Tiiso

Nikdy bych neuvěřil, že se něco (série 007) stejné dá pořád a pořád předkládat jijným způsobem. Sam Mendes mě přesvědčil, že to prostě jde. V době kdy mnozí lidští hrdinové, ve svých nekonečných filmových reinkarnacích mají tendenci přeměn v superhrdiny, Mendes hodil opačný kurz (skvěle tento trend nabídl M. Campbel se svým Casino Royale) a dvojitou nulu nám předhodil jako bytost veskrze obyčejnou a zranitelnou. A aby se zarytí fanoušci "Old School" J.B. nemohli zlobit, tak ten přerod zabalil do několika klasických "Bondovin", ale takovým způsobem, že potichu zírám. A nejlepší na tom je, že jsem snímek viděl již několikrát (cca pět až šestkrát) a zírám více a více. Ten film prostě zraje. Úvodní "klasická" scéna se velmi dobrým způsobem přemění v lahodně pomalou (takřka deset minut bez dialogů) scénu v Šanghai, která opět přeskakuje do rytmičtějšího Macaa. Když jsem snímek viděl poprvé, nasazený rytmus mě moc neseděl a scény byly poněkud zdlouhavé a nerovnoměrné (proto film ode mě původně dostal 4h). Ale s každou další projekcí se tento pocit ztratil a já jsem plný radosti, že jsem asi našel režisérův záměr. Ale toto je čistě subjektivní pocit. Snímek pak dále pokračuje v nastaveném trendu ke svému konci, který nejen uměl překvapit (co se obsahu týče), ale i ukázat, že se tvůrci nebojí svět kolem agenta Jejího Veličenstva, předložit opět po svém. Za to jim posílám dík. S D. Craigem nemám osobně problém a tak není filmu co moc vytknout. Záleží již jen na malých subjektivních pocitech diváctva. Soundtrack není vymšlen špatně. Je poplatný roku 2012 a uvidí se jestli bude mít za nějaký ten čas co nabídnout. Stejné je to s úvodní skladbou. I když za sebe říkám, že od Casino Royale mají skladby co kvality se týče, vzestupnou tendenci. Trikovost a filmové zpracování velmi dobré, snad až na scénu s havarující soupravou metra. Takže ať chci nebo ne, vychází mě hodnocení někde mezi 4-5h.

Úvodní téměř čtyř minutová scéna bez jediného střihu, nastavila laťku tak vysoko až jsem se počal obávat, že ji následující děj jen těžko bude překonávat. Naštěstí opak je pravdou. Film je (ačkoliv od spousta recenzentů a publika je nesmlouvavě vražen do žánrové škatule) v mých očích výbornou směskou všech různých filmových pochutin. To je zřejmě aspekt, který mnoha divákům nemusí jít pod nos, jelikož dle titulků pod názvem má jít o krimi a film-noir a to může být dosti zavádějící. Ale kdo chce i tento zmíněný žánr v něm docela hladce najde. Mně osobně ten guláš stylů velmi oslovil a zároveň potěšil. Ta ohromná nadsázka, která se v něm dá najít je prostě originální. Nadsázka, která ale pouze neobrací všechno ve smích a pohrdání. Navíc tvůrci dokázali do této nadsázky, která hodně vyčnívá, dostat do fungující lajny i samotný příběh, který hezky plynne a který dokáže bezproblémů přiblížit postavy a jejich osudy samotnému přihlížiteli (rozuměj divákovi). A to je právě moment, který tak v tomto filmu oceňuji. Mám pocit, že kdyby byl příběh vyprávěn jen v žánrových intencích, nebyl by tak chutný (pouze subjektivní pocit). Dále tu máme ohromnou sebeironii, kterou lze samozřejmě najít v situacích, které se odehrávají kolem Wellese. Dialogy jsou v těchto momentech umocněny stylizovanou kamerou a obvyklými světýlky. Ale nenechte se zmást mými neumělými slovy. Snímek umí i pěkně překvapit a ukázat i trochu z odvrácené strany lidské psyché. Jako zajímavost mohu přihodit, že uprostřed tohoto mého rozplývání ale narážím na rozpor. Ten tkví v tom, že vlastně celkově snímek působí emočně dosti ploše a je spíše studený než aby mně rozbušil srdce. Tak proč tedy pět hvězd? Určitě za um režiséra (a vtomto případě i herce) a jeho originální pohled na filmování jako takové. Nemohu si pomoci, ale jeho snímky jsou takové jinačí. Dále pak za výkony některých herců. Kromě Wellese bych vyzdvihnul Akima Tmiroffa. O samotném filmovém zpracování nemá cenu mluvit. Je to výborná práce z technologií a musí se prostě vidět. Dále snímku dobře sekunduje hudba Henryho Manciniho. A vůbec je toho ve filmu spousty o čem by se dalo psát. Nejlepší je ho zhlédnout a posuďte si sami.

The social network, fenomén v podání internetové sociální sítě Facebook, nenechal klidná ani ziskuchtivá Hollywoodská studia. To dá rozum. Nastupující generace (nejenom ona) si bez webu a bez sociálních sítí zvláště, pomalu ani svůj život neumí představit. V roce 2004 Facebook vznikl a po sedmi letech nevypadá na to, že by tak hned chtěl upadnout do zapomnění. Svými minulými skandály si přidal jen a jen na reklamě. Zakladatel Mark Zuckerberg je člověk poněkud svérázný a když sečtem všechny tyto aspekty, je nasnadě, že po zfilmování brzy někdo sáhne. To se stalo a můžeme poděkovat filmovému bohu, že se režie ujal David Fincher. To je filmař, který jen málokdy své diváky zklame. I v tomto snímku prokázal své kvality. Hned od prvního okamžiku mě svým umem dobře zatáhl do děje, který je sice chronologicky krapet zpřeházený, ale nikoliv nepřehledný. Hlavní myšlenka příběhu tkví nejenom v monitorování vzniku celého facebooku, ale i ve sledování probíhajících soudních pří do kterých se sám zakladatel Facebooku dostal. Pokud někdo historii vzniku sociální sítě zná, zbude mu „pouhé“ očekávání, jak zpracování příběhu dopadne. Slovo pouhé není v uvozovkách jen tak. Všichni ostatní, kteří se topí v bahně nevědomosti (jako třeba já) se pomocí filmu i dozví spousty zajímavých informací. Jak jsem podotknul, hned od prvního dialogu, rozehrává režisér vysoce kvalitní filmovou hru; perfektním způsobem představuje postavy; prolínáním chronologicky nenavazujících (co se detailu týče, nikoliv celku) pomalu a jistě přitahuje mou pozornost. Fincher má velký smysl pro dramatickou gradaci. A garantuji Vám, že té je v tomto snímku až až. Přitom ve filmu The social network nejde o pouhé popisování událostí, které napsal sám život, a tudíž jsou lehce z tohoto života stáhnutelné - řečeno mluvou mladé generace. S látkou je totiž pracováno více než citlivě. Charakteristiky jednotlivých postav jsou načrtnuté v obdivuhodné rychlosti, stručnosti a přesto s ohromující přesností. Stejně tak nějak v hlavě Zuckerberga vznikl samotný projekt, jak je z filmu vidno. Ta lehkost vyprávění se nese vlastně celým snímkem. Přitom film nemá ve své snaze, na někoho konkrétně poukazovat, odsuzovat či moralizovat. A věřte, že některé postavy k tomuto hezky svádí. Hlavní poselství se s přibývajícím koncem jasně proklamuje a zviditelňuje. Ve finále je jasné, že režisérovi nejde o pouhý životopisný fimeček, který se sveze na vlně popularity (ačkoliv tento názor sdílí dosti lidí), ale opět přináší něco více, tak jak snad jeho všechny snímky. Něco více, co se dotýká hlouběji lidské duše. Ve finále jsem pochopil, že nejde o to, jestli Facebook něco přináší či ne. Jde o to hlavně, jak se může lidská ctižádostivost, ambice nebo motivace projevovat v běžném spolužití s ostatními lidmi a v běžném životě. Čím více poznáváme povahu dotčených postav, tím více své emoce popouštíme a dáváme větší průchod svým citovým procesům. Myslím, že o tom tento film je. O tom, kam až chce člověk zajít ve svém jednání. O morálce, etice a ostatních lidských aspektech samotného života. Film je odveden, tak jak jsme již u Finchera zvyklí, tedy velmi profesionálně. Počínaje výbornými dialogy, přes kameru, herecké výkony a doprovodnou hudbou konče. Na té má svůj podíl mimochodem i skladatel Atticus Ross, který je podepsán pod hudbou filmu Kniha přežití, která je také velmi dobrá. Snímek jsem prověřil již třemi projekcemi a podotýkám, že neustále roste. Pět hvězd.

Arie prerie…dokonalá westernová parodie, která je stejně (ve svých mezích žánru) silná jako filmový následník. Jeden humorný okamžik střídá druhý. Dokonalá animace v podobě hýbajících loutek, které díky smysluplnému ději, mají naprosto lidský výraz. Ačkoliv celé toto dílko je vlastně jedna velká legrace, dokáže zasáhnout na všechny emoční struny, co jich člověk jenom má. Prostě v té jednoduchosti je skrytá celá Trnkova geniálnost.

David Fincher umí pracovat s režií a inscenací jako málokdo. Je precizní, detailní, má pod neustálou kontrolou jak vizuální, tak amtosférovou stránku příběhu. Z plátna tyto aspekty jeho tvorby doslova padají na diváka, a tudíž není nouze o emoční náboj a neobvyklé prožitky. Dokázal to už na mnohých svých dílech a Zodiac k nim po právu také patří. Už hned po silném openingu mě bylo jasné, že se mě ze sledování snímku, dostane slušná porce kvalitní filmařiny. Děj je doslova nabitý různými situacemi a propletení třech hlavních linií vyprávění, tomu všemu zmíněnému přidává na síle a velkému prožitku. Samotné události kolem případu Zodiaca a jeho vlastní vyšetřování jsou ze své podstaty dosti zajímavé, tajemné a hrůzostrašné. Takže o námět bylo postaráno. Ale pak přichází práce filmařů, aby tento zajímavý námět dokázali převést věrohodně a taktéž zajímavě, přes filmové umění, nám divákům, do hlav a srdcí. Fincherovi se to myslím zdařilo, na výbornou, a neobjektivně přehlížím, nějaký ten zádrhel nebo škobrtnutí, kterých je ostatně ve filmu Zodiac méně než prstů na jedné ruce. V počinu se střídá rovina napětí (sledování vlastních činů vraha Zodiaca, nebo soukromé vyšetřování karikaturisty) s rovinou klidnější – nevím, jestli vyšetřování dvou policistů mohu nazvat za pasáže klidnější, ale budiž – která, ale jen připravuje pole pro další okamžik, ve kterém srdce nabírá znovu a znovu větší frekvenci. A tak to jde celým dějem, až jsem se pojednou ocitl na konci a ani si neuvědomil, jak dlouhá stopáž vlastně film obsahuje. A to je hodnocení myslím, to nejvyšší, co se dá udělit. Ke stejné kvalitě, patří herecké výkony aktérů. Jak Gyllenhaal, Ruffalo tak Downey Jr. jsou prostě velmi příjemně „dívatelní“ a své postavy hrají přesvědčivě a profesionálně. Ostatní představitelé nezůstávají v ničem pozadu, a tudíž jsem se měl stále na co dívat. Snímek jsem spolehlivě prověřil časem a opět jsem se přesvědčil, jakou sílu obsahuje a pokud má někdo rád, kriminální příběh (i když v tomto případě jde o poněkud jinačí pohled) zřejmě si přijde na své.

Jestliže se mě první a druhý díl líbil a oba pasuji na velmi výborné filmy, tak s třetí částí jsem na tom nejinak. A ani nemůžu. Nevidím žádné propastné rozdíly v kvalitě příběhu či zpracování. Celá tato trilogie se rozrostla do obrovského vyprávění a tento poslední článek ničím nezaostává za předešlými epizodami. Opět se zde opakuje velká výprava, dobrá kamera a vše co k filmovému řemeslu patří. Atmosféra vyprávění měla v počátku snímku tendenci v mých očích kolísat až jsem se lekl, že frekvence příběhu bude mít jinou amplitudu a nedokáži se na ní naladit. Ale po zjištění, že úvodní scéna, v které sleduji oslavu rodiny, přesáhla půl hodiny anichž bych si toho všiml mě přesvědčila, že je vše v pořádku. Excelentní výkon Al Pacina mě opět a opět bez problémů dokázal vtahovat do dění. K tomuto výkonu napomáhal další výborný aktér a to Andy Garcia, jehož herecký projev uzkazoval hodně něco z profesionála. Znovu příjemný, měkký a dobře poslouchatelný hudební doprovod. Takže zase pěji samá superlativa. Myslím, že stopáž nejen u tohoto snímku, ale celé trilogie je jen a jen v pořádku. Vše kratší by prostě ubližovalo. Ono se totiž dnes moc nevidí v současné tvorbě, po emoční scéně dlouho stmívat kameru a sledovat bez jakéhokoliv pohybu obrazem určitý bod, či postavu, za doprovodu dobré hudby. Takovéto chvíle na mě ze snímku doslova útočí a člověku je tak nějak zvráceným způsobem dobře. Coppola u mě dosáhl toho co se podaří jen málokomu a to, že neberu dnes Kmotra jako jednotlivé tři části vyprávění, ale jako jediný výborný, epický a hlavně umělecký počin.

Neodolám abych nepřipsal pár vět, které jsou sice asi zbytečné, ale připadal bych si nevděčný vůči všem těm tvůrcům tohto seriálu. Simpsonovi jsem nikdy nesledoval pravidelně. Neměl jsem prostě na to čas. Ani jsemv minulosti nevyvinul sílu a neposbíral jsem si epizody domů do své filmotéky. A tak projekci přenechávám náhodě, protože i dnes v roce dvatisícedeset, se vždy někdo najde, kdo ho na svých frekvencích přenáší. (no bodejť). No a asi se mě nikdy nestalo, že bych se nezasmál a nepobavil. A navíc mám pocit, že jsem ani jeden díl neviděl dvakrát. Za prvé jich je hodně a za druhé, opravdu skoro každý je dosti originální. Zkrátka a dobře, Simpsonovi jsou velmi originálním počinem a pro mě, jsa nepravidelným divákem, zdrojem kvalitní zábavy. Hodnocení poněkud neobjektivní, ale zato ryze pravdivé a od srdce.

Třetí epizoda po celou dobu filmu roste a roste. Je velká, temná a graduje do velkého finále. Anakin se nádherně zvrhne do černé strany Síly a efektním způsobem je proměnen v Dartha. Moc se k celému počinu nedá vyjadřovat. Hodně bylo již napsáno, hodně řečeno. Některé ty chyby probrány, zásluhy vyzvednuty. Tak snad jen malý postřeh za sebe, a to že po skončení třetí epizody, chutná čtvrtá epizoda najednou jinak. O mnoho lépe. Tak jen tak dále a snad se v budoucnu nějakého toho pokračování dočkáme.

Říkám si pořád dokola, nečti si moc reklamní poutače na "oskaráky". Pak jdeš na film ničím neovlivněn. Já vím je to těžké a vždy to nejde, a hlavně kdybych si o filmu neměl před tím nic přečíst a bral bych to za pravidlo, nemělo by ani smysl dopisovat třeba sem na CSFD a číst si poznatky. Takže u filmu Nesmiřitelní se mě to podařilo. Za prvé jsem ho viděl drahno let po premiéře, za druhé nikdo o něm moc nemluvil. Nebyl jsem tudíž ničím moc ovlivněn a snímek mě mohl jen překvapit a nebo rozladit. První je správně. Se mnou je to ale těžké, já mám Clinta a Westerny dosti rád. Takže objektivita je v troubě. Hovořím za sebe, pouze za sebe. Příběh: slušný, silný. Podání a realizace: více než dobrá, stylová a správně westernově rozvleklá. Dialogy: spíše vynikající než jen dobré. Přestřelky: ucházející, ta závěrečná excelentní. Herecké výkony: střídavě oblačné, Freeman bezchybný, Hackman nahoru a dolů, Harris výborný a Clint? Hodně zamyšlený. Kamera: průměrná. Hudba: odpovídající žánru. Takže když to shrnu: čtyři hvězdy. Ale kvůli mé zálibě ve westernech: pět.

Yates tvoří atmosféru jako řemen. Vizuálnost a atmosféra je v tomto díle jasně více nadnesena než samotný příběh. Jelikož knihy o potterovi nečtu, odpadá mě nepříjemná povinnost konfrontace, knižní předloha versus filmový přepis. Princ dvojí krve mě dokázal vtáhnout do svého vyprávění zmíněnou vizualností. Film je temný a temný a ještě jednou temný. Hravost školáků předešlých epizod je tamtam. Děj je prakticky zaměřen hlavně na Pottera a na jeho mentora Brumbála. Vše jaksi ustupuje do pozadí. Rok výroby mě jasně ukazuje, jak si současní tvůrci hollywoodských mainstreamů, představují filmovou zábavu a ty vizuální odkazy, jsou prostě cítít v každém velkém nastupujícím filmu. Těžko tedy v mém případě hledat objektivnost. Oči a uši dostali svou dávku filmové drogy. Zvláště pak v originálním zvuku. Příběhově jsem byl také uspokojen. Děj mě nenudil, nenutil mě k hledání nějakých chyb či nelogičností. Záporná postava dostává ohromné rozměry a nevadí mě skutečnost, že vlastně po šest filmů sleduji souboj pouze dvou protivníků. Tato pointa á sílu a po dvě a půl hodiny mě tento příběh dokázal opět bavit. Harry Potter se stává, pokud už jím není, kultem a komentovat jeho jednotlivé fragmenty se stávají složitějším, a složitějším úkolem. Někomu vadí tamto, někomu zas toto. Ve finále se stejně všichni shodnou, že je to více než dobré (shodnou se samozřejmě příznivci) a ve výčtu hodnocení jsou jen nějaké malichernější diference. Princ dvojí krve hodnotím nejvyšší známkou. Také z důvodu celkové ságy. Nevzpomínám si která série celovečernách filmů mě dokáže připoutávat k obrazovce či plátně, po neuvěřitelných šest pokračování. A na Relikvii smrti se těším teď snad ještě více než kdy před tím. Uvidím jak film Princ dvojí krve dopadne po dalších shlédnutí. Buďto bude zrát a nebo naopak. Jiná možnost ani není.