jerry12

jerry12

Jaroslav Thraumb

okres Praha


44 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
    • 5.9.2017  00:47
    Uteč (2017)
    ****

    80%. Excelentně rozehraná (a bohužel nedohraná) psychologická hra, jejíž plynulá gradace umí neuvěřitelně autenticky pracovat s napětím a očekáváním. Get Out lze rozdělit na třetiny: V první dochází ke sblížení díváka s postavami a uvedení do děje, druhá buduje vyprávění už s výrazným emocionálním efektem a třetí v šíleném tempu odhaluje jeden zvrat za druhým. Mrzí mě dvě věci: Za prvé, řada žánrových klišé, které jsou tu vystavené evidentně na efekt. Pravda, u hororů nic nového, ale narativně jde o natolik chytlavé téma, navíc v kombinaci s výborným scénářem, že by mu slušelo zařazení spíše dramatické; jako horor už se pouští do zbytečných akrobacií, které ve výsledku mohou být (a pro mě místy byly) rušivé. Za druhé, závěr je nepochopitelně překombinovaný. V jednoduchosti je krása a i Get Out by se klidně obešel bez poslední čtvrthodiny; slušel by mu sofistikovanější a stylovější finiš, happyendy už dávno nejsou v módě. Kromě zmíněných dvou nešvarů bych se obešel i bez postavy Chrisova přítele, jehož rétorika občas na moment naruší proces budování napětí, ale to se dá snést, protože doplňuje ten jemně sarkastický tón celého absurdního vyprávění. Nutno říct, že Get Out je ve většině bodech (snad až na hlavní zvrat, který vás napadne, ale nechcete mu věřit) víceméně od začátku predikovatelný, což ovšem tíživé atmosféře neubírá, možná dokonce naopak. Škoda, že ve filmu nebylo víc pozornosti zaměřeno na samotný psychologický princip toho, co se vlastně děje v onom rodinném příběhu (na což by byl zaměřen, kdyby byl dramatem), a po celou dobu se pohybuje spíš po povrchu událostí; i tak je to ale mimořádné dílo, především tím WTF efektem, který způsobuje, a nečekanou katarzí, kterou vyvolává a na níž u hororů (třebaže Get Out podle mě není apriori horor) nejsem vůbec zvyklý, pročež tento žánr nemám příliš v lásce. Nutno dodat, že i když se jedná o film s mezirasovou tématikou, není neomarxisticky propagandistický, jakým moderní Hollywood často umí být, a to je osvěžující změna. Get Out je film, který by stylem i kvalitou mohl mít potenciál konkurovat i takovým legendám jako Lost Highway nebo Shutter Island, a to jak tvůrčí interaktivitou, tak zpracováním a svou nepříjemně paranoidní atmosférou. Myslím, že Jordan Peele by mohl být takovou černou a moderní verzí konzervativního Davida Lynche. Věřte, že Get Out - přestože není bez chyby - si budete dlouho pamatovat.

    • 7.8.2017  01:19
    Dunkerk (2017)
    ***

    65%. Zdá se, že Nolan začíná po vzoru Spielberga (a jeho Bridge of Spies) chladnout. Dunkirk se omezuje na syrové vyprávění, kde jako emoční vodítko slouží pouze obraz a zvuk. Příběh není ucelený a kombinuje prvky událostí, jejichž atraktivita se mi pro plátno nezdá dostatečná; Nolan tu totiž prakticky nepracuje s charaktery, což v kontextu toho, na co jsme u něj zvyklí, není zrovna konzervativní přístup, a divákovi tím nedává moc prostoru k tomu, aby si na postavy a vyprávění vybudoval byť sebemenší emocionální vazbu. Téměř ke konci filmu jsem si uvědomil, že jsou mi osudy postav s "prázdnou" tváří vlastně docela jedno. To se mi zdá od Nolana jako ryzí experimentování s typologií a formou vyprávění zcela bez jeho osobního podpisu. Dunkirk tak je, spíše než okázalým výpravným dramatem, jen komorní a dlužno říct i trochu zmatenou dokudramatickou variací mimořádně chladně vykreslených scén, které mi po většinu času nebylo moc příjemné sledovat. Abych byl fér, dle očekávání nelze Nolanovi upřít tradicionalistický perfekcionistismus jemu vlastní - každá dějová sekvence má vlastní specifický druh hudby, ta společně s kamerou hraje v Dunkirku naprosto stěžejní roli, nicméně ani u kvalit formátů Nolan/Hoytema/Zimmer to prostě k dokonalosti nestačí. Momentů, kdy dostanete příležitost přiblížit se k postavám na tělo, je tu jako šafránu, a tak i navzdory nesporným technickým kvalitám a dokumentární autenticitě zůstává Dunkirk - tím spíš v přímé komparaci s předchozími Nolanovými díly - přísně nenolanovský. Nemůžu říct, že bych byl vysloveně zklamaný, ale čekal jsem - třebaže přeslazenému patosu se vyhýbám - alespoň symbolické emoce. Syrový a chladný Dunkirk je v mých očích nemá, snad až na drobné výjimky (třeba návrat civilních lodí k plážím nebo jedna dvě scény s Rylancem, který mimochodem podal úchvatný výkon). Přesto Dunkirku emocionální šťáva, typická třeba pro Interstellar jako vrcholné Nolanovo dílo, fatálně chybí, a to mi překáží v tom naplno ho docenit.

    • 28.7.2017  09:42
    Velký dar (2017)
    ***

    65%. Oprášit ideu Willa Huntinga nebyl špatný nápad. Gifted ale bohužel vypočítavě prahne po uznání, a to jej sráží k patetickému průměru. Čekání v nemocnici na porod nebo pseudodramatický proslov Evelyn u soudu jsou scény, které ve mně evokují touhu tvůrců zcela zbytečně příběh patetizovat a dramatizovat ve prospěch oscarových škatulek, přitom komediální pohodové pojetí by tomu slušelo daleko víc. Nicméně díky tomu, že dnes už se divák může velmi často spolehnout na herecké výkony, je tak jako tak Gifted relativně slušnou jednohubkou, kde jsou Chris Evans a Mckenna Grace líbivým tandemem. Jen bych si u takového námětu představoval buď víc feel-good ražení, nebo naopak využití intelektuálního potenciálu; nedostal jsem ani jedno.

