xenopus

Vlezlost většiny písniček téměř nezná mezí, to se musí Jaroslavu Uhlířovi nechat, na to má talent. Za svého mlada jsem tuto pohádku neviděl a dneska ji nemohu hodnotit jinak než průměrem - vždyť platonická láska k nebožce Leontýnce mě minula, pribiňáka nejím a alpu nepiju. Ale trik s trpaslíkama je prvotřídní. A už vím, z čeho je "Javor." - "'Říká se jasan."

Tahle pohádka mi nikdy neseděla a nikdy jsem netušil, co na ní všichni vidí. Některé scény jsou výborné - dohadování podoby ženicha na dvou místech zároveň Josefem Vinklářem v roli čerta jednak s Káčou a druhak s Princeznou (včetně výroku "Půjde pod pantofel jako voleček na porážku.") a druhak hraní mariáše - snad nejlegendárnější scéna filmu. Netradiční Ladovy kulisy se mi moc nelíbí a celkově je tu na můj vkus nějak moc kecání a žádný vtip - žádaný to atribut české filmové pohádky. Ale na tu bídu padesátých let to docela jde, no ne?

Jsem sice žánrově spíše na drama, ale komedie si také občas neodpustím. A pokud to je komedie se scénářem od autorské dvojice Svěrák-Smoljak, tak vím, že mě čeká výborný zážitek. Škoda, že už jsem všechny viděl, ale u všech vím, že jsou tím nejlepším, co od počátku normalizace do sametového listopadu ve filmu v Československu vzniklo. Nevím, kolik hlášek z Kulového blesku ve svém každodenním životě používám, ale "to je schodů, pane Knotek" nebo "tady ty žlučový kameny, to je vopravdu příjemný pití" patří k těm nejčastějším. Až jsem se divil, na kolik jsem si jich vzpomněl, když se vloni stěhoval jeden bratr a druhý letos. Prostě je to psáno ze života, stejně jako třeba Na samotě u Lesa "Musíte si uvědomit, že je noc, a voni v noci některý lidi spěj." A jestli neznáte akademika Plíška, tak to není směroplatné. Zajímavé je sledovat Prahu konce 70. let - bydliště Knotkových kdesi poblíž Uhelného trhu, dům mistra Bílka na nábřeží (kolik by stály dnes takové byty?), tramvaje jezdící ještě po Příkopech, dodnes jezdící osmnáctku kolem Nuselské radnice atp. - centrum města se změnilo, domy stojí, ale jejich využití nebo dopravní dostupnost jsou prostě jiné. Spojení Mozart-Lukáš je ojedinělé, nicméně výtečné.

Kdo chce vidět herecké výkony vpravdě strhující, musí se na Nezralé maliny podívat. Nevzpomínám si, že bych kdy viděl v českém filmu něco podobného, co předvedl Miloš Nedbal v závěrečné scéně na kostele v Telči - byť postsynchronně. Já vím, že málokdy je žák lepší učitele (pokud je učitel kvalitní), ale od něj se spousta dnešních herců starší generace na DAMU učit mohla - tak kde jsou, sakra, výsledky? Dnešní herci by se do jednoho měli nechat inspirovat a stejně by to mnohým nebylo moc platné... Pochvalu zaslouží scénář - jméno Jiří Hubač hovoří za vše. Spousta vět by se dala vyjmout a nechat zarámovat... "Člověk začne chápat život jedině když myslí na smrt." "Člověk má mít jednu pořádnou nemoc, která ho ochrání od těch ostatních." "Kde je vůle, tam je i cesta." Toliko banální zápletka se v průběhu filmu rozvine ve vícerozměrné drama, které eskaluje právě až k výše zmíněnému katarznímu monologu. Nemám rád filmy, u nichž herectví zastiňuje druhořadou technickou kvalitu filmu, ale zde jsem schopen udělat jednu z mála výjimek. Čistých 5*. ... Jediné, co by bývalo pomohlo k mému dokonalému zážitku, by bylo bývalo natáčení v Písku, kde se ostatně celá předloha odehrává.

Když jsme na Babím létu byli v kině se školou, to bylo ještě na střední, moc se mi film nelíbil, neboť mi připadal hrozně depresivní - zpodobnění stáří ve své naturální podobě - senilita, nemoci, chození na hřbitov, šetření si na pohřeb, úmrtí v okolí... Nevím, co se mi stalo, ale o deset let později vidím úplně jiný film - plný radosti ze života a touhy užít si ho dokud to jde. No, změnil jsem se já, nikoliv film. Brodský se Zázvorkovou jsou vynikající filmová manželská dvojice a jako herci naprosto výjimeční. I ostatní - zejména Zindulka, Vetchý a Kabátová - se herecky předvedli. Spolu s výbornou hudbou a decentní, ale zcela funkční režií, to všechno do sebe zapadá a funguje prakticky bez zádrhele. Takže nakonec výjimečně kvalitní film plný optimismu. What a change! 4*->5*.

"Já znám široko daleko všechny krávy. Ale vás jsem tady ještě neviděl." Rozumím tomu, že se to někomu může líbit. Když je léto, roztoužené slečinky si v tom možná najdou svoji vysněnou verzi jejich životního příběhu. No, možná našly před 35 lety, ale dnes? Dnes toho moc nezbylo - Hanzlík s Kolářovou výborní a zároveň tak odlišní, že jim prostě přejete, aby jim to fungovalo, a páté kolo u vozu Vízner, to je fakt zoufalec. Nakonec stojí ještě za zmínku náves v Bezdědicích a to je z mého pohledu všechno. Prostě průměr. "Kdo je vrah?" - "Detektivka běží na prvním programu." - "Tak proč pouštíte to fidlání?" - "Stejně u toho spíš."

Řečeno slovy klasika: "A komu tim prospějete, co?" Fakt nevím, komu tím tvůrci prospěli, maximálně sobě, když do filmu vložili výlev svého podvědomí. Anebo prostě byli jen na tripu a napsali první co je napadlo, bez naprosté návaznosti a nedejbože smyslu. Cením si experimentu v roce 1929, ale historie ukázala, že surrealismus ve své čisté podobě do filmu nepatří. Oproti iracionálním obrazům je Isoldes Liebestod coby zvukový doprovod dvou částí filmu absolutně racionální. A i když prakticky okamžitá smrt způsobená žalem nad smrtí zemřelého milence ve skutečnosti moc racionální není, je mi milejší zůstat u představy, že je, než se smířit s iracionalitou Andaluského psa. Tím pádem si ho už ale vícekrát nepustím.

Je až neuvěřitelné, jak jednoduše dokázali tvůrci vystihnout tolik nejrůznějších pocitů - trapnost, naivita, vystřízlivění, touha, ostych, zamilovanost... a to díky dialogům, kameře i hereckému projevu většiny zúčastněných. Je ale též neuvěřitelné, jak mohou slibně se rozvíjející film zabít některá hluchá místa - a všichni cítí, která to jsou - škoda... Některé věty dialogů tahají za uši svou nelogičností či prázdností, ostatně tahaly za uši už v době vzniku (ostatně proto je sem autoři vpašovali), některé věty si i občas vybavím. Trio Šebánek - Ježková - Pucholt v závěrečné postelové scéně exceluje a rozhovor Jany Brejchové s kamarádkou v posteli pod peřinou mi připomněl obdobnou scénu v Pýcha a předsudek. "Už jste někdy viděla, jak se lekne srnec?" - kolikrát si vzpomenu, když ho v lese slyším bekat. "Ty seš taky jako kytára, jenomže vod Pikase." ... "Ona ta dívčí čest opravdu existuje." "Tak já myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom si to odhlasovali." "Co by řekli sousedi, prosimtě?" "Tak vy máte svoje stanovisko, vy máte jenom mapu. A já mám celej ten život těch mladých lidí."

My chlapi prostě nikdy nevyrosteme. A různé skopičiny zkrátka máme tendenci dělat ať je nám jedenáct nebo sedmdesát - teda pokud nám to zdraví dovolí. A určitě je lepší z tohoto světa odejít v plné síle a z naší mladosti ducha nechat něco dalším generacím, ať se z ní radují i po naší smrti. Lubor Tokoš ve své nejlepší roli a Kachyňa v obvyklé formě (obnažená dívenka je skoro jeho poznávacím znamením). "Akorát mně trošku vadí ten kravál. To má bejt muzika? Takový šumaře by u nás v hospodě vyhodili oknem." Odpouštím televizní zpracování, poetičnost filmu je okouzlující a celkový dojem naprosto odzbrojující. "Vyšla hvězda jasná..."

Pamatuji si, že jsem tenhle film viděl poprvé na nižším gymplu, když nám ho náš češtinář pouštěl z VHSky na videu. Naštěstí jsem v učebně č. 201 seděl v první lavici uprostřed blíže oknu a i televizi, takže jsem viděl dobře. Chvíli před monologem Toma Hankse u hrobu Jenny to vypnul, ačkoliv do konce hodiny ještě zbýval čas, že bychom to stihli. Po nějaké době, kdy jsem to pak doma v klidu dokoukal, mi došlo proč - nemohl si dovolit, aby ho žáci viděli dojatého se slzami v očích, na něž by určitě došlo. To ale něco vypovídá o filmu samotném - tenhle příběh dokáže dojmout všechny. Američani tehdy v polovině devadesátých let objevili svého hrdinu - člověka, který se - narozdíl od vždy pozdě přicházejícího Járy Cimrmana - přímo účastnil těch nejdůležitějších dějinných událostí, člověka, který vzdor své mentální pomalosti proplul druhou polovinou dvacátého století s až těžko uvěřitelnou lehkostí. Takový moderní pohádkový hloupý Honza a zfilmovaný sen nejednoho nejen Američana - díky různým náhodám se přimotat vždy k tomu důležitému, přitom nic moc z toho klasického školního vzdělání neovládat, až se nakonec stát slavným a bohatým, milovat po celý život jednu ženu, mít s ní dítě a žít v domě na venkově... Pro mě všechny oskaři zasloužení a ještě bych dva další přihodil - za Garyho Sinise (poručík Dan) a hudbu Alana Silvestriho, i když chápu, že Martin Landau (Ed Wood) a Martin Zimmer (Lví král) byli obtížní protivníci. S čím ale souhlasím, je celková úspěšnost oproti pro mě pořád těžko pochopitelnému vyzdvihování Shawshank Redemption. Ale co... proti gustu... FG nemusím často, ale přesně vím, co od něho můžu očekávat, a přesně to ale vždycky dostanu - výborný a komplexní filmový zážitek.