Baxt

Baxt

okres Praha
Feels Good Man

homepage
Yahoo: :oohaY

45 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
    • 9.10.2017  10:17

    Blade Runner 2049 mi přijde nejlepší v tom, jak zrcadlí předchůdcovy filosofické úvahy, stejně jako jeho obecně uznávané estetické kvality. Jak je přejímá, modifikuje a někdy odmítá. Aspekty detektivky drsné školy, případně filmu noir bere jako poznávací znak série a obohacuje je o prvky mysteriózního subžánru, čímž vytváří komplikovanější strukturu vyprávění. Pokud navíc někdo nerad interpretuje, dostane se do úzkých. Významové klíče se dají najít, s definitivním potvrzením jejich platnosti je to ale těžší. Mně třeba Blade Runner 2049 zaujal jako teze, že i naše dnešní směřování k samourčenosti je jen zdánlivé a v budoucnosti nutně vymizí. _____ Pak je tu rovina nového uchopení světa. V rukou Villeneuvea se LA změnilo. Původní Blade Runner mísil robustní architekturu s elektronikou a neony, módu 40. let s punk-rockem a to všechno ve velmi zhuštěném prostoru. V roce 2049 už ale prvky prostředí nezápasí o naši pozornost, svět je daleko jasnější a čistější. Rozpory mezi oběma filmy jsou právě nejvíce patrné, když porovnáme přeplněnost obrazu rozličnými tvary z originálního díla s rovnými přímkami a zaoblenými povrchy pokračování. Utopie se uspořádala. A ačkoli je práce se světlem kameramana Jordana Cronenwetha na prvním dílu známá tím, jak význačná byla pro nespočet dalších snímků, Deakins z ní překvapivě moc nečerpá. Ke spatření není žádný rozprostírající se kouř, za nímž září rozličná světla, jež kontrastují s potemnělými tvářemi protagonistů. Film obecně zúročuje potenciál světa Ridleyho Scotta a zachází s ním tak, že dialektiku člověk-stroj obohacuje o nová témata. Dotyčný vesmír nám dovoluje vidět z nových úhlů, a proto jděte s hejty do háje. :)

    • 8.8.2017  14:32

    Postavy Endre a Mária zůstávají tak trochu rébusy a objevování jejich slabostí v průběhu filmu je samo o sobě radostí. Do klasického plynutí zasahují snové scény, v nichž se z protagonistů stává zvěř v diametrálně odlišném prostředí zimního lesa. Tato rovina se stává metaforou jakéhosi zamilovaného okouzlení přítomného v každém nevinném navazování vztahu. Ačkoli O těle a duši hovoří o poměrně excentrické dvojici, působí v této tematice velmi univerzálně a bere za svou inspiraci romantickými dramediemi. Enyediová ale dokáže každou scénu opatřit rafinovanou lehkostí, které v mainstreamu chybí, a skvělými vizuálními prostředky (časté frontální kompozice a hry s hloubkou ostrosti). Zůstává jen krok od mistrovského kusu – za jediné podstatnější pochybení by se dalo považovat rozhodnutí zobrazit psychický syndrom jako neškodně roztomilou věc a socializaci jako usměvavou hru.

    • 7.8.2017  21:55

    Se svou délkou, mnoha postavami a sociální tematikou jde o nečekaně vyspělý útvar, jehož formální stránka překonává evropskou tvorbu (samozřejmě československou) nejméně o pět let. Záběry plynně navazují, kamera se přesouvá do prostoru blíže k hercům a v jednu chvíli jsme svědky precizně zvládané paralelní montáže, za kterou by se nemusel stydět ani sám D. W. Griffith. Podobně sebevědomě v Evropě této doby vyprávěli snad jen Léonce Perret a Louis Feuillade. Za přispění této zručnosti režiséra Victora Sjöströma dokáže příběh vdovy Ingeborg Holmové i dnes dojmout. Film byl i ve své době přijat s nadšením, nelze se však ubránit dojmu, že uznání vzešlo z odhodlání natočit seriózní tematiku spíše než z čistého řemesla. Ingeborg Holmová dokazuje, že poměrně dobře zvládnuté základy klasického vyprávění se dají nalézt v Evropě a to ještě před zlomovým rokem 1917.

