PRASÁK

Nejen film a hudba, ale i četba knih patří k mým koníčkům. A pamatuji si, že koncem roku 1996 jsem v jednom knihkupectví zahlédl román „Spáči“ (kniha „Sleepers“ vyšla v USA 6. dubna 1995) Lorenza Carcaterry. Tehdy jsem se rozhodl tuto knihu, jenž poprvé vyšla česky v roce 1996, koupit a neprohloupil jsem. Jde o jeden z nejcitlivějších a nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy přečetl (a že jsem přečetl hodně knih!). Proto jsem nezaváhal, když stejnojmenný film americkýho režiséra, scénáristy, producenta a herce Barryho Levinsona (nar. 6. dubna 1942) přišel 13. března 1997 do českých kin (premiéra v USA proběhla 18. října 1996). Snímek se stopáží 147 minut by byl ještě mnohem delší, kdyby v něm byly zakomponovány i zážitky z dětství těchto čtyř kamarádů, jak jsou popsány v románu. Nehodlám tady popisovat děj, to již udělali jiní. Chci připojit své pocity z tohoto snímku. Dlouho jsem si kladl otázku, proč ten film (i román) na mě i na mé známé tak silně působí. A myslím, že jsem na to přišel. Z celého příběhu je až do morku kostí cítit to pevné a dlouholeté přátelství čtyř kluků a jedné dívenky. Bylo to přátelství až za hrob, a to doslova. Dva kluci již nežijí (Tommy Marcano a John Reilly), třetí (Michael Sullivan) se usadil a žije o samotě na anglickém venkově, čtvrtý (Lorenzo Carcaterra alias „Shakes“), dříve novinář, je dnes známý spisovatel a ona dívka, dnes žena Carol Martinez pracuje dodnes v New Yorku na sociálním úřadě a pomáhá mladým lidem. A právě o takovémto opravdovém přátelství, které překoná roky, sní většina lidí na této planetě. Málokdy mohu říct, že film je stejně tak skvělý jako jeho románová předloha. O dílku „Spáči“ (Sleepers) to s klidem můžu prohlásit. A že se na konci románu i filmu „Spáči“ příslušné americké úřady distancují od tohoto příběhu, že popírají, že by se něco takového kdy stalo, to vůbec neznamená, že si to pan Carcaterra celé jen vymyslel. Americké úřady totiž nemohou něco takového přiznat, to by si jinak přilily benzín do vlastního „rodinného – úředního“ krbu. Možná se mi někdy podaří vypátrat Michaela Sullivana. Ne proto, abych ho zbytečně obtěžoval. Jen bych se s ním rád setkal, pohlédl mu do očí a řekl mu, že pro své kamarády udělal mnoho...

Jak spolu souvisí italskej hudební skladatel Giuseppe Fortunino Francesco Verdi (10. října 1813 – 27. ledna 1901) a fantastickej, geniální a mistrovskej velkofilm „Novecento“ (1976), kterej natočil známej italskej režisér, scénárista a herec Bernardo Bertolucci (16. 3. 1941 – 26. 11. 2018)??? Celej příběh tohoto unikátního snímku začíná právě v den úmrtí Verdiho. V jedný italský vesnici se 27. ledna 1901 narodí ve dvou rodinách dva kluci, v rodině majitele zemědělskýho velkostatku se narodí Alfredo Berlinghieri (dětskou roli zahrál Paolo Pavesi, roli dospělýho člověka pak Robert De Niro) a v rodině pracujících rolníků přijde na svět Olmo Dalcò (dětskou roli zahrál Roberto Maccanti, dospělýho ztvárnil Gérard Depardieu). A na jejich životech (dětství, dospívání a dospělost) na italským venkově je přímo umělecky zobrazena freska všech důležitejch událostí, který zachvátily Evropu, respektive celej svět od počátku XX. století až do roku 1976, kterým příběh končí. Divák je tak na osudech obou hlavních protagonistů a na životech všech vesničanů a sousedů svědkem dopadů I. světový války, světový hospodářský krize, nástupu fašismu v Itálii, II. světový války, obnovy válkou rozmlácený Itálie nebo komunistickýho a socialistickýho hnutí v Itálii. Navzdory všem společenským rozdílům a životním podmínkám a okolnostem jsou Alfredo i Olmo od útlýho dětství nejlepší přátelé na život a na smrt. A divák si vskutku užívá celýho filmu a ani nevnímá, že je tak dlouhej. Skvělou hudbu k filmu „Novecento“ napsal známej italskej skladatel, dirigent a muzikant Ennio Morricone (10. 