Raphaell

Jedno z "nejlepších" anime všech dob. První shlédnutí se mnou udělalo to, co se přihodí u většiny takových filmů, absolutně mě to nechytlo. O pár let později to promítají v Koreji v kině. Tady není o čem, musím to vidět na velkém plátně. Nečekám nic a co se nestane - absolutně mě to vezme. Neskutečně silný soundtrack, atmosféra Neo-Tokia i příběh samotný mě společně totálně dostaly. Seděl jsem během titulků se zavřenýma očima a užíval si ten moment, právě jsem totiž prožil jeden ze svých největších kino-zážitků.

Skvělá kamera, režie, scénář. Není to jenom válka očima dítěte, je to odraz celýho skaženýho světa v jeho očích, který z něho ale nakonec činí stejně zlého člověka.

Holky i vizuál pěkný, ale tak nějak obsahem prázdný, takže den po shlédnutí už ve mně nepřežívaj prakticky žádný dojmy. Možná to je tím, že jsem nikdy neměl kapelu a nezažil podobný peripetie.

Další postava humanisty ve válce, jací se v japonské kinematografii objevili i ve filmech Lidský úděl režiséra Masakiho Kobajašiho či v Ohních na planinách od režiséra Kona Ičikawy, který stojí i za Barmskou harfou. Film jako takový je však odlišný už na první pohled. Mizušima totiž není v jednotce bílou vránou, ale i všichni ostatní jsou vykresleni jako ti hodní. A místní obyvatelé přijímají Japonce celkem přátelsky. Teď si nejsem jistý, jestli to tak v Barmě skutečně bylo, ale slyšel jsem, že v některých zemích Japonce skutečně považují spíše za osvoboditele. Celý příběh je vlastně jedna velká retrospektiva, částečně fiktivní, protože Mizušimův příběh vypráví kapitán jednotky, od které se v jistém bodě hrdina odpojí, aby se pokusil zachránit jinou jednotku, jejíž členové však ztělesňují hrdé vojáky, kteří nevěří, že by Japonsko mohlo kapitulovat. Film pak sleduje obě linie a vyplývá z nich, že Mizušimova část je pouze domyšlená kapitánem, který doufá, že jeho přítel přežil a občas má pocit, že ho potká či uslyší jeho hru na harfu.

Povstání studentů v roce 1988 podobné naší sametové revoluci bylo krvavě potlačeno. V roce 2007 má demokracie v Myanmaru nadějnější vyhlídky. Mírumilovný mnišský protest přeroste v celonárodní povstání, jenže vojenští generálové opět tvrdě zakročí. A já se ptám, jestli nakonec nejsou všechny ty oběti na životech úplně zbytečné. Daleko větší přínos mají videozáznamy, které pořizují amatérští reportéři. Díky nim jsem v Barmě skutečně byl a nebyla to příjemná zkušenost. Přesně takhle to mohlo dopadnout i u nás a kdo ví, jestli bych teď dokázal vzít kameru a bojovat za svobodu tady u nás...

Tomuhle se člověk ani nemůže smát. Pan Baťa se chudák musí obracet v hrobě, pokaždé, když někdo na ten film kouká. Udělat z něj zlého kapitalistu? Vzhledem k době vzniku se to možná dá pochopit, ale jeho očerňování jako fašisty, který spolupracuje s "Muzolínym" a Hitlerem a chce válku??? To už soudruzi opravdu dost přetáhli za vlasy. Nejhorší mi ale přijde, že jsme se s kamarádkou shodli, že pokud bychom na takových filmech vyrůstali a neměli možnost srovnávání, asi bychom jim věřili. A to byl právě hlavní cíl těchto filmů, který se tak vlastně asi podařilo splnit. Dnes ty filmy už naštěstí vyznívají jako parodie :) a když je člověk bere s nadhledem a ne jako zrůdnost, občas se i zasměje.

Většinou mám s japonskými "dorama" problém, protože i když si vyberu nějaké populární, první díl mě odradí od dalšího sledování. Tady jsem ale po delší pauze, zdá se, narazil na poklad. První epizoda je fenomenální. Obsahuje spoustu crazy zvratů, když to už vypadá, že celá situace skončí v dobrém a ejhle, ono se to zvrtne, protože hrdina je strašný ňouma a jak neustále připomíná, ve 27 stále panic. Seriál radikálně boří zavedená klišé, aby do nich naprosto nečekaně opět spadl, což působí hodně komicky. Právě tím ale z řady japonských seriálů vyčnívá. Tvůrci si se mnou pohrávali a já jim ochotně zobal z ruky. A co víc, podařilo se jim, abych se identifikoval s jejich anti-hrdinou, protože každý z nás je vlastně ňouma byť se tváří jako sebevětší machr. Jediné, co bych vytknul je velmi excentrické herectví hlavního hrdiny. Dá se to ale překousnout a rozhodně to stojí za to. Seriál má bohužel pouze 9 epizod, ale možná je to tak lepší, protože jsem se na něm stal po 2 dny zcela závislým...

Ne, že by to nebylo zajímavé, ale celou dobu jsem si říkal, co je na tom taková pecka oproti jiným íránským filmům. Téma bot bylo vyždímáno do sucha, ale ani to by nestačilo k mé spokojenosti. Tu mi zajistil až závěrečný čtyřkilometrový běh, který pro změnu vyždímal emoce z mého kamenného srdce. To byla prostě síla, už dlouho jsem žádnému filmovému hrdinovi nedržel tak moc palce. Byl to nejlepší běh na filmovém pásu, který překonal i ten známější z Foresta Gumpa.

Jako bych při vědomí snil. Švankmajer skvěle pracuje s prostorem, množství detailů a vyloučením celků rozbíjí naši prostorovou orientaci, nešetří ani svými šílenými nápady...Teď jenom přijít na to, proč se mi to zdálo :D

Asi bych se nedopočítal, kolikrát jsem během filmu s očima přilepenýma na obrazovce pronesl "Wow!" To jednoduché slovíčko asi nejlépe vyjadřuje mé dojmy. Největší příběh ze všech vyprávěný skvělým komentářem. Nutilo mě to přemýšlet a zároveň na mě padla zvláštní melancholie, že nežiju v době kosmického cestování, nebo aspoň v době, kdy budeme o vesmíru vědět víc. Jak se asi jednou naši předci vypořádají se zánikem země, a co s koncem celé naší galaxie? Náš vesmír začal pomalu umírat hned v momentě, kdy vznikl. Přesně jako život. V momentě početí začíná naše smrt. Fascinující! (Tím nemyslím závěrečné myšlenky svého komentáře, ale film...a především vesmír, život)