    • 17.7.2017  10:20

    80%. Syrová, melancholická a narativní dynamikou prolezlá marvelovka, což z ní dělá svým způsobem mimořádný superhrdinský film, třebaže stále tradičně předvídatelný. Zároveň na rozdíl od jiných (většiny) marvelovek funguje jako celek, nestrádá ani scenáristicky, ani audiovizuálně, ba naopak hudba je dechberoucí, a co se Hugha Jackmana týče, je to ryzí one-man-show a pohlazení na duši každému, kdo si dokáže užívat bezprecedentní herecké výkony. Jackman umí zahrát všechno, ale v Eddie the Eagle si natrénoval vyprahlou lidskou trosku na pokraji smrti a v Loganovi potvrdil, že právě to je jeho životní herecký archetyp. Za dobrou zprávu a snad základní kámen nového marvelovského trendu považuji to, že se začíná lpět primárně na příběhu a až sekundárně na efektech. To Marvel dříve neuměl a i to je jeden z důvodů, proč se o jeho filmy začínám zajímat teprve teď. Ještě se vymanit z toho marvelovského konzervatismu a přidat trochu nepředvídatelnosti a možná začnu brát filmy od Marvelu vážně jako reálné potenciální konkurenty klíčových moderních trháků světové kinematografie bez škatulky intelektuálně prázdných "akčňáků". Zatím nejlepší marvelovka.

    • 11.7.2017  10:52

    70%. První Spider-Man, kde je teta May zatraceně sexy. Ale taky Spider-Man potácející se v narativní prázdnosti, kterou se snaží vyplňovat zbytečnou, třebaže přirozeně vtipnou postavou Neda, a to není dobré. Je však na druhé straně nutno říct, že tato postava - i když její funkce je vysloveně tvořit vatu příběhu - posouvá další řadovou a stereotypní marvelovku k trochu lidštějšímu pojetí. Nikdy mě nenapadlo - až do Deadpoola - že film o akčním superhrdinovi by vlastně mohl být ryzí komedií založenou na vtipu a nikoli na akci. A on může. Jen škoda, že se tak Homecoming i neprezentuje, vždyť nevyčnívá v porovnání s ostatními marvelovkami vůbec ničím, co se příběhu, kreativity postav či efektů týče, a tak by s klidem mohl stavět na žánrové deformaci, ale namísto toho chce být plnoformátovou komiksovkou. Není. Původní film od Raimiho měl šťávu a nápad (i když nebyl pod křídly Marvelu), Homecoming je v tomhle ohledu výrazně pozadu, protože není první a zároveň nepřichází s ničím novým, kromě toho, že ničí původní prvky Spider-Mana jako tradičního "klukovského" kultu odpornými moderními vychytávkami, což je zkrátka trestuhodné, protože to fatálně deformuje subsvět postavy se specifickou historií (aha, i Spider-Man musí jít s dobou). To všechno jsou nedostatky, které se neodpouští. I přes všechny zmíněné nedostatky jsem se ale náramně bavil, a to především díky dvěma prvkům - zmiňovaný humor, který je možná syrový a předvídatelný, ale (především v podání Neda) skutečně vtipný a zpestřující; a herecké výkony, které by Homecomingu mohla závidět leckterá marvelovka - ať už tradičně bezchybní Keaton a Downey jr., tak objev posledních let Holland, ale i Jon Favreau, Donald Glover nebo nadějná Laura Harrier. A co na tom, že ústřední superhrdinská zápletka nemá náboj ani nápad a že nejzábavnějšími částmi filmu jsou ty, kde se nic akčního neděje. Homecoming je zkrátka zábavný film, přestože by z něj šlo, především co do narativní oblasti, vytřískat mnohem, mnohem víc.

    • 3.7.2017  19:57
    Dexter (TV seriál) (2006)
    *****

    90%. (po třech sériích) Seriál, který nemá snad jedinou hluchou scénu. Sofistikovanost dynamického scénáře i jednotlivých charakterů, především těch hlavních (kromě Dextera), je dechberoucí, jejich chování je přísně předvídatelné, což je známka toho, že jsou pevné a ukotvené; vedlejší postavy naopak vynikají nevyzpytatelností a významně pomáhají budovat napětí. Dexter je samostatná kapitola, která v sobě kombinuje oba prvky - jak určitou konzervativní charakteristiku pro něj typickou, tak častou nepředvídatelnost a umění šokovat. O hereckých výkonech nemusí být řeč, Michael C. Hall je génius a Jennifer Carpenter mu perfektně sekunduje. Nechápu, že hvězdy jejich formátu už dávno nepatří mezi hollywoodské špičky. Ale vlastně je to trochu symbolické - v Dexterovi oba předvádí jejich nepochybné opus magnum, a tak zůstávají a asi už navždy zůstanou ne Michaelem C. Hallem a Jennifer Carpenter, ale Dexterem a Debrou Morganovými. Seriál, kterému musíte dát šanci a který si vás získá, ať chcete nebo ne. A jestli postavy Dexter a Debra jsou opus magnum jejich představitelů, tak seriál Dexter je nepřekonatelné opus magnum stanice Showtime.

    • 26.5.2017  00:05
    Predátor (1987)
    *****

    90%. Spolu s Terminátorem a Komandem nejkultovnější akční film všech dob. Jak příznačné, že ve všech hraje Arnold.