11. 1928 – 6. 7. 2020), kterej zkomponoval hudbu pro více než 400 filmů a televizních pořadů a snímků. Velkofilm „Novecento“ vznikl v koprodukci Itálie/Francie/Západní Německo, v některých zemích světa se v kinech promítal nebo vyšel na DVD/Blu-ray pod názvem „1900“ a svou premiéru si odbyl 21. června 1976 na filmovým festivalu v Cannes. Já byl v 70. a 80. letech 20. století členem Filmovýho klubu, v němž se občas na plátně objevily různý zajímavý zahraniční filmy. A jedním z nich byl v dubnu 1984 i tento úžasnej velkofilm, kterej se v Československu pouze pro členy Filmovýho klubu promítal pod názvem „XX. století“ (s českejma titulkama). A mě tehdy neodradila ani informace, že stopáž filmu činí 325 minut. Pro doplnění uvádím informaci, že v různých státech světa má tenhle snímek rozdílnou stopáž, některý (hlavně ty erotický) scény byly zkrátka vystřiženy. Třeba v Rothschildově zemi činí stopáž filmu „1900“ jen 301 minut. Film „XX. století“ se kromě Filmovýho klubu nikdy nepromítal v československých/českých kinech, nikdy nebyl v tomto státě vydán na DVD/Blu-ray a nikdy se nevysílal na československých/českých televizních kanálech, což je velká škoda! Zřejmě je tenhle velkofilm pro českýho diváka nevhodnej… Ale pro mě je tohle NEJLEPŠÍ FILM V HISTORII KINEMATOGRAFIE anebo alespoň jeden z těch opravdu nejlepších!

Americkej režisér, scénárista, herec, kameraman, střihač a producent Quentin Jerome Tarantino (nar. 27. 3. 1963) je celosvětově známej hlavně díky svejm černohumornejm gangsterkám plných násilí a zabíjení, ať už jeho filmoví hrdinové vraždí bezdůvodně anebo jde o krvavou pomstu. Točí samozřejmě rovněž osobitý snímky z dob občanský války v Americe, ze II. světový války anebo film z konce zlatý éry Hollywoodu ze závěru 60. let 20. století. Ovšem celý jeho filmařský dílo se VYZNAČUJE NOTNOU DÁVKOU ČERNÝHO HUMORU, KTEREJ NEZNÁ HRANIC! A diváky tak přivádí k výbuchům smíchu. Quentin Tarantino napsal scénář k filmu „Pulp Fiction“ v Amsterdamu v letech 1992 a 1993, kde mu s ním pomáhal americkej režisér, scénárista, kameraman, herec a producent Roger Roberts Avary (nar. 23. 8. 1965). Natáčel se od 20. září do 30. listopadu 1993 na místech jako: Los Angeles, město Glendale v Kalifornii a město Hawthorne v Kalifornii. Jeho rozpočet byl 8, 5 milionů dolarů a vydělal neuvěřitelnejch 214 milionů dolarů. Tenhle snímek jsem viděl asi nejvícekrát ze všech filmů, určitě více než stokrát a pokaždý v něm najdu něco zajímavýho, i když dialogy z „Pulp Fiction“ znám téměř nazpaměť. Vtipnejch hlášek, dialogů a poznámek je ve filmu spousta. Já bych zde uvedl jeden monolog, kterej pronáší Jules Winnfield (herec Samuel L. Jackson), kterýho doprovází do bytu mladejch týpků Vincent Vega (herec John Travolta): „Ezechiel 25-17: Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty. Neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí. A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáš, že jméno mé je Bůh.“ A z jiný filmový scény tohoto snímku je známá nahrávka „Girl, You'll Be a Woman Soon“ od americký kapely Urge Overkill, která s tímto singlem slavila úspěchy v hitparádách v listopadu a v prosinci 1994. Její originál ovšem natočil americkej zpěvák Neil Diamond a ten s ní v žebříčcích zazářil v květnu 1967. Film „Pulp Fiction“ se stopáží 154 minut měl svou světovou premiéru 21. května 1994 na filmovým festivalu v Cannes, v americkejch kinech pak 14. října 1994 a v českejch kinech 13. října 1994.

