jatamansi

Nevejde se mi do TOP 10, ve dvacítce by už rozhodně byla. Okouzlující a šarmantní Katharine Hepburn. Nádherná žena, krásné oči, ústa – a ty vlasy! Proč se o ní vlastně roky tradovalo, že je spíš ošklivá? A zemitý Humphrey Bogart, mírně neotesaný pan Allnutt. Proti němu Rose, vzdělaná, citlivá, jemná žena – ale stará panna. Afrika. Jiná, než později ve vzpomínkách, ale stále ta krásná tajemná Afrika. Živá, zelená, hlučná zpěvem ptáků. V titulkované verzi mi kupodivu chyběl prastarý český dabing, vadila mi i barva. Ve vzpomínkách mám Africkou královnu černobílou. Ty roky! Myslím, že Hepburnovou mluvila Jaroslava Adamová a její¨“Pane Allnutte!“ za každou druhou větou mi chybělo. Mimochodem, anglicky to tam je, ale asi se nechtělo překladatelům nebo písařce? Stejně jajo jeho „Ano, slečno?“. Rozdíl dvou tříd, pohledů a názorů, které měla sblížit cesta a společný, byť spíše Rosin cíl. Její bláznivá vize. Ve službách vlasti. Naštvaný modrooký HB, milovník ginu, a to už za denního světla. Zděšený pohled slečny Rosie upjaté v kostýmu a blůze s vysokým límcem, v klobouku se stuhou. „Jdu spustit kotvu. Každý se budeme koupat na opačné straně lodi.“ Odvážný koupací úbor. Noc v dešti. S deštníkem, dodaným. S vypitým ginem graduje hádka na palubě. HB slečnu těžce urazí a má to neblahé následky, hlavně pro gin. Plující lahve značky Gordon’s, mé oblíbené, mi rvaly srdce a s Allnuttem jsem vřele soucítila. Ten se krásně kál a ona roztomile trucovala. Role se obrátily. Čím víc on mluvil, tím zarytěji Rose mlčela. Až jej dostala tam, kam chtěla. Jede se dál. Po proplutí kolem pevnosti a splavení peřejí dostává Rosie zřejmě první polibek v životě. Zasněný a nyvý pohled, to je parketa Hepburnové. „Drahý, jak se vlastně jmenuješ?“ „Charlie.“ Ale až po společné noci! Krásná Rosie je konečně potrhaná, ušmudlaná a rozcuchaná. Ze scény s pijavicemi jsem měla pokaždé husí kůži. „Ve jménu císaře Wilhelma II. Vás prohlašuji za manžele. Vykonejte popravu.“ Současné velkofilmy s počítačovými efekty, nákladnými kostýmy a rozsáhlým komparsem. A proti nim Africká královna, v podstatě se dvěma herci, na jedné kocábce, prakticky v jedněch šatech od začátku až do konce, to je umění. Umění s velkým U. A že Hepburnové toho Oscara upřeli cítím jako křivdu dodnes. Kdo byl více Africkou královnou, loď nebo ona?

Kterak také lze zdůvodnit nacistická zvěrstva. Když už výfukové plyny nestačí. „Co je pitné pro Slovany, nemusí být pitné pro lidskou bytost.“ Když záhadně umírají lidé, zejména postižení. „Šíření dezinformací rovná se velezradě.“ Boj církve s nacistickou mašinerií za „neproduktivní“ občany. A proti nim hesla jako očista, hygiena, dezinfekce. Kyanovodík nejen k dezinfekci. Vyjadřujeme se ovšem v kusech. Jen matematika a statistika. Odkopnutí plechovky s nápisem CyklonB a pohled kukátkem dovnitř. A všechny otázky jsou rázem zodpovězeny.Zmůže něco jeden statečný, když je v plánu odstranění 12 milionů Židů? Faktická debata o rychlosti odpařování, vzduchu, krystalech byla úděsná. Nikdo nechce nic slyšet, ani církev. Hlavně ne papež, jehož vina se dodnes přetřásá a církev si ji nikdy nepřiznala. Jen jednotlivci. Gavras hrůzu dávkuje jakoby mimochodem, věcně, vědecky, bez sentimentu. Žádné zvláštní násilí není vlastně vidět, o to hmatatelněji je cítit. Dohady o počtech kusů, rychlosti pálení, drtičích, odhadech. Děsivá skutečnost, kterou vidíme z dálky a kdoví, jak dalece ji vnímáme. Gavras skáče od národa k národu, od SS k Vatikánu, ale ne samoúčelně, naopak, ukazuje morální kredit tehdejších církevních činovníků, nechtěli vidět, nechtěli slyšet. Nechtěli rozumět. Nechtěli pomoci. Jedna židovská hvězda na jednom hábitu, křižující se vlaky, plné dovnitř, prázdné ven. Černý kouř ze dvou komínů. Výmluvná poslední věta filmu: „Lékař? Tak to bude Argentina.“

