Mr.Dogman

Tady něco hodně nefungovalo, vždyť to působilo jak nevydařená televizní produkce nebo epizoda Věřte nevěřte. Zajímavý nápad naprosto propadá kvůli trapnému scénáři a levné produkci.

Po TOM se to docela originálně zvrhlo do upřímné, ale velmi krátké, studie uspěchaných vztahů naší generace. Škoda, že to už do konce filmu zbývalo sotva 20 minut a tohle o něco hlubší zamyšlení nedostalo více času.

Skvělé pokračování dost možná už teen klasiky. O proti jedničce trochu tápe příběhově, ale nasmál jsem se a neuvěřitelně si to užil. A těch skvělých hlášek, kterými se bude Tumblr plnit do natočení trojky! Dostal jsem to, v co jsem doufal.

Silný zážitek z klidného, deštivého Tokia. Roztomilá, chichotající se Scarlett Johansson a neodolatelný sympaťák Bill Murray mají mezi sebou vskutku něco kouzelného. Po celou stopáž jsem si přál, aby jejich vztah zůstal v kruhu přátelském a byl jsem šikovně napínán až do skvěle nepompézního finále, přesně podle mých představ. Nenucené vtipy, soundtrack a záběry zachycující podivnou atmosféru japonské metropole jsou pak už jen třemi třešničkami na příběhu o vztazích a ztracenosti v úplně odlišné kultuře zabalené v roce 2015 již v nostalgickém hávu.

Ať už jsou vztahovky u Allena jakkoliv bouřlivé, jeho filmy beru jako oddechovky. To se o Jasmíniných slzách říct nedá - až depresivní pocit na mě z obrazovky přenesla hlavně výborná Cate Blanchett, v jejíž podání byla Jasmine naprosto precizním nahlédnutím za závěsy povrchní společnosti.

Na hranici dokonalosti, ke které se přiklání hlavně díky mrazivé atmosféře, promyšleným zvratům a také bravůrní kameře, ale od které se vzdaluje kvůli občasnými hluchým místům a o půl hodiny přemrštěné délce.

Vlastně by to díky tomu neotřelému kompozičnímu zpracování skvěle fungovalo i jako klasická romantika, ale on je to ještě muzikál s velmi líbivými písničkami a chytrými texty. A ke všemu z New Yorku.

Z počátku jsem byl nakloněn spíše k průměru, ale postupně se mi během filmu odhalovalo rodinné kouzlo, které dokázal Cameron Crowe na pozadí skromné zoologické zahrady vyobrazit vskutku vkusně. Natolik vkusně, že si ani nepamatuju, kdy se mi do očí při scéně vlily slzy, aniž by na pozadí hrála city drancující hudba - vyvrcholení neporozumění mezi Benjaminem a jeho synem tak patřilo k vrcholům filmu. A ano, i když byla tato scéna právě kvůli abscenci hudby natolik vzácná, soundtrack Jonsiho je dalším plusem, který celý příjemný zážitek zabalil. Skvělé herecké výkony, které se u takového typu filmu ani moc nečekají, navíc příjemně překvapily.

Naprosté překvapení s hmatatelnou atmosférou a ve skvělé formě, která se přibližně v polovině trochu vytrácí, ale ke konci se ve vedení s úžasnou kamerou opět dostavuje, aby tak plazivě zakončila celý zážitek.

Myslím, že jsem si našel svou další osobní klasiku. Obě verze hledají Eleanor - zatímco pro něj opravdu zmizela a svět se mu rozpadá pod nohama, pro ni nikdy neodešla. Eleanor hedá sice sebe, ale najde se tam, kde začala. Utíká tak daleko, až se vrátí na začátek - silnější a připravena se postavit životu, který jí byl tak krutě odebrán. I když jsem až do poslední chvíle věřil tomu, že se mi jeho verze líbila více, musím teď přiznat, že její verze je mnohem více k přemýšlení. Jemné romantiky z New Yorku pro mě budou vždy na prvním místě. A ještě v takhle zajímavě zabaleném konceptu.