Americkej režisér, scénárista, kameraman, producent, střihač a autor hudby Robert Rodriguez (nar. 20. června 1968) točí většinou kriminální gangsterky, plný krve a pyrotechnickejch efektů, nad nimiž se však vznáší hustej oblak černočernýho humoru, kterej přivádí diváky k výbuchům smíchu. Nejinak tomu je i ve snímku „From Dusk Till Dawn“ se světovou premiérou v americkejch kinech 19. ledna 1996. Česká premiéra pod názvem „Od soumraku do úsvitu“ pak proběhla 24. října 1996. Hlavními postavami filmu jsou dva bráchové, Seth Gecko (herec George Clooney) a Richard „Richie“ Gecko (herec Quentin Tarantino). Jsou to bankovní lupiči, kteří po přepadení banky prchají před zákonem a mají namířeno do Mexika. Na svý cestě se staví v krámě s lihovinami, kde způsobí masakr a obchod nechtěně zničí. Pak se zašijí v jednom motelu, kde narazí na jednu neúplnou rodinku: farář Jacob Fuller (herec Harvey Keitel) a jeho dvě děti, Katherine „Kate“ Fuller (herečka Juliette Lewis) a Scott Fuller (herec Ernest Liu). Seth a Richard si vezmou tuhle rodinku coby rukojmí, aby se v jejich karavanu dostali přes americko – mexickou hranici. V Mexiku někde v pouštní pustině mají sraz v baru „Kozatý tornádo“ (Titty Twister), kam má za úsvitu dorazit jejich kontakt v Mexiku, Carlos (herec Cheech Marin). A v tomto momentě se pomalu začíná měnit žánr filmu z kriminální gangsterky na upírskej horor, což je až neuvěřitelný, ale přitom je to GENIÁLNÍ FILMAŘSKEJ NÁPAD! V dalších minutách tohoto snímku jsme pak svědky boje na život a na smrt mezi lidmi (Seth Gecko, Richard Gecko, Jacob Fuller, Katherine Fuller a Scott Fuller) a upíry, ve který se postupně promění všichni ostatní hosté baru včetně jeho personálu. Jak tenhle strašně legrační masakr dopadne, to si asi domyslíte, pokud znáte tvorbu pana Roberta Rodrigueze. Je třeba ještě dodat, že po celej film, jehož stopáž dělá 108 minut, se divák v žádným případě nenudí, ale naopak se přímo královsky baví, protože „Od soumraku do úsvitu“ je zřejmě Rodriguezův nejpovedenější snímek.