    • 22.7.2017  10:17
    Dunkerk (2017)
    *****

    Peklo na pláži a oči jen pro úžas. Do sebe zahleděný solitér natočil dosud svůj nejlepší film. Nolan pro svou posedlost ozvláštňováním klasického vyprávění (nespolehlivost a subjektivita hlediska, relativita časových linií) našel konečně důvod, který nemá zdroj ve vědeckofantastickém žánru, ani ve vykonstruované psychóze protagonisty. Vypovídá o něčem nedílně spjatém s lidským bytím, totiž o formování dějin a o tom, jak se vlákna mnoha subjektivních zážitků spřádají v učebnice historie a jak tito hrdinové všedního dne posléze tyto dějiny vnímají. Je to vyprávění o tom, jak se dojmy statisíců vojáků uvízlých na francouzské pláži přetvořily v historickou událost, jak byly násilně a přesto nutně stlačeny do několika odstavců slavného proslovu Winstona Churchilla, jenž na konci snímku zazní. _____ Jak se narativní linie prolínají, námi i postavami viděné události se dostávají do nečekaných kontextů. S novými informacemi získáváme nové povědomí o prostorových vztazích, časové určenosti a také se dozvídáme více o figurách. Tyto postupy Nolan upotřebil už v Počátku a Interstellaru, avšak ve střídmější míře a více polopatickým způsobem. Kvůli tomu, že se většina rovin střetne až ve vyvrcholení, nelze využít některých tradičních postupů střihové návaznosti. Nolan se střihačem Lee Smithem k sobě scény tedy vztahují především na základě kýženého rytmu vyprávění a při kmitání mezi liniemi porušují i v klasickém vyprávění nepsanou a nedotknutelnou jednotu dne nebo noci. V jiných případech, když akce na chvíli ustane, je souvztažnosti dosaženo nějakým nenápadným motivem nebo kompoziční podobností. Podobná subtilnost je u Nolana nevídaná a svědčí o tom, že alespoň dočasně přilnul k rafinovanější a méně bombastické režii. Zároveň se ale také zdá, že zvolená cesta vede k většímu diváckému nepohodlí, než jak tomu bylo u předchozích Nolanových počinů. Užití křížového střihu v akčním finále snímku jde jaksi za hranu toho, co se dá ještě považovat za efektně rytmizující a napínavé. Podobnou nevstřícnost lze najít i v mnohokrát opakované nemožnosti emocionálního napojení. Mlčenlivý úvod neidentifikuje protagonisty tradičním způsobem (toho prvního nám “vybere” skutečně brutálním způsobem) a další akty nejsou o moc sdílnější. Jenže psychologizace postav v podobě doslovnosti, rozvinutých dialogů o pocitech, ještě možná za pomocí flashbacků nebo pasáží o jejich rodině a přátelích mimo bojiště, to všechno je nepřátelské ke zvolenému konceptu nezastavitelného thrilleru vyúsťujícího ve výpověď o tom, jak se píší dějiny. Pro koncept opět všechno, jak to u Nolana bývá, leč tentokrát se to jeví celé smysluplnější a odvážnější.

    • 16.7.2017  11:42
    Columbus (2017)
    ****

    Film a architektura – model bez Tatiho. Vidět takto úsporně budovaný a přitom plně přesvědčivý vztah mezi dvěma podobně komplikovanými postavami je malý zázrak. Kogonada citlivě a pozvolna poodhaluje jejich touhy, radosti a trápení, nechává je promlouvat nejen skrze dialogy, ale i přes gesta a nespočet stylistických prostředků – minimalistické pohyby kamery, umístění v záběru, svícení, přehlcenost nebo naopak vyprázdněnost zvukové stopy, úspornou montáž a samozřejmě i přítomnost majestátních staveb, které vynalézavě zachycuje širokoúhlá kamera. Od Francouzské nové vlny snad žádný kritik / teoretik nevládl “filmovým perem” takhle zdatně. Pro mě jeden z nejlepších filmů KVIFF 2017.

    • 16.7.2017  11:37
    Chibula (2017)
    ***

    Útěk prezidenta Gamsachurdia je pro Ovašviliho je to příležitost k rozvíjení příběhu člověka, jenž se v důsledku putování chce usmířit s rozvrácenou zemí, ale všichni kolem něj vidí jako jediné možné vyústění útěk do jiného státu. Tvrdohlavost protagonisty, který místo exilu dva roky pendloval přes hory a údolí mezi vesnickými příbytky, si nic nezadá s nemluvným mužem, jenž před lety obdělával malý kukuřičný ostrov. Ovašvili to vše nevidí jako politický problém, ale osobní krizi způsobenou ztrátou domova a jistot. Chibula je v podstatě navazující série nespočtu stěhování z místa na místo − film je v tom poměrně nekompromisní a vyvolává dojem repetetivnosti i vzhledem k tomu, že není moc znatelný jakýkoli vývoj ústřední postavy. Přírodních scenérií, třebaže úchvatně zachycených, je rovněž dlouho a opakovaně užíváno především k vyjádření vztahu nepatrného muže, co ztratil vše, k vlastní zemi, která ho na jednu stranu svádí a na druhou se ho snaží zapudit. Tomuto pojetí nelze moc vyčíst, nedokáže ovšem zaujmout a myšlenkově inspirovat po celou stopáž.

    • 6.6.2017  14:43

    T2 > T1. Bravurně "anti-nostalgický" film, jehož myšlenka, zdá se, hodně lidem, včetně fanoušků jedničky, úplně uniká. ☹

    • 3.6.2017  14:12

    Těžko se zapírá, že Vetřelec: Covenant má něco do sebe. I kdyby to měly být jako v Prometheovi příliš velké a tím nenaplněné ambice. Z optimističtějšího pohledu ukazuje, že Prometheus alespoň v konturách věděl, kam se vydá. Může pro fanoušky znepokojené otevřeností předchozího snímku působit jako jistým způsobem léčba. Bohužel už není pomoci těm, kterým na Prometheovi vadilo, že se tvůrci nesmyslně snaží prohloubit mytologii něčeho, co je děsivé právě pro svou nevyzpytatelnost. Covenant jde v tomto směru mnohem dál. Scottovi už některé zlozvyky zůstanou...

