Pjenkus

Rychlokvašené pokračování vzniknuvší pár měsícu po úspěchu geniálního prvního dílu. Vrcholem filmu je bitka mezi Godzillou a Anguirem v Ósace, kdy demolice Ósackého hradu je pravda velmi efektní. Děj se z Ósaky ale následně přesouvá na Hokkaidó, kde se bohužel neděje už nic zábavného ani akčního. Dvojka tak nedosahuje zábavnosti např. hned následujícího dílu série King Kong vs. Godzilla a zároveň ani neotevírá zajímavá společenská témata (atomový věk, vyrovnávaní se s válkou, Japonsko x zbytek světa) jako tomu bylo u dílu prvního.

Sledovat lidové tance, asexuální svazačky typu Alena, či příšerně zpívající Rozárku je samozřejmě čiré utpení. Hodnota filmu však tkví v uvědomnělém a místy v neuvědomnělém zachycení ideálů, snů a samozřejmě i vzorců propagandy let padesátých.

Vědomostní soutěž, kde vyhraje ten, kdo umí nejlépe házet tenisákem? wtf?!

Kýč s parádním soundtrackem.

Naruto, Sakura, Rock Lee a Neji doprovázejí kněžku, která jediná může zachránit svět. Lee zaručil jednu pěknou bitku, návíc pěkně animovanou. Kámen úrazu je příběh, který od patetického závěru spasí jen skutečnost, že Naruto je genius v překvapování lidí.

Hodně podobné HAARpu, co se týče kvality i rozložení skladeb (nářezovky->klávesovky->nářezovky), jedinej rozdíl je snad ve festivalovém feelingu... 100%

Největší slabinou filmu je jeho finále, na které jsem se paradoxně před jeho začátkem těšil nejvíce. Do té doby je totiž novej Potter příjemná, ba místy až dokonalá komedie s krásnou Emmou Watson.

Sámoúčelná splacenina se sympatickou ustřední dvojicí herců a několika pěknýma akčníma scénama. Oproti parádni jedničce obrovské zklamání...

Hudebně, tak i filmařsky téměř dokonalá záležitost. Od vyjetí výtahem uprostřed davu fanoušků až po závěrečnou Take a Bow celá kapela, obzvláště Matthew Bellamy střídající kytaru s pianem, podávají strhující výkon. A tak jedinou výtkou k HAARPu jsou jen prosřihy na fanoušky, kteří ve valné většině vypadají jako posluchači Tokio Hotel, což je ale pochopitelně, když vezmete v potaz jakej záběr napříč žánry Muse mají.

V Milionáři z chatrče je uplně všechno. Krásnej příběh, kterému nechybí láska, u srdce hřející humor, dramatické okamžiky ani napětí (u poslední otázky v soutěži jsem skoro nedýchal a jen jsem Jamalovi přál, aby těch 20 milionů vyhrál). Krásný příběh jde ruku v ruce s kvalitním soundtrackem, přirozenými hereckými výkony a úchvatnou režií, která udělala z honičky po slumu jednu z vrcholných scén filmu. Zlatej glob zcela zaslouženej a pro mne horký favorit při předávání Oscarů.