Baxt

Peklo na pláži a oči jen pro úžas. Do sebe zahleděný solitér natočil dosud svůj nejlepší film. Nolan pro svou posedlost ozvláštňováním klasického vyprávění (nespolehlivost a subjektivita hlediska, relativita časových linií) našel konečně důvod, který nemá zdroj ve vědeckofantastickém žánru, ani ve vykonstruované psychóze protagonisty. Vypovídá o něčem nedílně spjatém s lidským bytím, totiž o formování dějin a o tom, jak se vlákna mnoha subjektivních zážitků spřádají v učebnice historie a jak tito hrdinové všedního dne posléze tyto dějiny vnímají. Je to vyprávění o tom, jak se dojmy statisíců vojáků uvízlých na francouzské pláži přetvořily v historickou událost, jak byly násilně a přesto nutně stlačeny do několika odstavců slavného proslovu Winstona Churchilla, jenž na konci snímku zazní. _____ Jak se narativní linie prolínají, námi i postavami viděné události se dostávají do nečekaných kontextů. S novými informacemi získáváme nové povědomí o prostorových vztazích, časové určenosti a také se dozvídáme více o figurách. Tyto postupy Nolan upotřebil už v Počátku a Interstellaru, avšak ve střídmější míře a více polopatickým způsobem. Kvůli tomu, že se většina rovin střetne až ve vyvrcholení, nelze využít některých tradičních postupů střihové návaznosti. Nolan se střihačem Lee Smithem k sobě scény tedy vztahují především na základě kýženého rytmu vyprávění a při kmitání mezi liniemi porušují i v klasickém vyprávění nepsanou a nedotknutelnou jednotu dne nebo noci. V jiných případech, když akce na chvíli ustane, je souvztažnosti dosaženo nějakým nenápadným motivem nebo kompoziční podobností. Podobná subtilnost je u Nolana nevídaná a svědčí o tom, že alespoň dočasně přilnul k rafinovanější a méně bombastické režii. Zároveň se ale také zdá, že zvolená cesta vede k většímu diváckému nepohodlí, než jak tomu bylo u předchozích Nolanových počinů. Užití křížového střihu v akčním finále snímku jde jaksi za hranu toho, co se dá ještě považovat za efektně rytmizující a napínavé. Podobnou nevstřícnost lze najít i v mnohokrát opakované nemožnosti emocionálního napojení. Mlčenlivý úvod neidentifikuje protagonisty tradičním způsobem (toho prvního nám “vybere” skutečně brutálním způsobem) a další akty nejsou o moc sdílnější. Jenže psychologizace postav v podobě doslovnosti, rozvinutých dialogů o pocitech, ještě možná za pomocí flashbacků nebo pasáží o jejich rodině a přátelích mimo bojiště, to všechno je nepřátelské ke zvolenému konceptu nezastavitelného thrilleru vyúsťujícího ve výpověď o tom, jak se píší dějiny. Pro koncept opět všechno, jak to u Nolana bývá, leč tentokrát se to jeví celé smysluplnější a odvážnější.

Film a architektura – model bez Tatiho. Vidět takto úsporně budovaný a přitom plně přesvědčivý vztah mezi dvěma podobně komplikovanými postavami je malý zázrak. Kogonada citlivě a pozvolna poodhaluje jejich touhy, radosti a trápení, nechává je promlouvat nejen skrze dialogy, ale i přes gesta a nespočet stylistických prostředků – minimalistické pohyby kamery, umístění v záběru, svícení, přehlcenost nebo naopak vyprázdněnost zvukové stopy, úspornou montáž a samozřejmě i přítomnost majestátních staveb, které vynalézavě zachycuje širokoúhlá kamera. Od Francouzské nové vlny snad žádný kritik / teoretik nevládl “filmovým perem” takhle zdatně. Pro mě jeden z nejlepších filmů KVIFF 2017.