    • 11.5.2017  17:39

    "Vypnout si v kině mozek", to je jako bejt mrtvej, jen za to platíte a cpete si při tom nachos do chřtánu. Nejvíc mě těší, že na cliffhanger na konci už nic nenaváže. ;)

    • 29.4.2017  10:46
    Uteč (2017)
    ****

    Je to angažované, ale Peele má velký cit pro míru, s jakou téma amerického rasismu podává. Zachází s ním vkusně a zcela se vyhýbá zkratce konzervativního jižanského rasisty, která se vyskytuje snad ve všech současných tématem spřízněných filmech. Režisérovi je cizí utrápená hysterie, oslavování jedinečnosti i bojovný popěvek za lepší budoucnost. Podobně jako Steve McQueen ve 12 letech v řetězech nesdílí schematický pohled na otázku rasové rovnoprávnosti, který poslední dobou dominuje všem těmto důležitým dramatům v Hollywoodu. Ponaučení by pak znělo "rasismus je špatný a stojíme na jeho pilířích". Uteč místo toho volí těžší cestu. Prostředí není plné přiznaných rasistů, ale naopak módně pokrokových rádobyliberálů – film by to tak byl vhodnější pro éru Clintonové než Trumpa. :) Ve svém významu Uteč prezentuje, jak tato upřímná, ale naprosto pomýlená snaha škodí hlavně těm, kterým má postoj pomáhat. Nelze také než chválit režisérovo rozhodnutí nahradit závěrečnou parafrázi Noci živých mrtvol jinou scénou, jež Peelea opět vzdaluje tradičnímu uchopení žánru i tématu. Atmosféra z náznaků, bizarní obrazy, udržování napětí, všechno šlape.

    • 2.3.2017  13:25

    Po boku Pluto Nashe, Lovců dinosaurů a Světové invaze nejstupidnější blockbuster tisíciletí, jaký jsem měl možnost vidět.

    • 13.2.2017  17:54
    Antonia (1995)
    ***

    /Nizozemský a vlámským film/ Místo Antonie v novodobé nizozemské kinematografii je nepopiratelné z několika důvodů. Zemi přinesla druhého Oscara za Nejlepší neanglicky mluvený film, k němuž se o dva roky později připojil třetí. Zaznamenala nevídaný finanční úspěch na mezinárodním trhu, přičemž v amerických kinech zdvojnásobila svůj rozpočet. V neposlední řadě byl film průlom pro režisérku Marleen Gorris a díky explicitnímu feministickému vyznění snímku i pro režisérky obecně. Je to zároveň film velmi lokální, pracující a polemizující ve vyprávění s národní i kulturní identitou. Posoudit věrohodnost této rozpravy je na někom povolanějším, jen ze zdejších komentářů ale soudím, že každému je jasné, že k představě sevřené národní pospolitosti přistupuje režisérka a scenáristka v jedné osobě dost podvratně. Antonia je feministická oslava života, ve které se aktivitou hrdinek rozkládají ztrouchnivělé tradice. Jako problém shledávám, jak průhlednými stereotypy musí být jak obžalované zrůdy, tak dobráci. Antonia se při charakterizaci postav zaštiťuje poetickým realismem – tím si v médiích vysloužila přízvisko „feministická pohádka“. Osobně mi kombinace této odlehčené stylizace a vážnosti, s jakou snímek nakládá s tématy emancipace, sexuality nebo rozkladu rodiny, bránila v napojení na cokoli, o čem film zrovna vyprávěl. Vyskytuje se tu mnoho postav – vše jsou karikatury sloužící k různým argumentům, nejčastěji proti mužské sebestřednosti a společenské a církevní krátkozrakosti. Film je to formálně zvládnutý, ale stylem docela jednotvárný, utápějící se v účelově malebných záběrech a ve hře s barevností dekorací a kostýmů, které se mění ve vztahu k náladám a době. Nic nového pod sluncem, tohle je crowdpleaser, který své myšlenky umí podat srozumitelně a přitom líbivě.

    • 13.2.2017  17:54

    /Nizozemský a vlámským film/ Režisér Dick Mass je v kontextu evropské kinematografie 80. let zvláštním úkazem, neboť zasvětil svůj život tvorbě různorodých žánrových snímků, které jsou vždy snadno vymezitelné – jde o komedie, thrillery nebo horory. Na základě několika ukázek přistupuje k tvorbě znalý trendů, přičemž v případě thrillerů a hororů hledá inspiraci v populárních slasherech z USA. Fantom Amsterdamu je až ortodoxně vystavěn kolem standardní zápletky zabijáckého monstra, které v průběhu stopáže rozličnými způsoby vraždí nevinné. Hlavní linii vyprávění tvoří pátrání stereotypního tvrďáckého detektiva po pachateli. Za ozvláštňující lze označit fakt, jak do děje vstupuje Amsterdam jako prostředí – místy se jedná o takový travelog malebných míst, jejichž krásu narušují brutální výjevy, nejčastěji zohavená mrtvá těla. Vzhledem k tomu, že se film dočkal uvedení v mnoha zahraničních zemích, včetně USA, lze na něj nahlížet jako na černohumorné pozvání do Amsterdamu. Oceňuji, že se režisér pro zachování žánrovosti nebojí inscenovat i takové bizarnosti, jako dlouhou (a překvapivě filmařsky povedenou) lodní honičku městskými kanály za prchajícím vrahem. Snímek je ke své podstatě vysoce sebereflexivní – je zde vědomí, že takový příběh nelze vyprávět bez humoru a pomrkávání na diváka absurditou některých scén. Filmu lze vytknout, že se v rámci ústředních zločinů vraždí většinou v podstatě neznámé postavy, s kterými se seznamujeme až ve scéně, v níž mají zemřít. Neznamená to, že tyto výjevy nejsou napínavé a především zábavné, ale časem začne být jejich vršení poněkud ubíjející, zvlášť když vyprávění příliš nerozvíjejí. Pokud se v průběhu snímku sledují všechna vodítka, závěrečné odhalení působí docela průhledně. I s touto dýchavičností, jakou se Fantom vyznačuje v posledním aktu, jde o solidní žánrový film z nezvyklého prostředí.

