Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (356)

plakát

Mučivá nejistota (2006) (TV film) 

Stelle přijde za podivných okolností o sestru Chloe. To není vše, přijde i o snoubence. I když ten přerod v bratra se mu moc věřit nedal. Hlavně to omšelé „musím se vypořádat sám se sebou“. Naštěstí je zde pohledný kapitán Renaud. Mimochodem, cigareta může ve vlaku zachránit život. Sestry jsou typově podobné, ale Stelle upřímně řečeno příliš francouzského šarmu a půvabu nepobrala. Zato pro tvrdohlavost, umíněnost a vytrvalost si šla dvakrát. „Spal jsem s vámi? Mám i tak dost problémů.“ Kolik podob může mít okno. Herci takoví nijací, prostřední, bez charismatu. Tuctoví, ničím neupoutají, prvoplánové typy. „Vlaky tady nestav, ani chleba tady nepečou,“ i tak se dá hodnotit díra u jezera. Je to překombinované, nepravděpodobné, zdlouhavé. Nezáživný propletenec.

plakát

Článek 99 (1992) 

Nemocnice pro veterány není právě nejveselejší místo. „Je z tohohle bordelu nějaký východisko?“ „Zkus článek 99.“ Stohy krabic, dokumentů, a hlavně příliš mnoho pacientů. Liotta nikoli jako padouch, ale charakter, Sutherland mladíček, stejně jako Forest Whitaker, jeden z nejcharismatičtějších černochů posledních let. „Jak to, že šimpanzi maj všechno nový a my operujeme s použitýma?“ Termiti, to je také dobrá kategorie pacientů. „Buď pošlete do hajzlu všechny předpisy, nebo tam oni pošlou vás.“ V tragédii a marasmu nemocnice bují i skvělý humor a nabídka k sexu byla vzácně přímočará. Článek 99 je dílo syrové, realistické, člověka mrazí a říká si, je tohle vůbec možné? Ano, je, a v různých podobách a v různých nemocnicích a v různých koutech světa bezpochyby znovu a znovu. A ne všude to pak někdo vezme do vlastních rukou. „Smutné na tom je, že hovno vždycky plave směrem nahoru.“ Kam se hrabou všechny ty Pohotovosti a Nemocnice a Chicaga…

plakát

Zánik domu Usherů (1960) 

Čistá klasika. Má oblíbená. I když nutno říci, že má tři silné konkurenty. Na 1. místě knihu. Na 2. Glassovu operu, která byla ve Státní opeře úžasná, truchlivá, působivá. A za 3. animovanou verzi namluvenou Petrem Čepkem. Od domu Usherů jako by opisovalo Psycho i Dům v růžích, myslím architektonicky. Zouvat se, Bože, to se ve slušné společnosti nedělalo a nedělá. Roderick Uher tragický, přecitlivělý. Dramatický v červeném pokoji, červeném županu. Červené svíce, obraz, truhla. Winthrope dojemně přímý, poctivý. Dům jej evidentně uvnitř nechce, stejně jako Roderick. Proč by se Madeleine neměla vdát a mít děti? Protože Usherové mají „podivné zvláštnosti“. Krypta dnes už sice spíš úsměvná, ale pitoreskní portréty předkůopravdu působivé. „Historie Usherů je historií šíleného rozkladu… a vždy v tomto domě.“ V době vzniku to byl jistě výjimečný film, pro dnešního zmlsaného diváka možná trochu vyčpěl. Ale silný literární příběh zůstává. Močál se zavřel. Ubohá Madeleine.

plakát

Krásná pokojská (2002) 

Jen další variace na Popelku. Neurazí, potěší, lehce dojme. Ale po shlédnutí vyprchá jako pára nad hrníčkem čaje nebo kávy. Pěkní lidé, pěkné kostýmy. Nic, co by bylo nutné si uchovat v mysli déle nebo se nedej Bůh dívat podruhé. To, že šaty dělají člověka a každý má dostat druhou šanci není objevem tohoto filmu. Vypointovaná byla jen kancelářská sponka.

plakát

Noční jezdci (1981) 

Skvělé obsazení, kamera, dramatická hudba a mé milované Tatry. Dostatek lákadel. Už jen ten Čepek by stačil. Všichni jsou tak mladí. Epizodní Kraus ani nebyl kousavý. Brzobohatého parta – elitní herec jeden vedle druhého. Zde dobří i Kramol a Zedníček, tehdy ne tak profláklí „baviči“. Nedávno zesnulý Dočolomanský jako důstojný protihráč. A jeho banda - dnes už také není k vidění. „Penzia je dobrá len tehdy, ak sa jej člověk dožije.“ Vzpomínka na velké i menší postavy slovenské kinematografie. I když kde Brzec, tam Gregorová. O poznání mladší, ale ne štíhlejší. A smůla pašovat koně z Polska do Polska.

plakát

Ten pravý Cancun (2003) odpad!