    • 13.4.2017  13:48
    Sedmilhářky (TV seriál) (2017)
    *****

    90%. Těžko říct, jak se Kelleymu podařilo zatajit změnu pohlaví. Jak jinak si vysvětlit, že pravděpodobně nejfeminističtější seriál poslední dekády má na svědomí muž? Big Little Lies jsou naprosto precizně napsanou psychologickou sondou do života maloměstských žen, které otevírají svou třináctou komnatu s tak přirozeně gradující tendencí, že vás po většinu času bude úzkostlivě mrazit v zádech. A přitom se tu vlastně skoro nic neděje, tvůrci většinu času uhýbají z primární narativní linie, aby ponechávali diváka v očekávání, a tak jeden subsvět střídá další a konstantně vás tak nutí váhat o tom, co je a co není důležité. Postavy nejsou stroze archetypální, ale většinou nepředvídatelné a ryze individualistické, tudíž nebudete mít problém vybudovat si k nim vztah; tím se sledování stává ještě emotivnějším a empatičtějším. Scénář šlape jako švýcarské hodinky, každá scéna i každý dialog budují atmosféru a napětí, které je vzápětí zchlazeno další dílčí linií. Těch je tady několik a každá má pro sérii jako celek svojí funkci - ať už je to zdánlivě ústřední linie s násilím ve škole, která vytváří podklad pro vrstvení ostatních linií, či zdánlivě vedlejší linie s domácím násilím (v této linii naprosto fantasticky exceluje Nicole Kidman, která dospěla nejen do estetické krásy, ale i do prvotřídního herectví), která má na svědomí ono mrazení v zádech, a nebo linie zdánlivě hlavní postavy Madeline a jejích vnitřních příběhů, která vlastně nakonec hlavní postavou vůbec není. Ano, skutečně je tu celá řada zdánlivých prvků - jak už název napovídá - které vás v různých intencích nutí zamýšlet se nad jejich váhou a pozicí v celém vyprávění. Stejně tak je tu řada překvapení, které možná nejsou úplně šokující, ale rozhodně plodí další otázky, což je bezpochyby klíčovou funkcí všech seriálů. Závěrečnou pointu sice lze celkem snadno předvídat už po pár dílech, ale to, jakým způsobem k ní dojde, přináší satisfakci jako pomyslnou tečku za všemi liniemi, které se v závěru spojují v jednu velkou (a nutno říct že přínosnou) katarzi. Nemyslím, že Big Little Lies jsou příběhem o ženách či o dětech. Myslím, že jsou o mezilidských vztazích a o tom, že každý máme svojí třináctou komnatu, a především že každá z nich má řešení. Brilantní práce, skvěle napsaná i natočená, kde ve prospěch dechberoucího vystoupení Nicole Kidman lehce zanikají i všechny ostatní ukázkové herecké výkony (Reese Witherspoon tradičně parádní, Shailene Woodley mile překvapila a Laura Dern byla na pěst, což rozhodně značí skvělý výkon; neměl bych opomenout ani Adama Scotta, kterému je jedno, koho hraje, každého zahraje dokonale). Opravdu svěží seriál, zpočátku se tvářící jako feministická glosa, ale v průběhu dost příjemně překvapující a v závěru vrcholící v pocit něčeho výjimečného. Tím Big Little Lies v seriálovém světě dozajista určitě jsou.

    • 4.4.2017  00:38

    90%. Existuje-li film tak hluboký, že jazyk je pro jeho zhodnocení naprosto nedostatkovým nástrojem, pak je to víc než kterýkoliv jiný právě Into the Wild. Decheroucí existenciální drama, které je narativně tak citlivé a progresivní, až se mi nechce věřit, že ho má na svědomí zrovna Sean Penn. Buduje tu svůj vlastní osobitý styl, zakotvený především ve znatelné symbolice, jež evidentně odkazuje na prostý život původního člověka v paralele s moderní dobou, v jejíž opozici hlavní postava stojí. Penn diváka zcela účelově psychologicky rozebírá postupným vývojem postavy i korelací mezi oběma narativními linkami (hlavní a retrospektivní), výpravně svádí k jisté míře patosu, který ale většinou neruší, a od začátku do konce brilantně dramatizuje příběh v neprospěch hlavní postavy, ovšem naopak ve prospěch diváka, který se z toho stíhá vzpamatovávat, aby si mohl naplno užít ten dokonale symbolický závěr. Scenáristicky inteligentní a cílevědomá, režijně úchvatná a herecky bezchybná sonda do doslova zhmotněné podoby nonkomformity, rebelie a odmítání sociálních klišé. Neuvěřitelný příběh, kde se toho tolik nenamluví, ale který v sobě přitom nese víc moudrosti a poselství, než leckterá pseudointelektuální konverzačka. Vzdor materiálu, touha po životě, láska v krystalicky čisté podobě. A v neposlední řadě ryzí důkaz, že naprosto každý v sobě máme kousek Supertrampa... jen ho pustit na povrch.

    • 27.2.2017  16:53
    Oscar 2017 (TV pořad) (2017)
    **

    20%. Zpočátku celkem příjemný, ale v každém ohledu zapomenutelný večer pod vedením Jimmyho Kimmela, který nebyl zdaleka nejlepším, ale rozhodně byl důstojným moderátorem. Ona zapomenutelnost večera však přinesla dvě výjimky. Jednu veskrze pozitivní, a sice sympatickou vsuvku s turisty (Gary z Chicaga byl nejvýraznější postavou večera). Druhým nezapomenutelným okamžikem bylo závěrečné faux pass, které nemá v dějinách Oscarů obdoby a dokázalo během několika sekund celkem milý večer zcela odrovnat a posunout ho z příjemně strávené noci (byť tradičně zbytečně dlouhé) v to nejhlubší dno, které si vůbec dokážete představit. Politická korektnost opět zvítězila, a to tím nejtrapnějším a nejubožejším možným způsobem. Pro mě filmem roku zůstává La La Land, a ne proto, že bych se snad nedokázal smířit s tím, že nezvítězil můj favorit, ale nikdy se nesmířím s tím, jakým způsobem nezvítězil. To, co se mnohým může zdát jako úsměvný a omluvitelný trapas, pod jehož klíčovou situací si letošní Oscary zapamatují, já považuji za něco, co dalo tečku zhoršující se obsahové úrovni oscarových ceremoniálů v posledních letech. Letošní ročník, třináctý v řadě, kvůli němuž jsem v noci oka nezamhouřil, byl pro mě zároveň ročníkem posledním. Asi na té "třináctce" vážně něco bude, ale Oscary se v tuto noc staly definitivně jednou velkou fraškou, v jejímž sledování nehodlám nadále pokračovat. Nakolik to bylo reálně zmanipulované, netuším a asi to ani nechci vědět, ale po tomhle už Akademii nevěřím zhola nic a posledním světlým momentem v Oscarech pro mě zůstane navždy ona turistická exkurze, která - jak doufám - zmanipulovaná a připravená nebyla. Dvě hvězdičky jen za Jimmyho Kimmela a Garyho z Chicaga, závěrečných 15 minut by zasloužilo tvrdý odpad.