    • 28.1.2017  12:11

    I s druhým zhlédnutím jsem si v tom doslova liboval. Na Hacksaw Ridge mě fascinuje pozoruhodně zakrnělá sofistikovanost s nakládáním velkých myšlenek, respektive upřímnost brutálního filmu, o jakých jsem se domníval, že už v podstatě nemůžou v současnosti vzniknout. Tohle je alternativní film, v kterém se desetiletá Gibsonova pauza dost ukazuje v podobě všudypřítomné přímočarosti a stoprocentní víry v ušlechtilost hlavního hrdiny. Tradiční je najednou nové.

    • 4.1.2017  17:21
    La La Land (2016)
    *****

    Učiněná dekapitace všech hollywoodských muzikálů nejméně za dvě desetiletí. La La Land je pesimistický muzikál s hutnou atmosférou deziluze. Z tohoto úhlu jde vlastně o It's Always Fair Weather nového tisíciletí. Je sice protkán množstvím veselých momentů, tón je obecně hořký, v nejlepším případě hořkosladký. Nejpříznačnějším rysem tohoto hořkého tónu je, že postavy netančí a nezpívají proto, aby oslavovaly svou radost ze života, ale především aby se v rytmu hudby vzdálily nepříjemným situacím. Ukázkou tohoto vzdoru je hned první scéna, v níž propuknou v kreace řidiči v otravné dopravní zácpě. Vrcholem je poté závěr filmu, ve kterém se postavy uchylují k fantasknímu tanci, aby přemohly jinak neúnosný emocionální šok. La La Land tak nakonec není ani to, za co film všichni předčasně považovali – ódou na Hollywood. Mia má sice na zdi svého pokoje obří tapetu Grace Kelly a v dialozích dojde i na Casablancu, ale s těmito ikonami snímek nakládá jako se ztraceným odkazem klasického Hollywoodu. To, co z něj vyrostlo, Chazelle naopak prezentuje jako pokrytecký a dehumanizující systém, který Miu nechává přijít na konkurz a umlčí ji hned po první větě. Vyprávění postavy nakonec nasměruje k nepříjemnému rozčarování. Film toho zároveň využívá i jako vyjádření k sobě samému jako muzikálu. Závěrečná emocionální montáž jakoby skrze dvojitou perspektivu sdělovala, že ideální život jako z muzikálu vlastně neexistuje. Pokud nějakému cynikovi přišla předchozí stopáž příliš rozverná, mělo by ho potěšit, že do filmu na konci pronikne závan reality a vystřízlivění.

    • 29.12.2016  11:30

    Assassin’s Creed, pronásledován odkazem brutální, ale uhlazené herní série, zaujímá k etice násilí účelově sebereflexivní postoj. Násilná cesta zde není samozřejmostí, musí se nad ní kvůli minulosti hlavní postavy Cala kontemplovat. Jeho minulost, v níž jeho matka zemřela násilnou smrtí, a on sám v dospělosti zabil, se mu připomíná při napojení na Animus. Svým způsobem se v kůži asasína dozvídá, že je v něm násilí zakořeněno přímo rodově. Po mnoha zabitích v Animu přichází dějový zvrat, v němž Cal dostane příležitost pohlédnout na násilí jako na vysvobozující čin. Následně se sám se sebou usmíří a vezme svůj život do vlastních rukou. Film ovšem téma nijak neprohlubuje a uvědomělostí přemýšlivost končí. Není také zrovna obvyklé, aby pevně motivovaný a rozhodnutý protagonista nastoupil až v samém vyvrcholení vyprávění. Cal je dlouhou dobu – na současný hollywoodský blockbuster skutečně dlouho – velmi pasivní figura manipulovaná zájmy vyšší moci. Nedostává tím ani možnost být definován svým jednáním. Je to mdlý hrdina pro všechny a pro nikoho. ___ Během filmu vstoupíme do Animu celkem třikrát. Povaha těchto pasáží je čistě akční. Ve dvou případech jde o získání MacGuffinu, jednou o útěk před nepřátelskými templáři. Válka tedy dostává ráz spektakulárního katalogu skákání a bodání. Pro soudržné vyprávění je však škodlivější, že se musíme vždy smířit jen s kratičkou expozicí a ve dvou prvních případech akční exkurze končí rázným utnutím a návratem do přítomnosti. Kurzel je při režírování akčních scén nováček, ale jeho pojetí bojů a parkouru nelze zcela zatratit, když probouzí z letargie dlouhých dialogových scén, ale přehlednosti za rychlého stříhání není učiněno za dost. Záběry spojuje hlavně rytmická hudba druhého Kurzela. :-) ___ V těch několika pozitivních ohlasech na Assassin’s Creed občas zaznívá názor, že disfunkčnost vyprávění, nejasné motivace postav a jistá nejednoznačnost jsou ve skutečnosti vědomým vkladem uměleckého režiséra. Je lehké takto popsat „umělecký film“ jen na základě odchylek od klasického filmu. Dívat se na všechna selhání v moři jinak stoprocentně přijatých pravidel tradičního vyprávění jako na autorovu vizi, se mi zdá dost podivný. Assassin’s Creed neposkytuje dostatek důkazů, že je vědomě anti-hollywoodský blockbuster. Naopak se nabízí mnoho argumentů, proč jde o obyčejné slepé střevo skoro stoletím prověřeného systému.

