jerry12

jerry12

Jaroslav Thraumb

okres Praha


47 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
    • 4.5.2020  01:33
    Utrpení Gabriela Fernandeze (TV seriál) (2020)
    *****

    100%. Je úplně jedno, jestli jste žena, muž, mladý, starý, heterosexuál, homosexuál, běloch, černoch... u tohoto seriálu bude všem tuhnout krev v žilách. A to je ta nejúctyhodnější žurnalistika - když tak silné a autentické emoce dokáže dokument vyvolat i v cynikovi jako jsem já. Protože jedině pak se může něco skutečně změnit. Ne povaha vrahů, ale systém a hierarchie, která to všechno umožnila. A představa, jak vysoko to sahá, je snad děsivější, než čin samotný. Nemám k dětem nijak silný ani osobní vztah, ale u Gabriela Fernandeze jsem vysloveně trpěl. Jeden z nejemočnějších a pro mě osobně nejdůležitějších dokumentů vůbec, který mě trvale ovlivnil a výrazně přispěl k mojí chuti věnovat drahocenný čas, energii a finance prospěšné práci pro společnost. Obsah tohoto seriálu je tak strašidelný, že si u mě Netflix (vedle dalších skvělých dokumentárních seriálů) vysloužil nálepku dokumentárního génia. Gabrielovu tvář budu mít před očima ještě hodně bezesných nocí.

    • 30.11.2019  00:56
    Irčan (2019)
    *****

    90%. Martin Scorsese se po téměř čtvrt století vrátil k žánru, který mu kdysi zajistil nenahraditelné místo v dějinách kinematografie, a vrátil se s chutí a entuziasmem, v něž jsem u něj v jeho věku a vzhledem k jeho tvorbě posledních let už ani nedoufal. Irčan naprosto fantasticky připomíná jeho kultovní éru mafiánských filmů z 90. let, vrací do hry skoro všechny žánrové legendy, ale především exceluje v tom, v čem film podobného ražení musí alespoň obstát – zcela bez povšimnutí vtahuje do příběhu. Více v recenzi.

    • 23.11.2019  23:15
    Le Mans '66 (2019)
    *****

    90%. Le Mans '66 je postaven na emocích spojených s vyprávěním, a v interpretaci těchto emocí exceluje ještě o třídu lépe, než Rivalové, a to zejména proto, že je mnohem méně konfrontační. Příběh střetu dvou velikánů na počátku technologické revoluce lze vyprávět různými způsoby, přičemž tvůrci Le Mans '66 citlivě zvolili ten nejvděčnější; sportovní feel-good nálada zde funguje na jedničku, čemuž napomáhá jednak scénář okleštěný o útrapy sociálně-politického pozadí této story a jednak fascinující výkon Christiana Balea, jehož projev by se snad dal pozorovat hodiny, i kdyby hrál tu nejnezajímavější postavu dějin. Přirozeně, že je to film po hollywoodsku americký až běda; do role antagonisty je tu dle očekávání stavěna celá Itálie v čele s Enzem Ferrarim, zatímco Američané jsou prvotřídní hrdinové jako z encyklopedie. Zda taková byla i realita, o tom by si měl udělat obrázek každý sám; mně ty nacionalistické žabomyší války v kinematografii většinou neruší, a Le Mans '66 je vpravdě natolik silná a dojemná epizoda sportovní historie, že jsem si jej nehodlal pokazit hodnocením paralely mezi filmem a skutečnou událostí. Pokud se to podaří i vám, budete mít slušně nakročeno k tomu sledovat jeden z nejpříjemnějších filmu posledních let, třebaže s hořkým finišem. A nutno říct, že se mi dlouho žádná postava nedostala pod kůži tak, jako Ken Miles. To není zásluha tvůrců, ale především právě Christiana Balea, jehož schopnost ztotožnit se s jakoukoliv postavou se stoprocentní autenticitou je dech beroucí. A dech beroucí je i to, že dokáže odehrát tak výrazné role, jako je Bruce Wayne, Trevor Reznik nebo Patrick Bateman, a přesto si ho vždycky spojíte až s tím, kým je právě teď. To z něj dělá zcela mimořádného herce jeho (nutno říct že kvantitativně i kvalitativně velmi plodné) generace. Přesto, automobilový průmysl a zvuky řvoucích motorů je něco, co mě vždycky spíš míjelo, nicméně Le Mans '66 - ačkoli je auty prolezlý - není o autech ani trochu; je o vůli překonávat hranice možností. Takové příběhy jsou divácky vždycky velmi vděčné... a když jsou tak nádherně natočené, je to příjemný bonus, který si rád zopakuji.

