Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Oblíbené filmy (10)

Sladký život (1960)

Kdyby měl existovat jedinný film, měl by to být tento. (a Chaplinova Světla velkoměsta)

Zatmění (1962)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně?

Paříž, Texas (1984)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol)

Povolání: Reportér (1975)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák!

Zvětšenina (1966)

Tempo a rytmus. Pokud je od začátku správně nastavíte, můžete si ve filmu (s filmem) dělat, co chcete. Například se vykašlat na "začátek, střed a konec" a pouze vrstvit čas, během kterého se mimochodem i něco stane. Nebo nestane. Vyprávět příběh bez příběhu nebo bez příběhu vyprávět příběh. A tím se také dostat hlouběji, nebo spíš úplně jinam. Po tetralogii citů je Zvětšenina v Antonioniho tvorbě něčím zcela novým, jakýsi začátek od nuly, který o devět let později vyvrcholí syntézou obojího v Reportérovi.

Reklama

Reklama