Absolutně skvělej film zejména pro ty, co maj rádi přírodu, hlavně pak pejsky. Snímek je pouze INSPIROVÁN SKUTEČNÝM PŘÍBĚHEM, kterej je však poněkud jinej... Ve skutečnosti se v únoru 1958 vydala na Jižní pól 11-členná japonská expedice vědců a průzkumníků s pejsky rasy sachalinskej husky, kterejch bylo dohromady patnáct. A jen dva z nich, Taro a Jiro, se zachránili a přežili drsný klima Antarktidy, ostatní pejsánci zahynuli. Počasí se tehdy náhle prudce změnilo k horšímu a vědci museli Antarktidu spěšně vrtulníkem opustit a pejsky tam nechat na pospas osudu. A když se pak po 11 měsících (v lednu 1959) výprava pro huskouny vrátila, nalezla tam živý už jen dva, byli to Taro a Jiro. Japonci samotní vo týhle události natočili japonskej film „Nankyoku monogatari“ (premiéra v japonskejch kinech proběhla 23. 7. 1983), kterej se však v Čechách nikdy nepromítal a nevyšel ani na DVD/Blu-ray. A ještě lze dodat, že huskoun Taro byl po smrti vycpán a je vystaven v Hokkaido University ve městě Sapporo a Jiro rovněž, ten je však vystaven v National Museum of Nature and Science v Tokiu. Film „Eight Below” se stopáží 120 minut natočil americkej režisér, producent a herec Frank Marshall (nar. 13. 9. 1946) a jeho světová premiéra se uskutečnila v americkejch kinech 17. února 2006. Snímek „Osm statečných”, kterej premiérově vtrhnul do českejch kin 23. března 2006, je hodně upravenou skutečnou událostí v dobrým smyslu (ve filmu bylo z osmi pejsků zachráněno šest), studio Buena Vista Pictures stál 40 miliónů dolarů a vydělal přes 120 miliónů dolarů. Natáčel se v Grónsku, na norských Špicberkách a v kanadský provincii Britská Kolumbie (města Smithers, Stewart a Vancouver).

Na Vánoce 2001 jsem dostal vynikající román „Tenká červená linie“ (první český vydání uzřelo světlo světa v roce 2001), kterej původně pod názvem „The Thin Red Line“ vyšel v USA dne 17. září 1962. Jeho autor, americkej spisovatel James Jones (6. 11. 1921 – 9. 5. 1977) byl přímým účastníkem tohoto válečného masakru a vykresluje v něm události bitvy o ostrov Guadalcanal, která se odehrála od 7. 8. 1942 do 9. 2. 1943. Knihu převedl na stříbrné plátno pod názvem „The Thin Red Line“ s americkou premiérou v Los Angeles 22. prosince 1998 (česká filmová premiéra proběhla 18. března 1999) zodpovědnej americkej režisér, scénárista a producent Terrence Malick (nar. 30. listopadu 1943). Byl to jeho první filmový počin po 20 letech, když Malickovo předchozí filmové dílo „Nebeské dny“ mělo svou premiéru 13. 9. 1978 v New Yorku. Podobně jako v případě románu/filmu „Spáči“ i toto vskutku umělecké dílko je fascinujícím zážitkem na stránkách knihy i na plátně. Málokdy je totiž filmová podoba stejně tak skvělá jako knižní předloha. A o tomto uměleckém díle to platí dvojnásob. O co vlastně na Guadalcanalu v jižním Pacifiku šlo? Spojenecké vojenské síly USA, Austrálie, Nového Zélandu a Velké Británie se snažily vyhnat Japonce z tohoto ostrova, což se jim nakonec podařilo. James Jones i Terrence Malick zobrazují nejen válečné hrůzy v kontrastu s nádhernou bující přírodou tropického pásma, ale i tzv. průvodní hlas, který se v průběhu celého díla ptá, K ČEMU JE DOBRÁ VÁLKA, kde se bere všechno to zlo, zanechávající půdu nasáklou lidskou krví, zda to tak na tomto světě musí být, aby se lidé vzájemně masakrovali atd. Dalo by se říct, že jde o elementární otázky lidského bytí, o životě a o smrti. Můžete se na mě zlobit, ale pro mě tento válečný film/román vyznívá silně pacifisticky. „Tenká červená linie“ je můj nejoblíbenější válečný film/román vůbec a nic na tom nezmění fakt, že snímek byl nominován celkem na 7 cen Americké akademie a nezískal ani jednu sošku. Celosvětová premiéra válečnýho dramatu „The Thin Red Line“ se konala 22. prosince 1998 v Beverly Hills, česká premiéra pod názvem „Tenká červená linie“ proběhla 18. března 1999.