    • 22.12.2016  11:52

    Jestli každoroční várka blockbusterů z propojených univers o něčem vypovídá, tak o často brutálních rozdílech v estetických hlediscích diváků, uživatelů ČSFD, filmových recenzentů a českých i amerických kritiků. Vzhledem k tomu, že se u téhle rok předem deklarované události roku každý vyjadřuje ke všemu, vzniká síť postřehů a názorů i na nejjednodušší věci, které se napříč spektrem podstatně liší. U některých se dá argumentovat a druhého prostě obžalovat z nepozornosti nebo malých zkušeností (např. „CGI Tarkin je povedený“). Pro mě je ale třeba záhadou, jak může hlasitá většina považovat poslední akt Rogue One: Star Wars Story za blaho nebo za záchranu doposud nudného snímku. Až šest paralelních linií – vesmírný digitální bordel s malou vazbou na válečnou akci ze země; pozemská akce anonymních vojáků s mrzkou prostorovou a časovou návazností; známá infiltrace uvnitř nepřátelské základny; umírající hrdinové, o kterých víme dost (argument, že s nimi nejsme seznámeni, je snadno vyvratitelný), ale přesto pro mě byli mrtví už dávno. Je to v rámci série úplně typické a otupující. ___ Nevím, jestli se stane pravidlem, že každý blockbuster stvořený s cílem vydělat monstrózní peníze primárně bílým mužům 50+, musí nyní alespoň chvíli nést vlajku progresivních postojů k multikulturalismu a genderové rovnoprávnosti. Ale je podle mě jen otázkou pár let, než si studia uvědomí, že to cílové publikum mladíků absolutně nezajímá a budou se množit pravdivá nařčení, že jde o praktiku nucené politické korektnosti beze snahy o jakoukoli společenskou změnu. ___ Další postřehy, rozeberte podle uvážení: Autistický robot jako ze Strážců galaxie, „Geniální“ Darth Vader jako mávání třpytivou věcí na provázku před kočkou (Redlettermedia: Semper fi), Giacchino: OK, ale Williamsovi se nejvíc stejně přiblížil v soudtracku Medal of Honor: Airborne, záporná postava opět věčně ublížený slaboch, první krok usmiřování se s prequely.

    • 13.11.2016  12:42
    Příchozí (2016)
    ****

    Jako vědeckofantastický film se Příchozí místo fascinace možnostmi nových technologií noří do filosofických problémů. Dají se zařadit do intimnější a hloubavější linie žánru – jsou jakýmsi anti-blockbusterem (ačkoli je sci-fi od 70. let především vlajkovou lodí blockbusterů) zaměřeným na malý okruh postav na malém prostoru. _____ Zdá se, že se svým nejnovějším filmem si Villeneuve klade podobný cíl jako Nolan v některých svých projektech. Ten Memento, Dokonalý trik, Počátek nebo Interstellar koncipoval jako hry s potenciálem vyprávění příběhů. Nolan je inženýr se zájmem o mnohovrstevnatost, nespolehlivost či reflexivitu vyprávěcího procesu. Proto to také leckdy vypadá, že z postav dělá jen figurky potřebné pro své experimentování. Ale jsou tu jisté rozdíly, které jsou kanadskému režisérovi spíše k dobru. Villeneuve celý film na hře s narací nestaví. Hra se projevuje v podobě zvratu až ke konci stopáže, přičemž zpochybňuje viděné události a sebereflexivně i dosavadní vypravěčský proces. Nolan nás do svých pokusů zavrtává od začátků filmů jako své spolupracovníky, kdežto Příchozí experimentují po celou dobu a o podstatě, že to dělají, nás zpraví až na konci. Proto se cítíme méně chytře a více oklamáni. V porovnání s Nolanem je Villeneuve také daleko lepší režisér intimních a emocionálních scén. Tento dojem má pravděpodobně původ v jeho větším zájmu o hloubku postav – Villeneuve se nespokojuje jen se zachycením povrchových symptomů. V Příchozích k postavám přistupuje s lidskostí jako ke zdánlivě samostatným entitám, ne jako k součástem vyprávěcí skládačky. Není to jen megalomanský vizionář, co naplňuje předem daný koncept. Pocity postav přibližuje jakoby mimovolně, s pokorou a velmi účinně. Emocionální scény zkrátka oplývají autentičností, jsou střídmě užity a málo "in your face". _____ Otázkou zůstává, jak se k filmu postaví v Rusku, jejichž ústavní činitele film prohlašuje za chladnokrevné bestie. A na rozdíl od Číňanů nedostávají ani šanci na vykoupení. Myšlenka celosvětové spolupráce při jednání s mimozemskou civilizací má očividně své hranice. :-)