Jestli je tu ještě někdo, kdo to neviděl, tak má nejvyšší čas. Jeden z nejlepších filmů o filmu co znám. Bisset v jedné ze svých nejlepších rolí, tenhle film mohu i opakovaně. A Truffaut před i za kamerou stojí za vidění. Hudba je dílem mého oblíbence Delerua, no comment. Za zmínku stojí zejména hudební pasáž připomínající Vivaldiho, soundtrack už mám 20 let a nepřestává se mi líbit.

Byť jej zaštiťují jména jako Coppola a Lucas a jsou v něm tak mladinké dvě pozdější hvězdy Dreyfuss a Ford, stejně jako Bo Hoskins, není to film na moje gusto. Ani to hudební období nepatří k mým nejoblíbenějším. Stejně jako mi pije krev zvyk amerických vymydlených studentek nosit do bot bílé ponožky či podkolenky a ježdění autem sem tam od ničeho k ničemu. Prostě mám ráda jiné americké filmy..

Opět jeden novodobý Shakespeare. Skvělá dramatická muzika, hlavně u vyhození z restaurace. Kartářka šílená a tajemná současně. Autoritativní otec vychovávající dva syny bez matky. Na zdi plakát Kabaret s Lizou Minnelli, dobrý vkus. Jsme v Americe, tudíž má každý vlajku. Ať už na domě nebo u karavanu. Dochází na slova kartářky, byť Mac zatím nechápe. Plán se rýsuje, co se šéfem? „Pořád se někde krade. A nehody se stávají.“ „Nechci s ním teď mluvit.“ „Nemusíš, jen ho zabiješ.“ Pád do fritézy hrůzostrašný, ale co pak s vidinami? A komplikací v podobě jednoho ze synů? Walken jako poručík vegetarián. A že mu ten ježek slušel. McBeth’s restaurace opravdu prokoukla. Když začne po bezdomovci být podezřelý jeden ze synů, jde do tuhého. Hrdinové ztrácejí nervy. Vidiny jsou zlé, pocit viny ještě horší. “Tomu říkám nevydařená tiskovka.” Tragédie je konec konců tragédie. Ale nevím, nevím, jestli by se v této básník ze Stratfordu našel. Já tedy raději klasiku. I když závěr dvojnásob překvapivý a vezmeme-li Walkena s mrkví, tak trojnásobně. Na pohřbu úryvek z měsíční sonáty, místy ještě ze sedmé symfonie. Možná by se beethovenovi ve společnosti rockerů líbilo.

Odpad, odpad, odpad. A platí to i pro všechny ostatní, ze kterých jsem zkoukla vždy prvních 10-15 minut a pak to vzala rychloposuvem a o nic nepřišla. Neznám snad horší sérii, a že jim to vystačilo na tolikrát. No, možná znám, policejní akademii, ale tam alespoň tři první ušly, pak už to bylo totéž. Takže tohle je víc než deset komentářů v jednom.

Překvapivě civilní Michael Douglas, charismatický prezident vdovec. A Annette Bening, zajímavá, netuctová žena. Love story po americku, na pozadí politické zápletky, ale vše je vkusné, pravděpodobné. Navíc vtipné. Douglas je sexy jako Bill Clinton a dokonale okoukal jeho gesta v tom nejlepším slova smyslu. Při pohledu na oválnou pracovnu mne vždycky napadne Vrtěti psem, ale to sem teď nepatří. Happy end nemůže chybět, ale stejně „Chtěl jsem ti něco dát… tu má“. Kytkou nikdo nic nezkazí, ani americký prezident.