Útěk prezidenta Gamsachurdia je pro Ovašviliho je to příležitost k rozvíjení příběhu člověka, jenž se v důsledku putování chce usmířit s rozvrácenou zemí, ale všichni kolem něj vidí jako jediné možné vyústění útěk do jiného státu. Tvrdohlavost protagonisty, který místo exilu dva roky pendloval přes hory a údolí mezi vesnickými příbytky, si nic nezadá s nemluvným mužem, jenž před lety obdělával malý kukuřičný ostrov. Ovašvili to vše nevidí jako politický problém, ale osobní krizi způsobenou ztrátou domova a jistot. Chibula je v podstatě navazující série nespočtu stěhování z místa na místo − film je v tom poměrně nekompromisní a vyvolává dojem repetetivnosti i vzhledem k tomu, že není moc znatelný jakýkoli vývoj ústřední postavy. Přírodních scenérií, třebaže úchvatně zachycených, je rovněž dlouho a opakovaně užíváno především k vyjádření vztahu nepatrného muže, co ztratil vše, k vlastní zemi, která ho na jednu stranu svádí a na druhou se ho snaží zapudit. Tomuto pojetí nelze moc vyčíst, nedokáže ovšem zaujmout a myšlenkově inspirovat po celou stopáž.

T2 > T1. Bravurně "anti-nostalgický" film, jehož myšlenka, zdá se, hodně lidem, včetně fanoušků jedničky, úplně uniká. ☹

Těžko se zapírá, že Vetřelec: Covenant má něco do sebe. I kdyby to měly být jako v Prometheovi příliš velké a tím nenaplněné ambice. Z optimističtějšího pohledu ukazuje, že Prometheus alespoň v konturách věděl, kam se vydá. Může pro fanoušky znepokojené otevřeností předchozího snímku působit jako jistým způsobem léčba. Bohužel už není pomoci těm, kterým na Prometheovi vadilo, že se tvůrci nesmyslně snaží prohloubit mytologii něčeho, co je děsivé právě pro svou nevyzpytatelnost. Covenant jde v tomto směru mnohem dál. Scottovi už některé zlozvyky zůstanou...

"Vypnout si v kině mozek", to je jako bejt mrtvej, jen za to platíte a cpete si při tom nachos do chřtánu. Nejvíc mě těší, že na cliffhanger na konci už nic nenaváže. ;)

Je to angažované, ale Peele má velký cit pro míru, s jakou téma amerického rasismu podává. Zachází s ním vkusně a zcela se vyhýbá zkratce konzervativního jižanského rasisty, která se vyskytuje snad ve všech současných tématem spřízněných filmech. Režisérovi je cizí utrápená hysterie, oslavování jedinečnosti i bojovný popěvek za lepší budoucnost. Podobně jako Steve McQueen ve 12 letech v řetězech nesdílí schematický pohled na otázku rasové rovnoprávnosti, který poslední dobou dominuje všem těmto důležitým dramatům v Hollywoodu. Ponaučení by pak znělo "rasismus je špatný a stojíme na jeho pilířích". Uteč místo toho volí těžší cestu. Prostředí není plné přiznaných rasistů, ale naopak módně pokrokových rádobyliberálů – film by to tak byl vhodnější pro éru Clintonové než Trumpa. :) Ve svém významu Uteč prezentuje, jak tato upřímná, ale naprosto pomýlená snaha škodí hlavně těm, kterým má postoj pomáhat. Nelze také než chválit režisérovo rozhodnutí nahradit závěrečnou parafrázi Noci živých mrtvol jinou scénou, jež Peelea opět vzdaluje tradičnímu uchopení žánru i tématu. Atmosféra z náznaků, bizarní obrazy, udržování napětí, všechno šlape.

Po boku Pluto Nashe, Lovců dinosaurů a Světové invaze nejstupidnější blockbuster tisíciletí, jaký jsem měl možnost vidět.