    • 13.10.2016  19:38
    Zdaleka (2015)
    ***

    Pečlivě připravený festivalový šampion. Režisér je sice celovečerní debutant, scenáristou je ale na Oscara nominovaný dlouholetý spolupracovník Alejandra Gonzáleze Iñárrita, producentem je hvězda Edgar Ramírez a kameramanem Sergio Armstrong od Pabla Larraína. Tyto položky v závěrečných titulcích částečně zpravují o tom, proč Zdaleka v některých pasážích působí jako vysoustružený kalkul složený z nejúčinnějších prostředků alternativní queer kinematografie. Komplikace pro soužití ústředního nezvyklého páru tvoří známé faktory – zaprvé předsudky rodiny a společnosti, zadruhé neujasněná sexualita chlapce hledajícího sebe sama a zatřetí jeho přílišná horlivost, s jakou se svému staršímu chráněnci snaží zavděčit. Jenom díky poslednímu bodu snímek dospívá k poměrně nečekanému a emocionálně silnému konci.

    • 6.10.2016  10:56

    Taylor působí jako prázdná forma bez výrazu, do které lze nalít románovou předlohu a on pokorně najde filmové ekvivalenty jejich výrazových prostředků. Poklidnou angažovanost a plynulé vyprávění Černobílého světa vystřídal znepokojující styl, v němž režisér hodně spoléhá na vyjádření pocitů postav. Jednotlivé momenty jsou sice výrazné, jako celek se ale vyprávění Dívky ve vlaku rozpadá. _____ Taylor velmi tlačí na subjektivitu zážitku a zprostředkovávání informací. Ve stylu klasických thrillerů se omezeným pohledem snaží vzbuzovat pocit paranoie a napětí. Zejména v případě alkoholičky Rachel se nás za pomocí formálních postupů snaží vmanipulovat do jejího rozervaného nitra. Její opilecký rauš přibližuje především za pomocí malé hloubky ostrosti a zrychleného, hrubě navazujícího střihu. Vzhledem k tomu, že je pro rozluštění záhady její paměť klíčová, vzniká známý pocit nespolehlivého vyprávění, které ve snaze určité věci objasnit často vede do slepé uličky. Další znejistění vzniká častým výskytem nečekaných flashbacků zapříčiněných myšlenkovými asociacemi. Ty utváří jistý fragmentární obraz věcí minulých, jejich přísná subjektivita vázaná na rozpolcenou Rachel ale oprávněně vzbuzuje jistou nedůvěru, zda se vše událo tak, jak je to prezentováno. _____ Film i román jsou sice vyprávěny z pohledu tří žen, pasáže ale nejsou v rovnovážném poměru. Už z titulu se lze dovtípit, že Rachel je v knize hlavní postavou (19 kapitol z jejího hlediska), které je věnováno nejvíce prostoru, a to zhruba dvojnásobek toho, kolik stran zaujímá Anna (10 kapitol) a Megan (9 kapitol). Snímek je v tomto dělení ještě více nekompromisní a z Anny činí vyloženě kulisu v pozadí, jejíž scény jsou většinou vázány na přítomnost Rachel. Identicky jako v původním románu narativní bloky uvozují jména postav, z jejichž hlediska jsou následující scény vyprávěny. Řád v tom ovšem k nalezení není – na několika místech se bez titulku přejde k jiné ženě a dosavadní systematičnost je podrývána. To se může jevit jako další znejisťující strategie, její účinek je ale krátkodobý a spíš poukazuje na Taylorovu vypravěčskou neobratnost nebo rovnou ztracenost. _____ Všechny ty hry se subjektivitou a množstvím zpochybnitelných vědomostí ale vyznívají vniveč čistě pro zcela triviální podstatu záhadného zmizení Megan a způsob, jakým k objasnění dojde. Zklamání je na místě, protože k vyřešení případu přispěje zaprvé čirá náhoda a zadruhé rozvzpomenutí, nikoli vyšetřování a spojování faktů do souvislostí. Odpověď na otázku „co se vlastně stalo s Megan“ je potom předvídatelná a v jiných žánrových příbězích obehraná. Z těchto důvodů, ale i kvůli jiným, o kterých by se také dalo rozepsat (klopotné tempo, žádný důvod, proč se obávat o postavy, a jejich jednoduchá charakterizace…) je film až na několik scén prost napětí v jakékoli podobě. _____ Dívka ve vlaku by mohla být pro své hrdinky a tematiku také nositelem silné feministické zprávy o rodině a společnosti, film ale s ženskostí svých figur nakládá konzervativně a patriarchální struktury světa nijak neanalyzuje. Je to další důvod, proč se přirovnání ke Zmizelé jeví alespoň z hlediska filmové adaptace nepřístojné. Dívka ve vlaku je na rozdíl od sofistikovaného Fincherova snímku jen tuctový thriller o jednom tuctovém případu, jehož nápadité jednotlivosti neslouží důstojnému celku. 50 %.

