čím dál víc začínal usmívat, a jak se mu začala rovnat záda a neskutečně mu vzrostlo sebevědomí... Moc pěkné letní koukání.

plakát

Walter Mitty a jeho tajný život (2013) 

Přiznejme si, kdo z nás má svůj wishlist, seznam svých snů a přání, které by si jednou rád splnil? Třeba je v něm i to, jaký by chtěl být, jak by chtěl žít? A kdo z nás si ty své touhy plní? Myslím si, že velká většina z nás si o nich, stejně jako Walter, jen sní. Ale proč si je nezačít uskutečňovat? Proč být tím, kým ve skutečnosti nejsme? Proč dál žít něco, co se nám nelíbí? Proč to prostě nezkusit změnit? Třeba stačí jen malý impuls, malý krůček a pak se to rozjede jako lavina... Skláním se vám k nohám, pane Stillere, protože doteď jsem vám nějak nemohla přijít na chuť. Po dnešku ale smekám a děkuju, že otevíráte oči a že váš film může být právě rozbuškou pro to změnit něco v obrovskou explozi, užívat si život a dobrodružství naplno, a přesně tak, jak jsme si to vždycky přáli. Ale, co je důležité, umět se v těch momentech taky zastavit a opravdu si je užít. Já s tím tedy rozhodně hodlám něco dělat. A co vy? Užila jsem si úžasnou podívanou, hltala každý kousek Walterovy cesty, všechny moje vysněné krásy světa (které se chystám vidět na vlastní oči) a úžasný hudební doprovod v čele s Bowieho Space Oddity „...Ground Control to Major Tom...“.

plakát

Vrásky z lásky (2012) 

Krásný kousek opěvující stáří. Musím přiznat, že jsem i po milém konci seděla zaražená v křesle, dojatě poslouchala podmanivý hlas Szidi Tobias, jak zpívá o tom, že staré rány nebolí a přemýšlela nad tím, proč se jako společnost k našim starouškům chováme tak, jak se často chováme. V minulosti bylo stáří uctíváno, dnes se světem šíří gerontofobie, bojíme se toho být staří, na starší se díváme skrze prsty. Často je diskriminujeme, bereme jim soběstačnost, svobodu, odkazujeme je na pomoc druhým. Často je nenecháme být sebou samými, potlačujeme v nich ty kousky života a radosti, které jim ještě zbývají. Málo si uvědomujeme, co pro nás všechno udělali, za co všechno bychom jim měli být vděční... Vždyť jsou to pořád lidi, co si zaslouží naši lásku, pořád mají právo žít, prožívat, užívat si, radovat se. Díky nim jsme tím, čím jsme... Mně se třeba moc líbila ta okolní krajina evokující krásy podzimu života. Hvězdné duo Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý a jejich i po tolika letech sálající charisma nezklamalo, a nebylo zastíněno ani ostatními výbornými herci. Líbily se mi vkusné a trefné vtípky, nostalgicky krásná hudba, kouzelná Jiřinka Jirásková a klidně si mě sežerte, ale mně se to prostě líbilo celé.

plakát

Dýchat (2011) 

Uvědomujeme si vůbec, že dýcháme nebo to bereme jako automatickou věc? Bez dechu by nám netlouklo srdce, nemohli bychom myslet, vnímat, cítit, vlastně bychom nebyli... Nádech - výdech, nádech... věčný koloběh. Stejně jako život a smrt, každý den vycházející a zapadající slunce, všechno se nadechuje a vydechuje, všechno žije. Ani jedno by nemohlo být bez druhého. Život se s Romanem nemazlil už od svého samého počátku. Ta jeho osamělost mě často až mrazila. Snažil se prát se s tím vším, i přes zdánlivou bezvýchodnost neztrácel naději. I přes otevřený konec věřím, že se mu to správné místo v jeho životě podařilo najít. Scény pod vodou byly pro mě nejvíc, protože to občasné zadržení dechu je moc důležité, aby ten následný nádech stál za to. Shlédnuto během dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií.

Ovládací panel
6 bodů