    • 12.10.2019  18:36

    60%. Recenze zde.

    • 30.9.2019  15:05
    Joker (2019)
    *****

    100%. Těžko říct, jestli je Joker příslibem chystané revoluce, nebo je jen tvůrčím unikátem, v každém případě nasadil laťku očekávání velmi vysoko, a to zejména proto, že funguje nejen jako komiksová adaptace a součást DC univerza (kterou vlastně není), ale funguje také jako zcela samostatný článek. Ne snad, že by bylo nemožné vidět ostatní komiksové adaptace bez kontextu a zároveň si je užít, ale Joker je průkopníkem, který si i svou strukturou vyprávění troufl přejít hranice komiksového příběhu a podařilo se mu vytvořit jedinečné dílo, které možná změní budoucí rámcový přístup k tvorbě komiksových adaptací, jestliže po vzoru Jokera potlačí povrchní estetično (ale to neznamená, že by tady estetika nefungovala) ve prospěch hlobuky příběhu a intelektuální katarze. Detailní zhodnocení zde.

    • 26.9.2019  13:21

    50%. Už dlouho jsem nezažil tak značný rozpor mezi formou a obsahem. Formálně a stylisticky je Nabarvené ptáče v kontextu moderní české kinematografie zcela unikátním dílem, protože dokáže střídat nálady mimořádně kreativní prací s kompozicí a estetickými aspekty jednotlivých záběrů; je neuvěřitelné, s jakou reflexí tu tvůrci dokázali oživit vizuál nejen perfekcionisticky vystavěnou mizanscénou, ale i pečlivou a systematickou hrou s kontrasty a stíny černobílého obrazu. To je něco, co nemá v dějinách československé umělecké audiovizuální tvorby obdoby, a v tomto ohledu může Nabarvené ptáče konkurovat i Hollywoodu. Co se týče účelné a vědomé hry s obrazem, ptáčeti paradoxně nesahá po kotníky ani řada barevných snímků, které se podobnou snahou vyznačují; v tomto směru dokázal Marhoul dílu vdechnout výjimečně osobitý styl a zcela neopakovatelnou atmosféru. Obsahově je však Nabarvené ptáče průměrný film, třebaže se tváří jinak; paradoxně právě v oné formě, která na první pohled působí relativně komorním dojmem, se skrývá daleko víc emocí, než v příběhu samotném, o němž se mluví jako o silném a zapamatovatelném. Docela dobře si však dovedu představit, že z tohoto období bychom mohli vytáhnout řadu daleko silnějších a filmařsky vděčnějších motivů a témat; Nabarvené ptáče se svým obsahem snaží za každou cenu šokovat, ale daří se mu to jen v prvních několika desítkách minut; v jeho průběhu totiž zjistíte, že je monotónní a předvídatelný, a v epizodních subpříbězích, které snímek ucelují, se jednotlivé prvky relativně často opakují. Kvůli tomu film postrádá dynamiku a schopnost udržet si moment překvapení déle, než zhruba hodinu; to je u snímku, jehož stopáž dosahuje skoro tří hodin, zatraceně málo. Daná monotónnost je zcela jednoznačně, aspoň do jisté míry, uměleckou analogií k monotónnosti utrpení, jež hlavní hrdina zažívá, nicméně z diváckého hlediska je to monotónnost mnohem méně atraktivní a efektní, než by mohla být. Navíc, narace je v zásadě omezena na první a poslední půlhodinu; v tom, co je mezi tím, se neodráží žádný pohyblivý příběh, žádná emoční hloubka, jen čistokrevný archetyp patologického smolaře, jehož vývoj je velmi sofistikovaný na úrovni děje (kdy se na Joskovi a jeho reakcích odráží předchozí zkušenosti, jako např. pověšení kozla v paralele s tím, jak byl Joska pověšen v příběhu dříve), ale nikoli na úrovni emocí, a tak do jeho duše, zvlášť vzhledem k chladné interpretaci zcela bez hudby, není snadné proniknout. Z Nabarveného ptáčete je tak těžké odnést si i jakýsi haló efekt, který by za daných okolností mohl být tím jediným, co z hlediska očekávané katarze nabízí. Pravda, řada dílčích scének si nezadá se Švankmajerovou tvorbou a rozhodně je zajímavé je vidět, už díky formě, o níž byla řeč; jako skládačka několika epizodních historek tak Nabarvené ptáče může obstát. Jako celek je však narativně i emocionálně příliš slabý a plochý, a na to, co chce nabídnout, s tím scenáristicky neumí příliš dobře pracovat. A to je škoda, protože v jednotlivých peripetiích byl rozhodně prostor pro práci s vyprávěním. Marhoul však nechal příběh až příliš plynout, a tak se spíše než na systematické drama díváme na sekvenci strastiplných epizod postavy v ich-formě, které chybí tón a směr. Velmi rád bych od tandemu Marhoul / Smutný viděl nějaký pestřejší a okázalejší snímek, protože mimořádnost jejich úspěchu tkví dle mého ve formě, s kterou dokáží sdělovat. Jen si vybrat to správné téma. I kritice navzdory je však Nabarvené ptáče konkurenceschopné umělecké dílo světové úrovně, a to je něco, co v našich končinách nevidíme často a neviděli jsme od Hořícího keře.

    • 30.8.2019  11:14
    Antologie Beatles (TV seriál) (1995)
    *****

    Nejkomplexnější a nejimpozantnější dokumentární epos o nejkomplexnějším a nejimpozantnějším interpretovi historie.

    • 23.8.2019  14:11

    90%. Vychutnejte si toto dílo i přes všechna zdánlivá negativa, která o něm uslyšíte. Je totiž veskrze pozitivní oslavou plnou nadšení a euforie, která prostřednictvím cigaret, starých aut, dobové módy, autentické retro výpravy a převratné hudby z poloviny 20. století dokáže vyšťavit z filmových políček víc, než leckterá snaha filmařů o emocionálně natřískanou a společensky odpovědnou reflexi toužící po Oscarovi. Tenkrát v Hollywoodu přesně ví, čím chce být, jeho cíle jsou všechno možné, jen ne závažné a intelektuální, ale v tom, co umí nejlíp, Tarantino obstál znovu na jedničku. http://bit.ly/2ZqrIZH

    • 5.6.2019  16:16
    Černobyl (TV seriál) (2019)
    *****

    100%. Seriál, který redefinoval budoucnost žánru dokudrama. Chernobyl je v rámci globální seriálové tvorby unikátní přinejmenším ve třech dílčích prvcích - (a) Naprosto fantasticky exceluje ve stylizaci událostí nepochopitelných laickým okem a neúnavně zvládá osvětlovat extrémně složité procesy a mechanismy patrně nejkomplikovanějšího oboru lidstva tak, že i absolutní laik v oblasti jaderné energetiky dokáže chápat všechny aspekty, dávat si je do souvislostí a reálně akceptovat důvody, proč k havárii došlo; (b) Ještě žádný jiný seriál ani film v historii - dle mého názoru - nedokázal tak autenticky zachytit nejen genius loci tehdejšího Sovětského svazu, ale ani politické pozadí událostí spojených s černobylskou havárií (a to i navzdory lehce rušivému anglickému znění), a přitom se úspěšně vyhnout veškerým emocionálním klišé, která by scénář narativně narušovala (nebo osvěžovala, záleží na úhlu pohledu; ovšem k dokudramatům dle mého explicitní emoce nepatří); (c) Dokázal ze scénáře k prasknutí narvaného fakty, vědeckými pojmy a technikáliemi vybudovat chladnokrevný příběh, který diváka emocionálně nepřesvědčuje skrze patos, ale mnohem hlubším způsobem, který jej namísto pláče či smíchu nutí spíše zatajovat dech, a to i navzdory tomu, že znalejší divák zpravidla bude pozadí černobylské havárie aspoň okrajově znát, a tak by ho hypoteticky nemělo nic překvapit. To je ale omyl; Chernobyl překvapuje v jednom kuse, a kromě zmiňovaných aspektů k tomu přispívají velmi přesvědčivé herecké výkony, chladná režie excelující v načasování a gradaci jednotlivých scén nebo - a to především - neuvěřitelně silná atmosféra, která těžko hledá v seriálové historii konkurenci, a to i s vědomím relativně intenzivnějšího vnímání seriálu východoevropskou popuací (včetně nás), která má hluboko v DNA zakořeněný nezlomný odpor vůči sovětské metanaraci. Přesně takové seriály jsou potřeba, a zvlášť dnes, kdy mají generace Y a Z tendenci na události 80. let (a dřívější), a zejména na jejich politické pozadí, bez obav zapomínat. Chernobyl dokázal vyvolat zájem jak o tehdejší režim, tak o samotnou havárii u diváků všech generací, dokázal spustit obří vlnu zájmu o exkurze do černobylské oblasti a dokázal přesvědčit davy, že klíčovou chybou mnoha a mnoha historických událostí nebyla (a nebude) technika, ale lidský omyl, lidská arogance a zdánlivá, pro tehdejší režim typická neomylnost. To jsou poselství sahající daleko, daleko za hranice televize. A na závěr - Chernobyl zvládá být nešťastný, smutný, děsivý, strašidelný i chladnokrevný, ale ze všeho nejvíc promítá do mysli (téměř) každého diváka jeden výrazný, nezapomenutelný pozitivní odraz - bohudík, že už je ta doba (doufejme) pryč. Bez špetky sentimentu jeden z nejsilnějších seriálů všech dob, po poslední epizodě možná ten vůbec nejsilnější.

    • 10.5.2019  14:37
    Jurský park (1993)
    *****

    90%. Filmů jako Jurský park se dnes už točí pomálu. Steven Spielberg je neuvěřitelný tvůrce, protože dokáže (dodnes, třebaže už ne s takovou senzitivitou, jako dříve) filmům vnuknout duši. Jurský park má všechno. Má strhující příběh (jehož gradace patří mezi stylisticky nejstabilnější v historii), má antagonistu (kterým tu paradoxně nejsou dinosauři, ale přespříliš ambiciózní vědci a oportunisté), má efekty (které se v kontextu dnešní doby místy mohou zdát úsměvné, nicméně v té době byly pokračováním jakéhosi převratu, který nastavil George Lucas na konci 70.let), má klaďase (kterými jsou tu, jako ve většině Spielbergových vyprávění, děti), má hloubku (která je právě pro sentimentálního Spielberga typická). Jurský park je narativně (zvlášť v kontextu Spielbergovy tvorby) relativně předvídatelný, přesto však stylem i formou zvládá být po desítky minut napínavý tak, že mě i po zhruba patnácté projekci nutí tajit dech. Dozrávám do momentu, kdy je v mých očích Jurský park rok od roku více kultovním a povinným filmem, a společně s E.T. - Mimozemšťanem taky jedním z filmů, jež definovaly vyprávěcí struktury moderního Hollywoodu (s tím, že formu vyprávění Martina Scorseseho vnímám jako zcela odtrženou od této, a tak i nevhodnou srovnávání). Fakt, že oba filmy pochází od jednoho legendárního režiséra, je více než výmluvný. Nikdy nepřestanu být odpůrcem remaků a ani moderní Jurský svět, třebaže se hodně snaží, můj názor změnit nedokázal. Kultovní film je prostě vždycky jenom ten jeden. Tak to zůstane a tak to i má zůstat.

    • 21.3.2019  13:41
    The Haunting (TV seriál) (2018)
    *****

    90%. The Haunting se pro mě stal dalším důkazem, že by divák neměl dát na haló efekt a vzdávat seriál po prvotním dojmu. První dva díly mě totiž vůbec nepřesvědčily, což bylo způsobeno jednak tím, že mě skutečně nebavily, a jednak tím, že jsem obecně celkem alergický na horory všeho typu, kde se objevují samoúčelné lekačky na efekt a podobné čistě estetické prvky, aniž by narace vedla k hlubšímu poznání či katarzi. The Haunting se ale rozjíždí pomalu, abyste až po čase zjistili, že pravděpodobně všechno souvisí se vším, a že dokonce i tyto účelové efektní lekačky tu nejsou jen na efekt, ale naopak mají své neodmyslitelné místo v celkovém příběhu. To bylo velmi příjemné zjištění, protože teprve pak jsem si mohl začít užívat tu zvolna gradující psychologickou hru, která někdy v polovině série vygradovala do zcela mimořádné atmosféry, jež už mě až do titulek posledního dílu nepustila. The Haunting se na první pohled tváří jako horor a bez znalosti narace a příběhů jednotlivých postav jej tak pravděpodobně budete vnímat, protože hojně využívá hororových prvků, ale při pečlivém sledování zjistíte, že spíše než o horor s prvky psychologického melodramatu jde o psychologické melodrama (bez pejorativního vyznění toho pojmu) s prvky hororu, které jen doplňují napjatou a dusivou atmosféru celého příběhu. Sofistikovanost a síla celé metanarace společně s naprosto fantasticky napsanými (i zahranými) postavami vytváří přesně to prostředí, které chcete u psychologického dramatu vidět, až jsem chvíli uvažoval, jestli bych si The Haunting neužil ještě víc, kdyby se obešel právě bez onoho hororového rámce, jež v těchto případech povětšinou považuji za zbytečný. Dospěl jsem k tomu, že nikoliv, protože v tomto případě prvky hororu ladí celkové vyznění dílčích subpříběhů a výrazně zvyšují celkové genius loci onoho Hill House (ale i ostatních lokací jako Shirleyiny pitevny ad.), který se po shlédnutí posledního dílu stává spíše hluboce rozporuplným místem plným emocí, než dalším rádoby strašidelným domem. A to je velmi příjemná změna, která, společně s geniálně vystavěným, kombinovaným a propojeným příběhem plným reálných emocí a realistických motivací postav, dělá z The Haunting dle mého nejlepší psychologický (ano, nikoli hororový) seriál moderní doby a definuje zcela nový žánr hororů. Dosud totiž horory sloužily primárně jako horory, na nichž byl vystaven příběh, zkrátka proto, aby tam nějaký byl. The Haunting má perfektní příběh, na němž vystavil hororový rámec, a to prostě a jednoduše funguje. O dokonale mysteriózní atmosféře, vtahující režii, fascinujících dialozích a skvělém načasování zmiňovaných hororových prvků vůbec nemluvě, tam The Haunting exceluje naprosto zkušeně; myslím, že co se týče intelektuální vrstvy nemrtvých, ještě nikdy v minulosti nebyl překryv mezi trojrozměrnou a duchařskou dimenzí tak stylový. Velmi příjemné překvapení, které se mi z paměti rozhodně nevytratí jako kdejaký laciný horor. Po druhé projekci celé série se navíc musím pozastavit ještě nad jedním aspektem, který jsem prve spíše míjel a až nyní jsem měl šanci užít si ho díky znalosti reálií hned od počátku. Tvůrci dokázali neuvěřitelně realistickým způsobem vystavět dospělé fáze postav na těch dětských a traumata interpretovaná v době pobytu v domě jsou úžasně přenesená do současnosti ve formě mnoha různých psychologických (až psychiatrických) emocí a odchylek, jejichž patologie zcela odpovídá přirozenému vývoji. Díky tomu máte dojem, jako byste znali i ony části života postav, které v seriálu nevidíme (Shirley vypořádávající se se smrtí svou přísně racionální povahou prostřednictvím pohřebnictví jako racionálního nástroje smrti, Luke podléhající stínům minulosti vzhledem ke své bojácné povaze, Theo projektující svou senzitivitu do své kariéry ad.). Tato sofistikovanost dává divákovi ohromný prostor k tomu získat si k postavám a celé metanaraci značný vztah, a to je něco, co je v deseti dílech paradoxně možná složitější, než u dvouhodinového filmu, protože pětinásobná délka dává tvůrcům pětinásobnou možnost šlápnout vedle. Nestalo se. Bez špetky přehánění považuji vývoj charakterů a jejich věrohodnost za nejvíce fascinující od dob Waltera Whitea a Jesseho Pinkmana a celou první sérii The Haunting za absolutní žánrový masterpiece. Laťka pro druhou sérii je hodně vysoko, nu což?