Postav hodně, dialogy blbé. Modrobílé osušky, v Mexiku stejné jako v mém oblíbeném hotelu v Egyptě! Jinak šílené barvy, šílený střih i kamera. Tequilla teče proudem a večírek střídá večírek. Abstinent Alan do společnosti moc nezapadá. Řeči o sexu, nezávazné vztahy, mokrá trička. Sex pod dekou. Kýčovité východy i západy slunce, Alan už není abstinent. Proč tohle kdo natáčel? Jsou to fakt běžné prázdniny?

plakát

Hřbitov pro cizince (1991) (TV film) 

„Heleďte se, von nic neudělal.“ „To je horší, než kdyby něco udělal.“ Dvořák v překvapivě charakterní roli, své komediantství udržel na uzdě a podal strhující výkon. Bartoška je bez komentáře, Zawadská umí a Šafránková nezklamala. Sousedka u roury u kamen výstižná až nedostižná. Husí kůže, smích, rozčarování, pohrdání. Směsice pocitů poctivě vybalancovaná. Hrušínský s polštáři pod zadkem, Napoleon u Waterloo. Ale hodně nadlouho. A na všechno z výšky shlíží Klema. Řemeslně skvěle natočený a zvěrstva komunismu jakoby mimochodem připomínající snímek. Včetně dobových sborů, písní, melodií. A paní exprezidentová a epizodní, ovšem nikoli nevýznamné roličce. „Kdo v tomhle státě jednou upadne, i když se zvedne, v životě už se nenarovná.“

plakát

Horizont události (1997) 

Design vesmírných lodí a stanic mne vždycky fascinoval. Ovšem že by se v roce 2047 někdo holil břitvou? Motivy jsem tam viděla z Kontaktu i Hvězdné brány. Co je v tom jádru? Černá díra. „Můžeme tvarovat časoprostor.“ Halucinace. Loď žije? Zvuků víc než hudby, ale zvuky znepokojivé, dráždivé, děsící. Přidají se k nim i světla, rány, vše se deformuje. Nepřirozené se mi zdálo oslovování příjmením, ale budiž. Loď sdílí tajemství, strachy a fobie obyvatel. Mezi „spaste mne“ a „spaste se“ je podstatný rozdíl. Co je to za loď? Kde vlastně byla? Některé záběry spíš jen hrozné než cokoli jiného. Jako by Neil ovládal loď duchem. Čistý chaos, čisté zlo. Chaos je to ovšem i režisérsky. Skvělý a slibný začátek se zvrhne do takového blábolu, že bylo fakt škoda filmového materiálu i výkonu Laurence Fishburna.

plakát

Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) (TV film) 

Tohle se dá vidět stále dokola. Bezprostřední, talentovaný Tomáš Holý, půvabná Jana Preisová. Mladý František Němec. Jen ten opět blbě dabovaný Harapes Klemem. S nemožnými brýlemi. Ovšem hudba, balet, Romeo a Julie, labutí jezero a úžasný nepřekonatelný Spartakus. „Všichni kluci mají tátu. Já nemám ani psa.“ I ty rozhlasové hry, co Vašek poslouchal, měly své kouzlo. No řekněte, kdo tak ještě dnes poslouchá rozhlas? Poledňáková – dobře napsaný příběh, pravděpodobný děj, vtipné dialogy. Místy smutek, místy slzy. I ta soudružky učitelky se daly snést. Všechno tehdy hrálo do noty, i ty tuny sněhu v Krkonoších. Jinovatka na stromech. A kouzelné „na mně se můžeš spolehnout…“. Čepice s obrovskou červenou bambulí. Kombinace horolezce, baletky a jednoho osmiletého čísla zaručuje víc zábavy, než přiblblé současné komedie a sitcomy dohromady. Žena mezi dvěma muži, vždycky jsou dva, když o něco jde. Jinak by to bylo moc jednoduché. Němec s hlavou ve sněhu, vašek hned po něm, situace mají spád a grády. Proč vlastně psát dál. Každý to zná, každý to viděl. Každý se smál. (Dobrá, skoro každý.) Svěží vítr vytržené stoličky by potřebovali dnešní tvůrci jako sůl.

plakát

Americký Macbeth (2001) 

Opět jeden novodobý Shakespeare. Skvělá dramatická muzika, hlavně u vyhození z restaurace. Kartářka šílená a tajemná současně. Autoritativní otec vychovávající dva syny bez matky. Na zdi plakát Kabaret s Lizou Minnelli, dobrý vkus. Jsme v Americe, tudíž má každý vlajku. Ať už na domě nebo u karavanu. Dochází na slova kartářky, byť Mac zatím nechápe. Plán se rýsuje, co se šéfem? „Pořád se někde krade. A nehody se stávají.“ „Nechci s ním teď mluvit.“ „Nemusíš, jen ho zabiješ.“ Pád do fritézy hrůzostrašný, ale co pak s vidinami? A komplikací v podobě jednoho ze synů? Walken jako poručík vegetarián. A že mu ten ježek slušel. McBeth’s restaurace opravdu prokoukla. Když začne po bezdomovci být podezřelý jeden ze synů, jde do tuhého. Hrdinové ztrácejí nervy. Vidiny jsou zlé, pocit viny ještě horší. “Tomu říkám nevydařená tiskovka.” Tragédie je konec konců tragédie. Ale nevím, nevím, jestli by se v této básník ze Stratfordu našel. Já tedy raději klasiku. I když závěr dvojnásob překvapivý a vezmeme-li Walkena s mrkví, tak trojnásobně. Na pohřbu úryvek z měsíční sonáty, místy ještě ze sedmé symfonie. Možná by se beethovenovi ve společnosti rockerů líbilo.