Až neuvěřitelně pohodovej, příjemnej a nádhernej snímek „Děrsu Uzala“ (Дерсу Узала) z roku 1975 byl natočen v sovětsko-japonský koprodukci podle románu „Děrsu Uzala“ (Дерсу Узала), kterej v roce 1923 napsal ruskej badatel, zeměměřič, geograf, etnograf, cestovatel a spisovatel Vladimir Klavdijevič Arseňjev (10. 9. 1872 – 4. 9. 1930). Mimochodem, tato kniha vyšla poprvý v českým překladu pod názvem „Stopař Děrsu Uzala“ v roce 1934. Film s celkovou stopáží 142 minut a v ruským jazyce natočil vynikající japonskej režisér, scénárista, střihač a producent Akira Kurosawa (23. 3. 1910 – 6. 9. 1998). Natáčení trvalo tři roky. Bylo až s podivem, že v tý době (70. léta 20. století), kdy byl v Sovětským svazu u moci Leonid Iljič Brežněv, bylo japonskýmu filmovýmu štábu ve spolupráci se sovětskými filmaři vůbec povoleno natáčet film v ruský tajze a na Sibiři na dálným východě! Málo se ovšem ví, že v průběhu celýho natáčení kompletní filmovej štáb neustále zpovzdálí sledovala sovětská KGB (Комитет государственной безопасности). Celej příběh (až na výjimku) se odehrává v nedotčený ruský přírodě dálnýho východu, kudy se v letech 1902 - 1907 pohybuje skupina ruských průzkumníků a geometrů, aby zmapovali odlehlou část Ruský říše. Tuhle partu mužů vede vojenskej průzkumník, kapitán Vladimir Klavdijevič Arseňjev (herec Jurij Solomin). Badatelskou skupinu potká tamní místní lovec, kterej si říká Děrsu Uzala (herec Maxim Munzuk), jenž je všechny coby průvodce vede ruskou divočinou, hustými lesy, rovnými planinami a pohořími. Vždycky se na jeho radu někde v lese utáboří, založí oheň, na němž si opečou maso z lesní zvěře, kterou cestou ulovili a zastřelili. A takhle všichni spolu putují dálným ruským východem téměř celej film, kterej je JAKO POHLAZENÍ PRO LIDSKOU DUŠI. Jde o velice lidskej příběh o přátelství ruského cestovatele a kapitána carské armády s domorodým sibiřským lovcem národa. Snímek „Дерсу Узала“ měl svou světovou premiéru na 9. mezinárodním filmovým festivalu v Moskvě, kterej se konal ve dnech 10. 7. – 23. 7. 1975. V Japonsku přišel do kin 2. srpna 1975 a v Československu pod názvem „Děrsu Uzala“ pak 2. listopadu 1976. Jeho český vydání na DVD, který vyšlo 14. 6. 2010 u firmy Řitka video, zahrnuje zvuk v češtině, v ruštině a obsahuje i český titulky.

