Mr.Ocek

Film je sestříhán z 12 záběrů.

Námět uneseného dítěte použil Griffith i ve své režisérské prvotině Dollina dobrodružství (1908).

Dle filmového historika Johna Barnese měl film nejrozvinutější děj ze všech anglických filmů, které do té doby vznikly.

Premiéra, která se uskutečnila 17. 11. 1900 na radnici v městě Hove, měla údajně takový pozitivní ohlas, že si diváci přáli pustit film stále a stále znova.

Film byl považován za ztracený, ale v letech 1950 a 1985 se podařilo najít dvě kopie, které však nebyly totožné.

Phil Hardy v knize „The Aurum Film Encyclopedia: Science Fiction“ označil tento snímek za první science fiction film.

Přestože snímek propaguje slogan We all smoke, Edison přiznal, že nenajal nikoho, kdo by byl kuřákem.

Přestože se jedná o reklamu na kouření z Edisonovy produkce, on sám se stal o pár let později velmi horlivým členem protikuřácké kampaně.

Jedná se o jednu z reklam, které byly zdarma promítány na střechách New Yorku. Tato noční atrakce zaujala tolik lidí (údajně šlo o tisíce), že promítač Edwin S. Porter byl zatčen policií za omezení provozu na broadwayské 34th Street.

Nejedná se o první product placement v dějinách, neboť jej použival už Georges Méliès, aby měl prostředky k výrobě. Edison nepředstavoval pouze své vynálezy, ale i sám sebe, snímek je tedy cílenou reklamou.

Jedná se o první reklamní snímek, na který bylo uplatněno autorské právo v Library of Congress, a to 05. června 1897.

Edison zakázal svým zaměstnancům kouřit, neboť se domníval, že papír, kterým je cigareta obalena, může být toxický. I proto postavy kouř neinhalují.

Snímek byl vydán pod hlavičkou Hepworthovy značky Hepwix, jejiž název se objeví jako název koloniálu, kterému exploduje po kýchnutí vitrína. Nemělo se jednat o žert, ale o podporu ochrany autorských práv.

Ve scéně, kdy Méliès začne k hlavám alias notám přidávat praporky, změní se u druhé hlavy poloha praporku z levé strany na pravou.

Údajně se jedná o první snímek natočený v exteriéru.

Juan Caicedo byl označován jako "Král provalezců" a byl hlavní atrakcí na „Koster & Bial's Music Hall“, který trval po 17 týdnů od jaro do léta 1894.

Snímek byl natočen neobvyklou rychlosti 48 políček za vteřinu.

Snímek má oproti Mélièsovým filmům té doby trojnásobnou stopáž. I proto je v katalogu uveden pod třemi čísly 160-162, zřejmě i proto, aby mohl vybírat trojnásobek běžného vstupného.

Film natočil Alexandre Promio během svých cest po Egyptě a Palestině mezi prosincem 1896 a lednem 1897.

Na rozdíl od tématicky spřízněného filmu Le pecheur dans le torrent (1987) se snímek nesnaží být komický, pouze poukázat na nové možnosti filmové techniky.