Začátek tajemný a záhadný. Proč divné parte dožene ženu k sebevraždě? Navíc parte někoho kdo žije a navíc je jejím manželem? Na vyřešení si musíte počkat dva díly, a jsou to dva díly místy k uzoufání nudné, místy snadno čitelné a místy až směšné. Poslední vůle jsou od toho, aby se plnily a tajemnství od toho, aby vyplouvala na povrch. Tady se tak činí pomalým tempem, které jako by dělalo z diváka nesvéprávného jedince v kombinaci s nechápavým omezencem. Autoři příběh neudrželi v rozjeté formě, překombinovali jej a rozplizli do jednoho klišé za druhým. I když viník přece jen malinko překvapivý.

Odkojená brněnským divadlem na provázku nemohu a ani nechci dát více. Kdo viděl divadlo pochopí, kdo ne, má smůlu a přišel o něco, co se nedá popsat. Filmové zpracování sice vtipně zasadilo děj do přírodního amfiteátru, na překrásnou Pálavu, ale kouzlo divadelního představení jako takového tím zmizelo. Děj se rozpadl a ublížilo mu to, rozbila se soudržnost, která v divadle v té době nedovolila dýchat. Ovšem pamětníci Polívkových pantomim a nejen jich si alespoň díky tomu mohou zavzpomínat. Vůbec provázkovský ansámbl tehdejší doby byl špičkový. Děkuji Bohu, že se má studentská léta překrývala s jeho nejlepším obdobím. Bolek nebyl okoukaný, zářil, divadlo s ním stálo a padalo. Donutil nebyl - vážně - nebyl tlustý (i když kila navíc měl vždy a jako Nikola mi tím moc neseděl) a nelezl odvešad v rádobyvtipných kreacích. A když zpíval – živě – ani tak nevoní – tak jsem Eržice vážně záviděla…Bittová mladinká a ještě zpívala, neječela. (jen a jen můj subjektivní názor!!!) Láska k Jirkovi Pechovi ani po letech a vypitých lahvích (jeho, ne mých) nedoznala žádné změny. Kladem filmu oproti divadlu je Gustav Opočenský, toho mám strašně ráda a zas tak často vidět nikdy nebyl, aby se okoukal. (A Pavel - syn – je navíc kamarád, jenže tatínka jsem měla ráda dávno předtím a víc). Balada pro banditu je krásná, zpěvná, nostalgická. Pan Uhde se nám za co stydět!

Narážka na Billyho Kida a Pata Garetta. Brasseur na asfaltu zastřelen teatrálně umírá. Slavkovské slunce nad Bastilou. Klasické rovná se moderní, v jazykové škole. Doba, kdy si muž nemohl a nechtěl sundat kabát, protože neměl sako! Překlad ze Shakespeara (v titulcích) nic moc. Učitelka čte Romea, Brasseur je v Hamletovi. S tím účesem Odile měl pravdu, byl nemožný. Ona pak bojácná, nezkušená, snadno manipulovatelná. Průvodní slovo až směšně vznešené. O loupeži se mluví mimoděk, nezávazně, konverzačně. Peněz je hodně, tetička Victorie je udržovaná žena a pan Stolz tajemný. Černá kronika v novinách barvitá. Zajímavý popis situace ve Rwandě, Hutové a Tootsiové, historie se v obměnách stále opakuje. Všichni tak trochu lžou a tak trochu se přetvařují. Hrají škatule hejbejte se kolem stolku v kavárně. Minuta mlčení trvá ve filmu strašně dlouho. Ten příšerný tanec ještě déle. „V metru se pořád lidi tvářej smutně a nešťastně.“ Dnes bych dodala ještě naštvaně. Odile je typ mladinké Jany Brejchové. Za bláznivou jdou do Chaillot. Film je plný narážek na umění. Na Jacka Londona, na Corota. Vtip o Delouittovi blbý. Stejně jako úprk Louvrem. Loupež čím dál tím víc k smíchu. Druhý den už méně. A závěr – velmi, velmi překvapivý.