    • 7.2.2017  10:33
    La La Land (2016)
    *****

    95%. Mimořádně elegantní, řemeslně hravé, esteticky atraktivní, herecky brilantní a hudebně nezapomenutelné komorní umělecké dílo, jeden z nejkrásnějších filmů posledních let a v kontextu žánru asi i historie, ryzí pocta filmovému umění a pravá, nefalšovaná továrna na sny par excellance. Filmy jako tento se už prakticky netočí; Damien Chazelle je přesně ten entuziasmem naplněný tvůrce, kterého Hollywood potřebuje, aby se mohl rozvíjet. Závěrečných 10 minut navíc patří k vůbec nejsilnějším závěrům v historii filmových i literárních romantických příběhů. Na první pohled možná řadová romance, při bližším rozboru ale mimořádně funkční dobový film, kde komplexní chemie všech prvků zafungovala tak, že by to prostě ani nešlo předem připravit. To se povede párkrát za desetiletí. Srdcová záležitost a téměř dokonalý film.

    • 15.1.2017  23:43

    60%. The Final Problem vlastně docela dobře funguje, ovšem ryze jako samostatný prvek. V kontextu seriálu jako celku bohužel selhává, především proto, že postrádá tři pro Sherlocka nepostradatelně typické rysy - (a) dějovou dynamiku; (b) legendární dedukce jakožto Sherlockův nejtypičtější charakterový aspekt, pro nějž je tím, kým je; (c) humor, cynismus a nadhled, které si Sherlock dříve zachovával i v těch nejdramatičtějších situacích. The Final Problem téměř nemá progresivní děj (v zásadě jen opakující se smyčku gradujících situací se zpravidla předvídatelným rozuzlením), nestaví na tradičních dedukčních monolozích (až na dvě chabé výjimky bez šance scenáristicky konkurovat dílům minulým) a nemá prakticky žádný nadhled (je zkrátka na Sherlockův vkus až příliš dramatický a jeho postava zase netypicky patetická). Jako nezávislý film by byl vysoce nadprůměrný, jako dílčí prvek seriálu je bohužel značně podprůměrným, tím spíš vzhledem k faktu, že jde o absolutní finále, od něhož fanoušci (včetně mě) přirozeně očekávali mnoho. Možná až příliš mnoho. V mých očích by byl důstojnějším zakončením díl předchozí, ale dovedu pochopit, proč to musel být právě tento a i když se mi samostatně líbil, přesto cítím v rámci své náklonnosti k tomuto seriálu jisté melancholické zklamání. I navzdory tápání tvůrců v posledních dílech to ale nic nemění na tom, že Sherlock je a už navždy bude seriálem naprosto epickým, v mých očích zcela výjimečným a jedním z těch vůbec nejlepších.

    • 10.1.2017  14:31

    100%. Patrně jedny z nejvíce strhujících devadesáti minut v historii televize i filmu.

    • 7.1.2017  23:36

    100%. Naprosto orgasmických sedm minut, které vrátily Sherlocka do hry tím nejatraktivnějším možným způsobem. Pomyslná hranice mezi Sherlockovým koncem a novým začátkem na několika minutách říká víc, než leckterý díl v hodině a půl. Jednohubka, které nechybí důvtip, ironie, famózní kreativita i kus tajemna účelově naznačující další vývoj seriálu. Zpracování navíc naprosto geniální; fanoušci Sherlocka si skutečně nemohli přát lepší výplň brutálně dlouhé čekací doby mezi sériemi. Fantazie.

    • 3.1.2017  13:54
    The Crown (TV seriál) (2016)
    *****

    90%. The Crown je řemeslně téměř bezchybný seriál naznačující o britské monarchii leccos, nejvíc ze všeho však to, že Buckinghamský palác byl vždycky mj. plný debilů. Kromě toho, že je přísně realistickou sondou do zákulisí vzpamatovávající se poválečné georgovské monarchie a nastupující modernity, zároveň ukazuje, že život v Buckinghamském paláci je - byť zahalen monstrózní konzervativní symbolikou britské monarchii vlastní - stejně lidský a lidsky zkažený, jako kterýkoliv jiný. U seriálů podobné povahy bývá často problém vychytat ideální poměr mezi autentičností a dramatičností; ne tak pro Petera Morgana, který dokázal, byť s pozvolnějším rozjezdem, vytřískat z příběhu maximum atraktivity a zachovat přitom stoprocentní královské genius loci. Další excelentní práce Netflixu, který v dnešní seriálové produkci, snad až na HBO a občas AMC, nemá konkurenci. Navíc výkony Claire Foy a především Johna Lithgowa doslova berou dech. Perfekcionistická práce. A abych nezapomněl, ještě jednu věc jsem si díky The Crown uvědomil - kdyby se Eduard VIII. nevzdal trůnu ve prospěch George VI., britská i světová historie 20.století by vypadala dočista jinak a bezpochyby dočista hůř. Dějiny jsou determinovány vývojem, který by v každém dílčím bodě mohl nepatrnou změnou převrátit vývoj celého lidstva. To je fascinující představa.