/Nizozemský a vlámským film/ Místo Antonie v novodobé nizozemské kinematografii je nepopiratelné z několika důvodů. Zemi přinesla druhého Oscara za Nejlepší neanglicky mluvený film, k němuž se o dva roky později připojil třetí. Zaznamenala nevídaný finanční úspěch na mezinárodním trhu, přičemž v amerických kinech zdvojnásobila svůj rozpočet. V neposlední řadě byl film průlom pro režisérku Marleen Gorris a díky explicitnímu feministickému vyznění snímku i pro režisérky obecně. Je to zároveň film velmi lokální, pracující a polemizující ve vyprávění s národní i kulturní identitou. Posoudit věrohodnost této rozpravy je na někom povolanějším, jen ze zdejších komentářů ale soudím, že každému je jasné, že k představě sevřené národní pospolitosti přistupuje režisérka a scenáristka v jedné osobě dost podvratně. Antonia je feministická oslava života, ve které se aktivitou hrdinek rozkládají ztrouchnivělé tradice. Jako problém shledávám, jak průhlednými stereotypy musí být jak obžalované zrůdy, tak dobráci. Antonia se při charakterizaci postav zaštiťuje poetickým realismem – tím si v médiích vysloužila přízvisko „feministická pohádka“. Osobně mi kombinace této odlehčené stylizace a vážnosti, s jakou snímek nakládá s tématy emancipace, sexuality nebo rozkladu rodiny, bránila v napojení na cokoli, o čem film zrovna vyprávěl. Vyskytuje se tu mnoho postav – vše jsou karikatury sloužící k různým argumentům, nejčastěji proti mužské sebestřednosti a společenské a církevní krátkozrakosti. Film je to formálně zvládnutý, ale stylem docela jednotvárný, utápějící se v účelově malebných záběrech a ve hře s barevností dekorací a kostýmů, které se mění ve vztahu k náladám a době. Nic nového pod sluncem, tohle je crowdpleaser, který své myšlenky umí podat srozumitelně a přitom líbivě.

/Nizozemský a vlámským film/ Režisér Dick Mass je v kontextu evropské kinematografie 80. let zvláštním úkazem, neboť zasvětil svůj život tvorbě různorodých žánrových snímků, které jsou vždy snadno vymezitelné – jde o komedie, thrillery nebo horory. Na základě několika ukázek přistupuje k tvorbě znalý trendů, přičemž v případě thrillerů a hororů hledá inspiraci v populárních slasherech z USA. Fantom Amsterdamu je až ortodoxně vystavěn kolem standardní zápletky zabijáckého monstra, které v průběhu stopáže rozličnými způsoby vraždí nevinné. Hlavní linii vyprávění tvoří pátrání stereotypního tvrďáckého detektiva po pachateli. Za ozvláštňující lze označit fakt, jak do děje vstupuje Amsterdam jako prostředí – místy se jedná o takový travelog malebných míst, jejichž krásu narušují brutální výjevy, nejčastěji zohavená mrtvá těla. Vzhledem k tomu, že se film dočkal uvedení v mnoha zahraničních zemích, včetně USA, lze na něj nahlížet jako na černohumorné pozvání do Amsterdamu. Oceňuji, že se režisér pro zachování žánrovosti nebojí inscenovat i takové bizarnosti, jako dlouhou (a překvapivě filmařsky povedenou) lodní honičku městskými kanály za prchajícím vrahem. Snímek je ke své podstatě vysoce sebereflexivní – je zde vědomí, že takový příběh nelze vyprávět bez humoru a pomrkávání na diváka absurditou některých scén. Filmu lze vytknout, že se v rámci ústředních zločinů vraždí většinou v podstatě neznámé postavy, s kterými se seznamujeme až ve scéně, v níž mají zemřít. Neznamená to, že tyto výjevy nejsou napínavé a především zábavné, ale časem začne být jejich vršení poněkud ubíjející, zvlášť když vyprávění příliš nerozvíjejí. Pokud se v průběhu snímku sledují všechna vodítka, závěrečné odhalení působí docela průhledně. I s touto dýchavičností, jakou se Fantom vyznačuje v posledním aktu, jde o solidní žánrový film z nezvyklého prostředí.