kollis

Anthony Jeselnik, muž pomalého frázování, chůze a celkového výstupu, který nás často až otravně nechá čekat na pointu, má svůj další, na sesbíraných vtipech vytvořený stand-up. Většina komiků má svůj set vytvořený z vlastních zkušeností a odpozorovaných situací, Jeselnik jen hází jeden nekokretní a černohumorný joke za druhým. Nakonec to samozřejmě začne působit monotónně s tím, že značnou část vtipů lze odhadnout, přesto jsou mnohé Jeselnikovy pointy skvělé a do nudy jeho výstup nikdy nespadne.

Vlastně nechápu, proč se z Christine nestala větší klasika. Technicky je to prostě brilantní, vypiplaný kousek s realistickými vizuálními efekty a skvělým soundtrackem. Ten tvoří balanc rock-and-rollových songů a tradičně minimalistický synťákový doprovod dua Carpenter-Howarth. Na teen film je casting sympaticky věrohodný a Kingovo tematizovaní automobilového fetiše je pořád aktuální.

Ačkoli by téma mohlo svádět k lascivnosti, je Bonding překvapivě spíše decentní a vtipný průvodce po skrytých a nezvyklých tužbách Newyorčanů tak, jak je Rightor Doyle zčásti autobiograficky napsal a zrežíroval. Postupně oba hlavní hrdinové (skvělí Levin a Scannell) odkrývají více ze své minulosti a střídají se tlumené intimní momenty s extravagantními přáními zákazníků, které hrdinům paradoxně pomáhají najít odvahu či sebevědomí.

Samotný problém Special není v tom, že jsou postavy dotaženy k naprosté karikatuře, mnoho jiných seriálů a filmů s tím nemá problém. Aby seriál fungoval, musí ovšem obsahovat i jiný prvek či další hodnotu, kterou by se ty karikatury staly funkčními. Bohužel se zde pracuje jen po povrchu, všechny postavy jsou sebestředné a stokrát viděnou zlou a povrchní šéfku módního časopisu můj mozek už nepobral. A ne, "nastavování zrcadla" zde nevidím.

Ricky Gervais stále umí být velmi vtipný, ví, jak načasovat pointu a rád obnažuje lidskou blbost a šije do věcí, které ho štvou. Oproti Kanclu se ale téměř vytrácí práce s trapností, a nárůst "lidsky" dojímavých scén a pronášení mouder už bohužel není vybalancovaný jako u Extras, a více vyplyne jejich plytkost. A Ricky "hrdina" z několika scén by zasloužil zesměšnit svým minulým já.

Film, který nejprve navnadí na neonoirovou detektivku plnou industriálu, insomnie a neonů se záhy promění v observační sociální drama, aby se v druhé půli vyprávění postupně měnilo v zahleděnou kryptickou výpověď. Značná působivost a podmanivost několika scén je ovšem nepopiratelná.

Vzpomínání střední generace na to, jací byli kdysi drsní buřiči, natočený uhlazeným hollywoodským stylem, kde je nejdrsnějším gestem ulomení znaku z mercedesu. Popíková hudba a značně dementní zápletka s ufňukaným konstatováním o starých dobrých časech. Malá dávka rebelie pro tatíka uvelebeného v křesle.

I Chorvati mají svého chcípáka.

Přestože se v budování komiky využívá klišé o divoké, ale zároveň citlivé a melancholické ruské duši, rasových stereotypů o romech a židech, stejně tak bordelu v postsovětském Rusku, nelze upřít dobrý casting, timing pro gagy a dravé tempo v první půli (takové kusturicovské to je). Ovšem po příjezdu Rusů do Paříže se staví na typu humoru o buranech v lepší společnosti a i ten v průběhu ustupuje absurdní zápletce, tentokrát využívající klišé o Rusku sovětském. V závěru nás proto drtí Brežněv s gulagy a jako bonus k tomu výlevy o síle a důležitosti hudby. Druhá slza kape, dojetí nad svým dojetím rozněžňuje, Kundera se směje.

Dlouhé statické záběry nebo naopak táhlé kamerové jízdy, minimální střih, nepřítomnost hudby a neherci jsou primárními prostředky, jichž režisér Vladimir Perišić využívá. Na diváka se tak lehce přenesou pocity hlavních hrdinů: dlouhé čekání a obavy z toho co se bude dít, úmorné horko, nuda, únava, apatie. Určitou změnu nabízí netradiční hledisko, kdy na válečné události nenahlížíme skrze oběti, ale pozorujeme vojenskou jednotku, toho dne jako popravčí četu, v rámci níž jako většího celku probíhá nivelizace vlastní identity a individuality. Hlavní hrdina postupně prochází odosobnělostí, lhostejností a dochází až k jakési robotické mechaničnosti, kdy si od původního mírného vzdoru a částečné lítosti a sounáležitosti, sám aktivně oběti vybírá. Svým minimalismem film nedokáže vzbudit okamžité a silné (ale o to prchavější emoce), ale naopak se zadře a je poměrně složité jej dostat z hlavy.