    • 15.12.2016  10:40

    65%. Rogue One byl v mých očích od začátku ryze komerční projekt, tudíž jsem mu v rámci metanarace Star Wars nepřikládal téměř žádnou uměleckou váhu. Disney prahne po kvantitě, velmi často i na úkor kvality, tudíž jsem i u Rogue One očekával honbu za miliardami a obával se, že se tato priorita podepíše i na filmu samotném. To se potvrdilo naštěstí jen napůl. Na druhou stranu, dějová linie, která interpretuje krádež plánů k Hvězdě smrti, mohla mít sotva hodinu a vlastně bychom v rámci narace o nic zásadního nepřišli. Zbytek je jen omáčka, která nebyla nezbytná a děj nikam neposouvá; díkybohu je ale aspoň natolik atraktivní, že se na ní hezky kouká, a tak se dá i leccos z narativních přešlapů odpustit. Efekty tradičně excelentní, hudba bez Johna Williamse neškodná, herecké výkony decentní, ale velmi ambiciózní, scénář bohužel příliš jednoduchý, ale to se dalo vzhledem k cílení na co nejširší publikum očekávat a je to nutná daň za komerční povahu projektu. Rogue One není špatný film, ale ani nebude patřit mezi nejlepší Star Wars filmy nebo mezi filmy roku. Je vlastně docela fajn, ale je "jen" fajn, což by u kteréhokoliv jiného filmu mohlo stačit; ne tak u Star Wars, od kterých vždycky očekávám strop. Rogue One se ho dotýká jen v pár momentech, a to ještě navíc v těch, které jsou právě onou omáčkou a nikoli hlavní dějovou linií. Třeba scéna ze závěru, ve které se "rozsvítí" Darth Vader, je brutální a bude patřit mezi moje oblíbené scény ze všech filmů a přesně v podobných scénách Rogue One exceluje. Jako celek je ale ryzím průměrem, i když důstojným, za nějž se Star Wars nemusejí stydět. A to byl vlastně asi i cíl.

    • 12.12.2016  10:25

    30%. Přespříliš ambiciózní komedie, která se pokouší nabídnout mnohem víc, než dokáže naplnit. První polovina není úplně zlá a nabízí především pestré a vtipné charaktery, druhá však má brutálně překombinovanou zápletku a neharmonická postava Jennifer Aniston, která se do narace pseudopohodové komedie vůbec nehodí, tomu navíc celkem znatelně ubírá na atmosféře. Do kina obvykle na komedie nechodím a teď jsem se ve svých důvodech utvrdil. Doma bych totiž zhruba po hodině přepínal kanál a to není dobré znamení.

    • 23.11.2016  10:32

    100%. Mel Gibson už ve svém režijním debutu The Man Without a Face prokázal, že je nejen schopným hercem, ale i tvůrcem. V Braveheart pak potvrdil, že jím vybíraná témata budou nadále mimořádně citlivá a že má odvahu pouštět se jako tvůrce do kontroverzních pozic, jejichž výsledky balancují na hranici emocionální snesitelnosti (nejen) Američanů a o jejichž respekt bude muset u veřejnosti i kritiky bojovat. Pak čekal téměř deset let, aby na plátna vtrhl se superkontroverzním The Passion of the Christ a hned posléze s Apocalyptem; oba filmy ukázaly, že Gibsonova důsledná práce s emocemi a odvážným vyprávěním se vymyká všemu, na co jsme byli doposud v Hollywoodu zvyklí, a že boření paradigmat je možné i v Americe, která na historických paradigmatech přímo stojí. A když už se zdálo, že je Gibsonova kontroverze nejen jako tvůrce, ale i jako člověka přirozenou součástí hollywoodského genius loci a že už těžko může něčím překvapit či dokonce šokovat, přišel s Hacksaw Ridge, uměleckým dílem, vedle něhož jeho předchozí filmy působí pouze jako velmi kvalitní předkapela na koncertě. Hacksaw Ridge bychom mohli rozdělit na tři zhruba stejně dlouhé (a stejně podstatné) části - (1) Začíná poměrně nenápadně. Zpočátku se tváří, že si chce hrát na sociální melodrama podle konzervativního mustru, který jen těžko něčím překvapí, protože jsme ho ve filmech viděli už mnohokrát. První část však plně doceníte až později, kdy zjistíte, že Hacksaw Ridge není o válce nebo o příbězích, ale primárně o postavě, se kterou nás trochu obyčejnější, ale klíčová první třetina typickým charakterovým vývojem seznamuje. Objevují se tu tradiční prvky jako romantická zápletka, rodinné problémy, vymezení povahy hlavní postavy a komplexy, z nichž její povaha pochází. Nic, co by se mohlo pyšnit výjimečností, ovšem jak později zjistíme, v kontextu celého filmu má i tato část svou zásadní funkční úlohu. (2) Druhá třetina začíná narukováním Dosse do armády. Tady se romantické drama rázem mění v něco, co by šlo označit za vážnějšího, ale cyničtějšího Forresta Gumpa. Doss je prezentován jako outsider, což v důsledku hraje velkou roli pro třetí část, aby transformace z válečného vyvrhela v národního hrdinu byla co nejintenzivnější. Nakolik si tady Gibson pohrával s realitou pro dramatizaci audiovizuálního zpracování a nakolik se ve druhé části odráží skutečné události, o tom lze spekulovat, ovšem nenahlížíme-li na Hacksaw Ridge jako na dokudrama, ale "pouze" válečné drama skutečnými událostmi inspirované, je odpověď na tuto otázku nejen irelevantní, ale dokonce nežádoucí. Kolik první třetina obsahovala patosu, tolik má druhá část humoru, nadsázky a postupného přelévání vah mezi Dossem a armádou, jejichž vzájemný "souboj" končí jejich přirozeným splynutím do poslední části filmu. (3) Třetí část je pravděpodobně jednou z nejbrutálnějších interpretací válečné reality s tak názornou obrazovou prezentací, na jejíž realizaci může mít dnes odvahu snad jen někdo formátu bizarního Gibsona. A jak se mistr válečných dramat Steven Spielberg vývojem proměnil v striktně chladného vypravěče faktů (The Bridge of Spies), tak se z Gibsona stal mistr patosu, ovšem bez špetky pejorativního významu toho slova. Třetí, zdaleka nejzajímavější třetina Hacksaw Ridge je něčím, co dle mého názoru nemá v dějinách kinematografie obdoby. Ne snad, že bychom už dříve neviděli přísně realistické guerillové boje na hraně emocionální snesitelnosti, kdy chvílemi až odvracíte zrak (Saving Private Ryan), nebo hrdinskou linii postavenou na přísných náboženských hodnotách (Schindler's List). Hacksaw Ridge však obojí kombinuje, a to bezprecedentně citlivým způsobem, o kterém se jen těžko mluví, protože víc než kde jinde je potřeba to vidět na vlastní oči. Gibson dokázal postupně vygradovat z romantického dramatu přes vojenskou cynickou tragikomedii až po neskutečně brutální a režijně silně efektivní strohou ilustraci války okořeněnou hrdinským patosem, který už jen pro jeho autenticitu neškodí, ale přehazuje si divákovy emoce jako horký brambor, aby ho v závěru totálně rozdrtil. A to, co by leckomu mohlo připadat jako zbytečně přemotivované a emocionálně vyhrocené, mně mimořádně svědčilo, byť obvykle přímé útoky na emoce ve filmech nevidím rád. Velmi silné dílo, které se nebojím nazvat uměleckým a kterým Gibson dokázal jednu mou dřívější teorii - jako herec je výborný, ale jako režisér naprosto výjimečný. A přestože je to znovu dílo kontroverzní a s různými možnostmi diváckého přístupu od toho mého až po označení ho jako naprosto nežádoucího v kontextu historického výkladu válečných událostí, je nutné mu jedno nechat - Gibson tu excelentní formou předložil to, co už jste o válce většinou dávno věděli, ale nikdy jste to nedokázali cítit. Teď už ano. Tak krvavé a přesto tak citlivé. Velmi, velmi těžko se mi dýchalo.

    • 14.11.2016  12:24

    80%. Eddie Redmayne na mě do této doby, neznámo proč, dělal dojem uhlazeného puberťáka úrovně High School Musical. Dnes to považuji za jeden z mých největších omylů a výkon Redmayna v The Theory of Everything za jeden z nejlepších hereckých výkonů v dějinách kinematografie. Snad nikdy se nikdo v mých očích nestal z neschopného ulízance během 123 minut velkým oblíbencem, navíc tak silným způsobem. Z trapného herce z béčkových romantických komedií v jednoho z mnou nejuznávanějších herců se to podařilo snad jen Matthew McConaugheymu, ale to byl mnohem delší proces. Eddiemu na to stačila jediná role. Role ve filmu, který není dokonalý, ale je silný právě a především díky Eddieho šokujícímu zhmotnění pojmu "herecká autenticita".

    • 11.11.2016  23:15
    Příchozí (2016)
    ***

    70%. Denis Villeneuve je můj oblíbenec. Jeho tvorba kreativně obvykle nemívá jedinou chybu, je to perfekcionista, snad i zásaditější než David Fincher a i Arrival je snímek režijně zvládnutý způsobem, jemuž bychom jen těžko něco vyčítali. Má však v mých očích dva zásadní problémy, za každým z nich stojí primárně scénář a každý si vysloužil trestnou hvězdičku dolů, protože jsou to bohužel problémy celkem zásadního charakteru. První je, že ač je 120 minut celkem běžnou stopáží hollywoodských blockbusterů, Arrival by zasloužil aspoň o hodinu víc; během celého filmu se toho totiž vlastně příliš nestane. Ne snad, že by to nebyl zábavný film. Ale body obratu tady prakticky chybí, stejně jako dramatičnost, která by diváka nenechala zapomenout na konkrétní situace, scény či postavy. Druhým problémem je u mě již tradiční pseudodojemná romantická omáčka, kterou si hollywoodští tvůrci rádi neodpouští, mně ovšem extrémně kazí dojem z filmu a u Arrival to platilo dvojnásob; Villeneuve totiž dokázal perfektně budovat atmosféru, navíc s podporou geniálního doprovodu Johanna Johannssona, ovšem mnohokrát jí v tom nejlepším podkopal nelogický střih do scén, které v kontextu celého příběhu nebyly zase tak klíčové, takže by se bez nich film klidně mohl obejít a místo nich jsme mohli vidět další minuty a desítky minut excelentně vystavěných scén meziplanetární komunikace, které sice žádnou významnou katarzi nepřináší a klidně by mohly mít hlubší a sofistikovanější smysl, ale efektivní byly tak, jak to umí snad jen Villeneuve. Srovnání se sice v globálu nabízí třeba s E. T. - The Extra Terrestrial, Third Kind, Contact nebo Interstellar; velikosti a epičnosti má Arrival od každého trochu, na druhou stranu si na nic nehraje a zůstává spíše sám sebou, jakoby mimo trend. Pro mě osobně je i tak trochu zklamáním, byť je to zajímavý a režijně na jedničku zvládnutý film. Moje dojmy se vesměs shodují s dojmy z Denisova dřívějšího snímku Sicario - režijně sice mimořádné dílo téměř bez chyby, ale narativně znatelně pokulhává a nevyužitým potenciálem i zbytečnými klišé narušuje konečné pocity z díla jako celku.