    • 14.7.2016  11:11
    Učitelka (2016)
    **

    Nechápu, jak mohlo Jarchovskému s Hřebejkem uniknout, že za těmi rodičovskými rozhodnutími vězí láska k vlastním dětem a ne přání za každou cenu se sčuchnout s nejbližší komunistickou ikonou. Takhle dochází k diametrálnímu dělení na zlé a dobré, přičemž ty zlé karikatury jsou zlé prostě z podstaty a hodné karikatury protirežimní vzory ctnosti držící ochranou ruku nad svými dětmi. Myslel jsem si, že tyhle zkratky jsou překonané, někteří naši tvůrci ale stále dokážou překvapit! :-)

    • 10.7.2016  11:46

    S velkou jistotou zrežírované, což je ještě víc překvapující, když si člověk uvědomí, v kolika vedlejších, ničím výrazných hereckých rolích režiséra Matta Rosse viděl (jedna zmínka za všechny: naprosto děsivý part ve strašných amerických Návštěvnících). Stěží je to ale vypravěčsky nebo formálně něčím ozvláštňující – je to prostě "indie feel good road movie" se všemi proprietami, z nichž občas čouhá úsměvné filosofování s koncepty, o kterých se v Hollywoodu obyčejně mlčí, či Mortensenův pyj. Uměle vyvolanou hysterii nad zvrácenou ideologií nepobírám – Ross scény pravidelně ironizuje a v závěru si taktně brouká s režimem, který mu vznik filmu umožnil. 7/10

    • 9.7.2016  16:24

    Rodinné hádky jsou hysterické a to obzvlášť, když se v nich zrcadlí léta zamlčená traumata. Film plný rodinných hádek ovšem nemusí být nutně hysterický a jeho tvůrci by měli předem zvážit, do jaké míry převezmou rétoriku postav, které se v něm vyskytují. Bohužel excesivní, pocitový a do sebe zahleděný Dolan se stal ukázkovou obětí tohoto nerozvážného přístupu k tématu. _____ Příběh o barierách lidské komunikace je tematicky nejblíže, co kdy měl Dolan k Michelangelovi Antonionimu. Odehrává se na ploše jednoho dne a protagonista v něm soukromě postupně promluví se všemi rodinnými příslušníky, přičemž vždy poodhalí něco víc ze zamlčených bolístek. Nakonec přijde povinná katarze. Queer pop impresionista Dolan inscenuje konflikty složené z menších konfliktů v dlouhých scénách hysterického ječení, pasivní agresivity a machistických póz. Postavy jsou hlavně nositeli postoje, který extrémním způsobem dávají na odiv. Je to podstatně víc konverzační film, v němž režisér krotí svou tendenci vyprávět mizanscénou a populární hudbou. Jeho etablovaný styl doznal od prvních počinů jistých změn. Je to jen konec světa se ale pro režiséra nejeví jako výsledek nějakého dospělejšího směřování.

    • 9.7.2016  16:21

    V porovnáním se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu.

    • 9.7.2016  14:30
    Švýcarák (2016)
    ****

    Kdo zhlédl krátký film Interesting Ball, poskytne mu to dobrý obraz toho, co v celovečerním formátu od režisérů očekávat. Ačkoli se to ze synopse nemusí zdát, Švýcarák je se svým smyslem pro absurditu a pro amatérské filosofování nad nejpalčivějšími životními otázkami ukázkový crowdpleaser. Na této rovině ovšem nezůstává a ze své podstaty si neustále utahuje. Emocionálně nejpůsobivější scény, v nichž postavy objevují sami sebe a triumfují nad nemilosrdným osudem, režiséři inscenují například za asistence hrubého a naivního fekálního a sexuálního humoru, tak jako ve výše zmíněném krátkém filmu. _____ Švýcarák nás zpravuje o tom, že vše je spojeno se vším a všichni jsme vždy v centru vesmírného dění, ale jen když jsme schopni si hlasitě ulevovat na veřejnosti. Je to málokdy viděná hříčka pohrávající si s tematickými a stylistickými tradicemi vlezlých emocionálních crowdpleaserů.

    • 9.7.2016  14:27
    Paterson (2016)
    *****

    Jarmusch necítí ke každodenní rutině to, co bratří Coenové pesimisticky ukázali V kůži Llewyna Davise. Každý den je pro něj nová radost. Zcela se vyhýbá sociální kritice a ani šablonovitě nevypráví o útrapách talentovaného, ale (dobrovolně) neobjeveného umělce. Naopak, snaze probudit v sobě umělce za každou cenu se skrze figuru manželky trefně vysmívá. Režisér ale nikdy není v tónu zlomyslný. Každá lidská bytost má v Patersonovi své důvody k občasným hloupostem, které dělá a může při tom vyhlížet ohromně trapně. Jarmusch se ukazuje jako citlivý humanista a v neposlední řadě brilantní režisér, který trpělivě stupňuje vyprávění přes týden až k očekávanému víkendu. Paterson má na to stát se klasikou americké nezávislé kinematografie, což se již několikrát podařilo filmařovým předchozím snímkům.