Tohle silně emocionální a tragický drama o dvou třináctiletejch kamarádech z obce Wetteren (u města Gent, kde jsem kdysi byl i já) v Belgii zapůsobilo po téměř 26 letech na můj mozek, na mý srdce a na mý city stejně intenzívně jako snímek z roku 1996 „Spáči“ (Sleepers), kterej natočil oscarovej režisér Barry Levinson podle stejnojmennýho románu, a kterej měl v ČR svou premiéru 13. března 1997. Přiznám se, že v temnotě kina mi v těch několika vypjatejch a emočně náročnejch scénách tekly slzy po tváři. Nedaly se prostě zadržet, tak silnej film „Blízko“ (Close) skutečně je! Tenhhle film měl svou světovou premiéru na festivalu v Cannes 26. května 2022 a získal tam Velkou cenu (Grand Prix), čemuž se vůbec nedivím! V Český republice si úžasnej snímek „Blízko“ odbyl svou premiéru 7. července 2022 na Mezinárodním filmovým festivalu Karlovy Vary, kterej se konal ve dnech 1. 7. – 9. 7. 2022. Naprosto neuvěřitelný jsou herecký výkony obou hlavních protagonistů, kterými jsou Léo (ztvárnil ho kluk Eden Dambrine) a Rémi (klučina Gustav De Waele). Oproti většině (zejména americkejch) filmů, kde jsou podobný emocionální scény podbarvovány nějakou „dramatickou“ hudbou, nejčastěji smyčci, ve snímku „Blízko“ je v takových chvílích úplný, ale úplný ticho!!! A tohle TICHO mnohonásobně násobí účinek všech vypjatech citovejch scén ve filmu na diváka. Belgickej režisér a scénárista Lukas Dhont (nar. 11. 6. 1991 ve městě Gent) zřejmě moc dobře ovládá svý řemeslo a ví, jak danou scénu natočit tak, aby na divákovi zanechala co největší a dlouho trvající účinek. I když tragickej, přesto vynikající snímek! Všem ho doporučuju! Osobní poznámka: mezi hlavními hrdiny snímku (Léo a Rémi) skutečně nejde o homosexualitu, jak se někteří uživatelé tohoto serveru mylně domnívají, ale o skutečný přátelství mezi dvěma kluky. Vím to, protože jsem podobný přátelství na základní škole do našeho věku 14 let opravdu zažil s kamarádem Ivanem (bohužel již odešel do unitární kvantový dimenze). Byli jsme prostě naladěni na stejnou vlnovou délku.

Tohle GENIÁLNÍ NADČASOVÝ DÍLO zasahuje do oblastí jako vědeckofantastickej žánr, kvantová mechanika a optika inflačního multivesmíru, kosmologie, sociologie, morfický pole, filozofie, morfická rezonance, kompendium Akasha, efekt Vyššího muže a unitární kvantová dimenze. Pracovali na něm společně dva lidé: anglickej spisovatel, vědec, vynálezce a badatel Arthur Charles Clarke (16. 12. 1917 – 19. 3. 2008) a americkej režisér, scénárista, producent, kameraman, střihač, zvukař a herec Stanley Kubrick (26. 7. 1928 – 7. 3. 1999). Vytvořili tak uměleckej skvost, jakej nemá obdoby. Je však nutný podotknout, že ne každej ho pochopí. Film „2001: A Space Odyssey“ (v Kubrickově režii), jehož stopáž činí 149 minut, měl svou světovou premiéru ve Washingtonu, D. C. dne 2. dubna 1968 a v československejch kinech pak 29. května 1970 pod názvem „2001: Vesmírná odysea“. Tenhle snímek jsem několikrát viděl a vždycky při jeho zkouknutí mě nadchne. Kniha „2001: A Space Odyssey“ (jejím autorem je Clarke) poprvý vyšla v Americe 6. června 1968 a její první vydání v češtině pod názvem „2001: Vesmírná odysea“ se datuje do roku 1971 (nakladatelství Svoboda). A přiznám se, že tenhle román jsem čet dvakrát. Celej příběh se odehrává v rozpětí milionů let a začíná v době, kdy na planetárním nosiči Gaia žili lidoopi. Nedaleko týhle tlupy se objeví černej monolit, jenž ovlivňuje myšlení lidoopů. Další část se odehrává v roce 2001. Lidstvo objeví na Měsíci záhadnej útvar neznámýho původu, zvanej monolit. Po přistání na Měsíci se Dr. Heywood Floyd (herec William Sylvester) vydává k vykopanýmu monolitu (byl vykopán z podzemí). Ten náhle vyšle rádiovej signál k planetě Jupiteru (v knize k Saturnu). Po roce se k Jupiteru vydá kosmická loď Discovery s úkolem zjistit údaje o příjemci signálu. Kvůli utajení ale přinejmenším bdělá část posádky (druhá část posádky je v hibernaci) nezná celej obsah mise. Palubní počítač HAL 9000 je o skutečném cíli mise informován, což vede ke konfliktu v jeho „vědomí“. Tento rozpor ústí ve snahu odstranit zdroj konfliktu, kterým je jeho lidská posádka. Film tak zobrazuje střet člověka s umělou inteligencí… Snímek naznačuje, že jeden z možnejch výkladů je zánik starý formy lidský existence a posun lidstva k jiným měřítkům a dimenzím. A celej tenhle geniální nápad se zrodil v 60. letech 20. století ve vědomí pánů Clarke a Kubrick.

