Vitex

Naprosto nezaměnitelné kouzlo.

Další Andersonův majstrštyk. Smysluplnější komentář napíšu asi, až se mi to víc rozleží. Zatím jen tak přemítám, že je to film prostě o emocích, o psychologii obecně, o člověku jakožto fenoménu.. Vlastně je to strašně jednoduchý film (v tom dobrém slova smyslu), což nevylučuje to, že snese podle mě minimálně deset shlédnutí (jen tuším, samozřejmě). A ta sedmdesátka je nádherná..! PS: Ze současných tvůrců, kteří by se dali stále ještě označit jako "mladíci", je P. T. A. patrně jediný opravdu velký filmař.

Tento film jsem viděl už dvakrát. A taky jsem viděl hodně jiných českých filmů. Znám nejlepší díla od Vláčila, Chytilové, Herze nebo třeba Němce. Návrat ztraceného syna pro mě ale stále zůstává nejlepším českým filmem a jedním z nejlepších filmů vůbec. Film podobající se hudbě či jakési časové smyčce neustálých katastrof a katarzí. Když člověk pak vyjde z kina, jakoby byl očištěn ( - pokud tedy dokáže naladit stejný tón a aspoň trochu přemýšlet). 28. 9. 2006 : Film jsem viděl potřetí - názor na něj neměním - spíš jsem se v něm ještě více utvrdil. 26. 10. 2016: Už nepočítám, kolikrát jsem tento film viděl, vcelku nebo po kouskách. Žádám všechny - dívejte se na něj, připomínejte si ho a porovnávejte neustále nejen s jakýmikoli současnými českými filmy, ale i se světovými - nebuďte spokojeni s "málem"! (Sorry, je to trochu patetický, ale mám ten film fakt rád... :-) )

S odstupem času a s "přibývajícími filmovými zkušenostmi" si tohoto filmu začínám nesmírně vážit. Nějaký asi ani ne moc známý kritik se kdysi vyjádřil, že je to jeden z nejlepších filmů vůbec - prvně jsem se zasmál, ale teď tomu začínám pomalu věřit. Těším se, až to uvidím potřetí. Myslím, že to bude zase úplně o něčem jiném. Začínám milovat arménskou kinematografii. -------- 3. 12. 2006 : Je těžké o tomto filmu něco napsat. Jediné, čemu se snad trochu podobá (ale jen místama) je dílo A. Tarkovského a také jistě S. Paradjanova. Strnulé herecké výkony (paradoxně o to pravdivější, naboť o nějakou psychologii tady vůbec nejde) se nejvíce podobají nehercům z filmů R. Bressona. Jinak je to ale volně plynoucí rej Askarianových vzpomínek a mystických imaginací vycházejících z jeho lásky k rodné Arménii a ze smutku či soucitu nad touto zemí. Snad by film mohl někomu připomínat něco jako magický realismus nebo jakýsi filozifický či historicko-sociální esej - nevím. Pro mne je to film o prosté lásce k rodné zemi, o prosté touze založit tam rodinu a klidně tam žít -a o bolesti z toho, že se tam nemůže vrátit. A myslím, že zde přes to všechno nejde jenom o Arménii - spíš jde o nostalgii po jakémsi straceném ráji každého z nás, do kterého se nemůžeme nebo neodvažujeme (nebo ani nechceme ?) vrátit - dětství ? Bůh ? Nevím.... Prostě je to jeden z nejkrásnějších filmů, které znám.