    • 9.6.2016  16:08

    Ačkoli není radno se slovem "béčko" v současné kinematografii moc ohánět, při sledování Warcraftu se mi ten pojem neustále dral na jazyk. Pokleslost implikuje asi tak všechno. Lajdácká práce s filmovým časem, která obzvlášť vyniká, když se ani nenaznačí, jestli mezi dvěma scénami uběhl den nebo rok. Epizodický děj plný průhledných zrad, podvodů, přetvářek, které nejsou ani trochu šokující. Mohutný a kompletně CGI prolog, zdvojené vyvrcholení, minutový epilog. Postavy, které jsou řízeny jen nejjednoduššími motivacemi. Příšerně přehrávající herci vyjadřující se primárně ve vtipech nebo patetických proslovech. Zelená Paula Patton, která přes své umělé zuby nemůže artikulovat a mluví výhradně v postsynchronech. Vnucená a zcela zbytečná mezidruhová romantická linie. Fanouškovské úlitby (Murlock). Jeden opakující se burácivý hudební motiv. Hrubé kamerové kompozice nechtěně usekávající lidem vlasy a ramena. Záběry evokující herní RTS pohled. Důraz na dvě barvy: zlou (zelená) a dobrou (modrá). Naleštěné pastelové výzbroje a "papundeklové" kulisy velmi věrné předobrazům ze hry World of Warcraft. _____ Komentuji seznámen s mytologií a jako bývalý hráč RTS i MMORPG. Nedokážu popřít, že je na tom něco upřímného, tvrdohlavého a v kontextu současných fantasy jedinečného, ačkoli se to jako vyprávění rozpadá.

    • 24.3.2016  08:32
    11 minut (2015)
    ****

    Naprosto šílený zástupce Bordwellovy parametrické narace. Film, co "přežvýká a vyplivne". Padesát let (!) od Walk-over a Skolimowski stále režíruje za deset. Zvláštní poklonu pak skládám střihačce, protože tohle musel být sakra oříšek.

    • 10.3.2016  20:29
    Ave, Caesar! (2016)
    ****

    Minulost Hollywoodu už bratři Coenové reflektovali v několika svých předchozích filmech (Bratříčku, kde jsi? odkazovalo na Sullivanovy cesty, v Bartonu Finkovi přetvořili vlastní tvůrčí krizi v Hollywood satirizující dílo). Ačkoli světy Bartona Finka a Ave, Caesar! dělí jen zhruba třináct let a některá témata se v nich protínají, jedná se o dost odlišné snímky. Když ve vyprávění přijde na řadu nahlodávání studiového systému, byl scenárista Fink v nevýhodnější pozici než hlavní postavy Ave, Caesar! K Hollywoodu přistupoval zespoda, neznalý a konsternovaný z dehumanizujícího kolotoče výroby. Tři hybatelé děje z Ave, Caesar! naopak k Hollywoodu přistupují seshora a hlediska těchto figur Coenové využívají k prozkoumání takřka všech zásadních složek hollywoodské tvorby první poloviny 50. let. Snímek ale netematizuje jen nádheru dobové kinematografie. Naopak se snaží přiblížit, jaké obrovské množství zákulisních tlaků produkci ovlivňovalo. A co je ještě pozoruhodnější, mísí v sobě nejen historickým výzkumem ověřená fakta, ale i vyvrácené mýty. Režiséři tak vytváří svět, v které koexistují skutečné a bulvární reality Hollywoodu 50. let. Spojit tyto dva pohledy do jednoho fungujícího fikčního světa stálo jisté úsilí. Je škoda, že plynutí děje narušuje občasně klopotné tempo. Série nevysvětlitelných scenáristických pochybení pak přichází ve finále, kdy se několik linií uzavře opravdu jen velmi volně a film úsečně končí. Jde o pozoruhodný přešlap v kariéře režisérského a scenáristického dua, které dokázalo umně zakončit i své méně povedené snímky (Lupiči paní domácí). Ave, Caesar! se nevyhnutelně stane slabší součástí jejich filmografie, což i tak znamená zdařilý počin. Sloužit může jako stvrzení jejich cinefilství a jako podvratný pohled do produkčního zázemí Hollywoodu 50. let, o jaký se zatím žádný americký filmař s takovým nasazením nepokusil.

    • 5.1.2016  11:17

    Film, který se tváří neprostupně, ačkoli nám vlastně mnohými formálními postupy jde na ruku (postavy ozřejmující problematiku do kamery, slavné osobnosti seznamující nás s termíny, rámující paradokumentární pasáže). Mnoho "vysvětlovaček" je navíc skryto v dialogových scénách, které budí dojem, že posouvají vyprávění dál, ačkoli vlastně jen stojí na místě a (po)uč(uj)í. Začlenění je to ale přesvědčivé, nerušivé a popravdě mě ale nenapadá způsob, jak jinak děj s takovým kvantem veřejnosti nesrozumitelných informací a tolika paralelními liniemi poskládat dohromady. _____ Ještě otázka: Má být výrazný diskontinuální střih ve scéně s Margot Robbie odkaz na Vlka z Wall Street? Jestli jo, tak McKay zareagoval dost rychle. :)

<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace