Torimmer

Psí rok je milý film.

Měl to natočit Richard Linklater, v půlce seriálu si dát 4letou pauzu v natáčení a v hlavní roli toho kluka měl zůstat ten stejný herec.

Je to takové to jedno velké filmové "co by kdyby", ale to nemění nic na tom, že to umí nakopnout do života s úsměvem a srdcem na správném místě. Plus líbací scéna s This Year's Love od Davida Graye poď seeem!! :)

Jako pilot k seriálu dobrý.

Tady ale někdo strašně chtěl. Jako ale strašně.

Mohl bych to přijmout jako takový ten hezký milý filmík, pro rodinku, nostalgicky, krása, nádhera. Ale nepřijmu, protože ani tak to nefunguje. To si taky vyžaduje mistrovské vnímání reality a převedení určitého životního náhledu, toho zidealizovaného, či bezstarostného, na filmové plátno. Obrovsky důležitá věc je práce s dětma, buď je budu brát jako dramatické herce, co hrajou velké životní chvíle, jak někde na divadle, ale pak už to chce jó skill, i režie i dětí, nebo děti budou prostě dětma, a městečko bude městečkem, a hraní si na ulici a nedělání si z toho nic, bude takové jaké je. Snažit se to pořád nějak zdramatizovat a udělat z toho zážitek je něco, co já už nezbaštím. Mám rád pohodičku a malý velký příběh o obyč lidech, ale ještě raději mám rád přirozenost. Když ta tam není, co z toho.

Ten nejprůzračnější ekvivalent vcucnutí uměleckým dílem a stanutí se jeho součástí. A vy, vy herci jedni! Když jenom takzvaně hrajete a přepínáte jak nic mezi sebou a postavou, tak to nehrejte tak trancendentálně a na milión procent!

Možná ne tak hluboké, abstraktní nebo přesahující - což by možná vyžadovalo větší životní zkušenosti režiséra, scénáristy a celkově tvůrců - ale jako "zkouška", nebo jako film teprve rozjíždějící se kariéry, je to správně dramatické a stručné. Kolem klíčového tématu se tancuje tak jenom kolem a opatrně, a někdy prostě nejasně, že diskuzi film sice vyvolá, ale možná jenom v rámci vlastní kontroverze. Na jednu stranu to otevírá téma (možná důležité), ale taky šikovně zrovna v dnešní době, kdy se to může nést na nějakých trendech. Takže ve skutečnosti to nejde pořádně odvážně pod kůži.

Soudní "detektivka", kde se nevyšetřuje tolik vražda jako spíš sebejistota v nesebejistém světě prahnoucím ne po vnitřní pravdě a lidské instinktivitě, ale po systematičnosti a "objektivitě". Charakter hlavní postavy byl přesný a funkční, přesto jsem se sám bavil nad svými pochybami, které jsem nad ním měl.

Fuckin 70s! Vetřelec je čistý a základní příběh o vetřelci (jakožto nějaké entitě, mající význam v tom samotném slově, bez jména a vysvětlení), ne o xenomorphovi, ne o záhadné civilizaci, ne o vesmírných lodích, ne o jednotlivých charakterech, ne o dlouhodobém budování příběhu, ani ne o záhadném a totalitně přihlížejícím všeobjímajícím aparátu Company (který je párkrát zmíněný). S tímhle filmem je divák vhozen do chaotické situace mezi partu lidí v košilích kouřících cigarety, a stojí proti něčemu, co ani nevidí, co nejde zneškodnit, do obličeje mu blikají světla a on neví co má dělat a co bude dál. Dění ve filmu je vlastně jedna velká improvizace. Další díly už jsou vyprávěny s jiným záměrem, a tvoří nástavbu na něčem, co ji nepotřebovalo.