Zodpovědnej německej režisér, scénárista, producent a hudební skladatel Tom Tykwer (nar. 23. 5. 1965 ve městě Wuppertal) natáčí vysoce kvalitní snímky, jenž se dají zařadit do kategorie art film, mezi který patří: „Zimní spáči“ (1997), „Lola běží o život“ (1998), „Nebe“ (2002), „Parfém: Příběh vraha“ (2006), „International“ (2009) nebo „Atlas mraků“ (2012). Ale dle mýho soukromýho názoru je jeho nejlepším filmovým dílem snímek „Der Krieger + die Kaiserin“, kterej si odbyl svou světovou premiéru 2. září 2000 na 57. Benátským filmovým festivalu (57th Venice International Film Festival), jenž proběhl ve dnech 30. srpna – 9. září 2000. Hlavními hrdiny filmu, jehož česká premiéra pod názvem „Princezna a bojovník“ proběhla 26. ledna 2002 na filmovým festivalu Febiofest 2002 (24. 1. – 6. 3. 2002), jsou Sissi (herečka Franka Potente) a Bodo (herec Benno Fürmann). Oba dva, jak ukáže průběh celýho snímku, jsou ve světě osamoceni a nemají již žádný příbuzný, ke kterým by se hlásili. Dohromady je svede náhoda, přesněji řečeno dopravní nehoda, při níž Bodo zachrání Sissi život (provede jí tracheotomii). Divák musí velice pozorně sledovat dějovou linku, v níž zpočátku životní příběhy obou hrdinů probíhají odděleně. Ale nakonec se nádherně protnou ve chvíli, kdy Sissi a Bodo jsou pronásledováni uprostřed noci a stojí na střeše blázince, kde Sissi pracuje jako ošetřovatelka pacientů. Chytí se za ruce, kouknou se na sebe a skočí dolů… do malý vodní nádrže před psychiatrickou klinikou. A následně ujíždějí oranžovým autem značky Opel a společnou budoucnost maj před sebou… Ještě bych mohl dodat, že celej film se točil v Tykwerově rodným městě Wuppertal a že jeho tvůrce v něm používá různý vizuální metafory, který jsou až neuvěřitelný, ale přitom tak prostý. Tenhle snímek jsem viděl mnohokrát a pokaždý, když se na něj koukám, se ho nemůžu nabažit! Je to totiž NÁDHERNEJ A ÚŽASNEJ PŘÍBĚH DVOU OSAMOCENEJCH LIDÍ, kterým je díky náhodě dána možnost spojit svý životy dohromady a mít tak alespoň jeden druhýho. A na úplnej závěr bych rád dodal, že ve filmu „Princezna a bojovník“ je minimum hudby a velice často je i v emocionálně vypjatejch situacích TICHO, podobně jako v luxusním belgickým snímku „Blízko“ (2022).