    • 11.11.2016  10:36
    Kvalitní materiál (amatérský film) (2016)
    ***

    Celkově docela pěkné a vtipné, je znát pečlivá práce se scénářem, hlavní herečka hraje slušně, konec konců i ostatní, takže rušivých prvků tu není mnoho. Na druhou stranu se určitě dal zlepšit režijní přístup, který působí tak trochu jako "ať už to máme za sebou"; z tvůrčího pohledu tomu chybí kreativita a až příliš se to soustředí na monolog, nápaditější audiovizuální zpracování by tomu rozhodně neuškodilo. Monolog bych celkově o pár minut zkrátil, aby to dostalo větší drive, takhle je to v podstatě o čekání na pointu, která je sice vtipná, ale zpracování samotné už trochu pokulhává a opět mi chybí nějaký autorský nápad co se týče estetické stránky filmu. Je poznat důkladná příprava, není to jen skeč z nudy a i přes řadu přešlapů a nedostatků je to práce vesměs nadějného týmu. Je co zlepšovat, ale ani to není žádná ostuda. Konec konců zmiňovaný nedostatek tvůrčí kreativity v audiovizuálním zpracování je možná právě způsobem tím, že autor filmu si vzal na triko jak režii, tak kameru a dokonce i hudbu. Koukám, že se nejedná o úplně nezkušeného tvůrce, ale osobně bych víc důvěřoval kolegům a sestavil tým odborníků na konkrétní obory. Je mnohem lepší soustředit se ryze na režii (případně + scénář) a ostatní specifické obory nechat na někom, kdo se může soustředit čistě na ně; takhle jeden člověk tříští svou pozornost mezi čtyři, pět různých činností a pak je jasné, že to někde utrpí. Nebál bych se i na svém autorském díle svěřit určité pravomoci lidem, kteří ví co dělají (a takoví lidé se sehnat dají vždycky a všude).

    • 5.10.2016  12:25
    Halloween (1978)
    *****

    90%. Jen těžko byste hledali na poli hororového žánru film, který by dokázal tak prostým, jednoduchým a přímočarým způsobem takhle intenzivně budovat atmosféru. Síla Halloweenu je především v jeho lehkosti a v tom, jak Carpenter naprosto geniálně dokázal zprostředkovat noční můru jen pouhým dýcháním nebo chůzí hlavní postavy, absolutně beze slov nebo činů. Na tvorbu emocí, na něž jiné horory potřebují několik desítek minut, aby se dopracovaly k fyziologickým kolapsům u pozorného diváka, Halloweenu stačí jediný záběr, ve kterém se vlastně vůbec nic neděje. To je vzácnost, se kterou hororoví tvůrci uměli pracovat v 60., 70. letech. Dnes už je taková forma pasé, sází se na laciné lekačky a překombinovaná vyprávění. Není tak divu, že i po téměř 40 letech je Halloween nepřekonanou (a asi už nepřekonatelnou) legendou.

    • 11.9.2016  22:02

    90%. Přímočarý Eastwood, tak se mi to líbí. Téměř bez sentimentu, zato otravné cynické byrokracie a psychologického thrilleru jedné mysli je tu dostatek. Hodina a půl, na drama mimořádně krátká stopáž, která toho však řekne víc než leckteré dvakrát delší filmy, bez zbytečné omáčky okolo. Vystavování charakterů perfektní, práce s rekonstrukcí událostí jakbysmet, herecké výkony uvěřitelné, režie některých scén dechberoucí (záběr přistávajícího letadla do řeky z hlavy dlouho nevymažu), citlivá hra s emocemi. Encyklopedické mainstreamové (ne ve smyslu "obyčejné a ničím výjimečné", ale ve smyslu "přijatelné pro všechny") skorodokudrama.

    • 4.9.2016  09:33
    Jedna noc (TV seriál) (2016)
    *****

    90%. Jeden z nejsilnějších pilotů vůbec, který mne v osmdesáti minutách stačil psychologicky dokonale rozebrat. Od počátku se mu daří zároveň procházet seznamovací fází s postavami, nápadně představuje všechny budoucí svědky a další klíčové charaktery, a přitom to nedělá nudným a strohým způsobem, ale formou nekonvenčního vyprávění, které od prvních minut nedovoluje divákovi byť jedinkrát odvrátit zrak od obrazovky; atraktivitou tu vysloveně srší každá scéna, a každá zároveň skrývá i obrovské množství indicií, jež očividně divák jako aktivní prvek v budoucím odhalování příběhu může, ale nemusí využít. The Night Of je psychologicky silně determinované a interaktivní dílo, kde každý záběr má svou váhu pro budoucí příběh, jeho autenticita navíc bere dech, a tak mu prozatím nelze nic vytknout; u HBO tradičně skvělý výběr herců už je jen bonus k mimořádné síle scénáře a práce režiséra s divákovým vědomím i podvědomím. Jen tak dál.

    • 30.8.2016  17:48
    Warrior (2011)
    ****

    80%. Předvídatelná pohádka pro dospělé vystavená podle konzervativního rámce, o jejíž realističnosti lze vážně pochybovat. Výrazné patetické ladění (manželky, problémy v rodině, melodramatické výstupy, ...), jemuž se tvůrci klidně mohli vyhnout, protože nepředpokládám, že by cílovou skupinu tolik sentimentu zajímalo, je tu asi právě proto, aby mohl být Warrior zacílen na širší a masovější publikum, což je trochu - ač z komerčního hlediska pochopitelná - škoda (nemluvě o množství patosu v průběhu finálového zápasu). Co však Warriorovi nechybí, je atmosféra, nápaditost (zvláště vítám pro primární naraci sice zbytečnou, ale zato velmi citlivě zpracovanou vložku o dezertérovi) a prakticky bezchybné herecké výkony; Tom Hardy tu předvádí další ze svých životních rolí (už mi na ně nestačí prsty). V poslední době raketově rostoucí popularita MMA ruku v ruce s brilantním marketingem vynesla UFC na úroveň ostatních významných amerických sportovních lig jako NBA či NFL, o nichž už filmů existuje celá řada; i MMA si - ač to není film přímo o UFC - svůj film zasloužila, a je to film rozhodně přinejmenším důstojný, ač bych si jej představoval přece jen trochu méně hollywoodským.

    • 30.8.2016  10:40
    Až tam nezbyl žádný (TV seriál) (2015)
    ***

    65%. Hutná atmosféra, brilantní flashbacky, ale co do psychologie postav brutálně nerealistické. A ač jde o Agathu Christie, pro kterou je takový styl nanejvýš charakteristický, je And Then There Were None vizuální snobárnou (sic typickou pro předválečné období), kterou mé oči zrovna dvakrát dobře nenesou; snad bych uvítal zasazení do moderní doby a sofistikovanější zpracování charakterů a jejich vzájemných vazeb. Navíc intenzita zvratů se postupně zhutňovala a v poslední části je toho řečeno mnohem víc, než v částech předchozích, takže nevyváženost jednotlivých epizod vytváří dojem, že přinejmenším první část byla nudnou a pouze nutnou výplní před skoro epickým finále, které ku mému podivu přineslo i slušnou katarzi. Určitě nejlepší zpracování Deseti malých černoušků, ale i tak by to šlo (byť třeba v mainstreamovějších kruzích pod vedením např. Davida Finchera) podstatně lépe.

    • 26.7.2016  10:04
    Stranger Things (TV seriál) (2016)
    *****

    90%. Oslava mnoha žánrů v mimořádně sesynchronizované kombinaci. Stranger Things stojí na pomezí mysteriózního kriminálního thrilleru a dobrodružné pohádky, vypůjčuje si prvky z hororové éry osmdesátých let, ale spíš než hororem je dějem našlápnutým a charakterově uceleným multižánrovým opusem. Dlouho nepamatuji tak autentickou atmosféru osmdesátých let, od hudebního doprovodu připomínajícího Twin Peaks až po decentní a často nápadité a důvtipné odkazy snad na všechny další slavné hity z tohoto období. Nelze než souhlasit s častými komparacemi ke Kingovi či Speibergovi; od obou (i dalších tvůrců "osmdesátkové" generace) je tu gagů požehnaně, takže žádný filmový fanoušek nepřijde zkrátka. Zároveň si ale Stranger Things ponechává nutnou dávku originality sobě vlastní, takže není jen mixem klasik, ale i jedinečným dílem hodně zvolna navazujícím na předchozí Dufferovo podobně emocionálně výrazné dílo Wayward Pines (s podobnými, leč samostatně funkčními prvky). Navíc s naprosto epickým finále. A i když bych pár západně patetických scének ze závěru nejraději vystřihl, musím k vám být upřímný - po mnoha letech jsem měl u televize na krajíčku. Patrně nejzábavnější a nejcitlivější (ve smyslu nakládání s atmosférou a prací s připodobněními) vykrádačka posledních let.

    • 13.6.2016  11:15

    80%. The Nice Guys se zpočátku tvářili nevýrazně, aby po plytkém úvodu strhali plátno svou lidskostí a zvláště přímým humorem. Konzervativní narativní mustr i diametrální kontrasty mezi hlavními hrdiny nepřekvapují a nic nového nepřináší, ale fungují a to je hlavní. Účelově přetažené akční scény nepůsobí trapně perfekcionisticky, ale jako nutný doplněk jinak spíše konverzačně zvládnuté kriminálky, kde dominují především krátké a explicitní dialogy otec/dcera, které jsou k popukání. Navíc bych nevěřil, že se dožiji filmu, kde bude Russell Crowe sekundovat Ryanu Goslingovi; ne snad, že by byl Crowe průměrný. Ale zkrátka už má nejlepší léta za sebou, Gosling možná naopak. Další příjemná americká feel-good komedie do sbírky...

    • 2.5.2016  00:36
    Orel Eddie (2016)
    ****

    80%. Kokosy na sněhu po britsku. Na můj vkus až moc imperialistického patosu, ale jinak tenhle tolik oblíbený žánr feel-good pohodových komedií Britové umí lépe než kdokoliv jiný. Z výpravného hlediska téměř bezchybná životopisná exkurze, která sice sleduje konzervativní mustr, jehož body obratu jen málokoho překvapí, ale představa, že je to příběh inspirovaný skutečnou událostí s snad ne významně překroucenou realitou, pak ta neschopnost překvapit nebo dokonce šokovat ani nevadí; i to, co čekáte, je tak pozitivní a nadějeplné, že budete - i s tím americkým patosem za zády - celkem dojatí. Vesměs neambiciózní projekt, za jehož pojetím humoru a přístupem k nadhledu jako lidské vlastnosti znatelně svítí osobitost Matthewa Vaughna. Fajn film, víc takových.

    • 6.4.2016  00:22

    95%. Pro každého filmového fanouška, diváka i kritika existuje nějaká filmová mana, svatý grál, zázračný film, pro který má slabost pro jeho obrovskou energetickou sílu, ač se třeba nemusí jednat o film nikterak výrazný nebo řemeslně revoluční. Film, kde v subjektivních očích všechno sedí jako dokonalé puzzle, jež z něj tvoří dílo výjimečné, byť třeba ani nelze přesně a nezaujatě charakterizovat, co onu mimořádnost definuje. Pro mě je tím filmem Walk the Line. Nevím proč a nevím jak, ale v mých očích je to snímek emocionálně zdrcující. Je - naprosto objektivně - skvěle napsaný, zrežírovaný a především zahraný, ale v kontextu historie ničím nijak zvlášť nevyčnívá; přesto pro mě zůstává nepochopitelně speciálním. Walk the Line je pro mě důkaz, že ani při sebevětší snaze nedokážu být vždy úplně nezaujatý a že i filmoví recenzenti, ač se často tváří jako exaktně strojoví kritici nenechávajíc se ovládat emocemi, jsou pořád jenom lidé. I já jsem jen člověk, proto pro mě Walk the Line zůstává filmem sahajícím daleko za mé racionální schopnosti hodnocení; proč, to nevím ani já sám.

<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace