Jellini

Jellini

Česko


49 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    V běhu času (1976)

  • poster

    Sladký život (1960)

    Kdyby měl existovat jedinný film, měl by to být tento. (a Chaplinova Světla velkoměsta)

  • poster

    Zatmění (1962)

    Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně?

  • poster

    Paříž, Texas (1984)

    Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol)

  • poster

    Povolání: Reportér (1975)

    Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku)

  • poster

    Návrat ztraceného syna (1966)

  • poster

    Malé životní etudy (1970)

  • poster

    Zvětšenina (1966)

    Tempo a rytmus. Pokud je od začátku správně nastavíte, můžete si ve filmu (s filmem) dělat, co chcete. Například se vykašlat na "začátek, střed a konec" a pouze vrstvit čas, během kterého se mimochodem i něco stane. Nebo nestane. Vyprávět příběh bez příběhu nebo bez příběhu vyprávět příběh. A tím se také dostat hlouběji, nebo spíš úplně jinam. Po tetralogii citů je Zvětšenina v Antonioniho tvorbě něčím zcela novým, jakýsi začátek od nuly, který o devět let později vyvrcholí syntézou obojího v Reportérovi.

  • poster

    Bez střechy a bez zákona (1985)

  • poster

    Stroszek (1977)

    "The Last Thing on My Mind" Cheta Atkinse tu zní v jedné z prvních scén odehrávajících se ve Spojených státech amerických. A podobně lehké a melodické jako tato skladba je i vyprávění příběhu nezařaditelného Bruna Stroszeka, který se se svými dvěma jedinými přáteli pokouší uniknout z otevřeně represivní společnosti (tu zde nezastupují pouze dva pasáci-gangsteři, ale svým způsobem i samotné instituce, které tu "vyjadřují" obecný estabilishment viz ředitel věznice). USA, zdánlivě zaslíbená země, se však ukáží jako mnohem sofistikovanější a nenápadnější verze represivní společnosti starého kontinentu, a jejich těžko rozkódovatelný (a ještě hůře popsatelný) fašistický nádech vede k rychlému rozplynutí růžového obláčku, který je nejen v Brunových očích zahaloval. Represe se tu projevuje mimo jiné v tom, že této "svobodné a bohaté" společnosti, pokud v ní chcete existovat, natož pokud chcete být její plnohodnotnou součástí, tedy být také "svobodný a bohatý", se musíte zcela přizpůsobit, přičemž nejde jen o přijetí základních obecných pravidel, ale především o přijetí jednoho konkrétního způsobu myšlení (týkající se ve výsledku všeho). Pokud se vám to podaří, pravděpodobně se stanete, pokud jste přistěhovalec, podobně domestikovanou karikaturou svého původního já, tak jako "sami sebe" prodávající indiáni (kteří, ačkoliv jsou původními obyvateli, působí zde jako cizinci!), a nebo, v případě, že jste rodilým američanem, se stanete součástí nikým neřízeného a přirozeně nepřátelského systému, ve kterém se vykořisťují všichni navzájem. Film je svým pojetím rozkročen mezi ironičností a absurdností řady situací (dva sousedi farmáři; dům na kolech; závěrečné "spiknutí"), u kterých se divákovi mísí pocity pobavenosti a strachu ze společnosti, jejíž principy fungování tu pozoruje. Skladba "Old Lost John" Sonny Terryho pak svou expresivitou a křiklavostí odpovídá samotnému obsahu i vyznění. Jeden z nejdůležitějších filmů a pro mě osobně i jeden z pozdně-iniciačních. Is this really "we"?