    • 11.3.2019  09:39

    80%. Můžete mít mimořádně originální námět, který stačí relativně dobře zpracovat, a nebo můžete mít konvenční, tisíckrát viděné klišé, jež pak ale musíte zpracovat bezchybně, aby si ho vůbec někdo všiml. Tím druhým případem je Green Book. Předvídatelný a těžce neoriginální námět o nápravě, byť tentokrát spíše nápravě barevného snoba, než bílého rasisty, zachránilo příjemné feel-good zpracování, hudba dokonale lahodící uchu, a především herecký koncert Viggo Mortensena, který tu hraje tak přirozeně, že jakousi funkci duchovní identifikace či projekce do postavy (alespoň u mě) splnil po pár minutách, a pak už se mě jen držel. Mahershala Ali se mnou na rozdíl od akademiků prakticky nepohnul, ale to není osobní, spíš jsem si jen zkrátka oblíbil tu Mortensenovu italsko-americkou dikci, která dle mého zastínila všechno ostatní, včetně námětu samotného. Žádný zázrak - a už vůbec ne oscarový (ale asi se tomu už nikdo nedivíme) - jen velmi, velmi příjemná road movie, kterou si milerád (několikrát) zopakuji.

    • 29.1.2019  20:02
    Složka 64 (2018)
    ****

    85%. Není pochyb, že na světě neexistuje národ, který by uměl interpretovat kriminální žánr s intenzivnější, specifičtější a ostřejší atmosférou, než Dánové. Složka 64 je vedle Honu, Lovců hlav či Ukrutně šťastni dalším zářezem tvrdě a nekompromisně konkurujícím hollywoodské či britské kriminální kinematografii, přitom ve svém vyznění nenaznačuje zvlášť vysoké ambice, spíše se jen soustředí na genius loci Kodaně, charaktery pro krimi sice archetypální, ale pořád skvěle funkční, a v neposlední řadě na precizně vystavený scénář, který nedovolí sebemenší chybičku, a pomáhá tak vtáhnout diváka do příběhu (jež je navíc velmi aktuální). Obdivuji, s jakou lehkostí Boe dokázal uprostřed napínavé gradace jedné dějové linie přejít k jiné, mnohem důležitější linii, která Složku 64 stylisticky i formálně zcela vychýlila, ale tak přirozeně, že jste si toho v podstatě ani nestačili všimnout, dokud na plátně neběžely závěrečné titulky. Váhal jsem nad plným hodnocením, protože Složka 64 je téměř dokonalá kriminálka, která má všechno, co by dobrá kriminálka měla mít - originální a těžce inteligentní, skoro až intelektuální příběh, geniální investigativní asociace, sofistikované, třebaže konvenční charaktery, naprosto fantastickou atmosféru, chronickou narativní katarzi. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že samotný závěr byl nejprve zbytečně překombinovaný, nakonec zase naopak odfláknutý, jen ne odpovídající předchozím 100 minutám; tím trochu narušil tu švýcarsky fungující atmosféru a "omezil" onen finální dojem. I tak to ale byl dle mého jeden z nejlepších filmů roku 2018 a možná jedna z nejlepších ryzích žánrových (a přece pestrých) kriminálek, na kterých jsem kdy v kině byl. Ten námět jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy, připomínal mi můj nejoblíbenější a dle mého nejinteligentnější film o pomstě vůbec, a to si zaslouží skoro plné hodnocení. Uvidím, zda se po druhé projekci, která určitě proběhne, ještě nevrátím, přidat ten poslední střípek dokonalosti k finálnímu hodnocení. Jestli však Složka 64 ve mně vyvolala nějakou katarzi, tak ve mně stoprocentně ukotvila názor, že skandinávské kriminálky jsou ty nejlepší na světě, i navzdory všem rozpočtům, kapacitám a velkým jménům.

    • 18.1.2019  00:26

    90%. Finále s mimořádně hutnou a autentickou atmosférou, která od začátku až po samý závěr nabízí přesně to, co má dobrý film nabízet - vtažení do děje. Od první scény až po závěrečné titulky se mi těžko dýchalo. A to fantasy obecně nemám rád. Dokonalost.

    • 10.12.2018  13:51

    35%. Under the Silver Lake vlastně moc neví, čím chce být. Na jedné straně tématicky zachází do hlubokých filozoficko-konspirativních propastí, na druhé straně stojí na pomezí komediálního melodramatu, ze všeho nejvíc ale paroduje. To by bylo v pořádku, kdyby však schizofrenně nestřídal náladu a atmosféru v krátkých vlnách, kdy chvíli buduje reálné napětí a divákovu zvědavost, aby je vzápětí shodil ze stolu scénou (nebo sekvencí scén), která se dá nazvat skoro fraškou. Na Silver Lake mi chybí jednoznačnost v tom, co vlastně chce nabídnout; snaží se být multižánrový, ale asi až přespříliš. Umím si představit, že by se ubíral atraktivnější cestou, kdyby byl ryze mysteriózní lynchovinou (protože námět, ač je záměrně vyhnaný do extrémů, je bezpochyby zajímavý), nebo naopak ryze parodií zesměšňující netradičně pojaté hollywoodské "podsvětí". Místo toho se ale plácá mezi krutou vážností a parodickými prvky, a to není dobrá cesta. První zásada každého kvalitního filmu je, že by měl vždycky vědět, kam chce jít, co chce nabídnout a čím chce být. Mám dojem, že Silver Lake o tom nemá ani páru, protože je jak narativně, tak náladou a katarzí doslova roztříštěn. Motá se tak v kruhu, z kterého není cesty ven. Škoda, protože potenciál tam byl a lynchovskou atmosféru Mitchell budovat umí, třebaže po svém (s vědomím faktu, že Lynchovi se nikdo nemůže ani přiblížit).

    • 4.11.2018  22:57

    90%. Blockbusterové zhmotnění legendy, které se chce zavděčit všem, ale na druhou stranu ani nevypadá, že by si dělalo ambice být něčím víc. Mnozí v Bohemian Rhapsody postrádají hloubku, já též. Singer se však o nějaký ultra filozofický kurz ani nesnažil, chtěl jen audiovizuální dokudramatickou formou - a nutno říct, že formou velmi hravou - vzdát čest legendárnímu zpěvákovi. Že je to, spíš než kontinuální vyprávění, v zásadě jen shluk známých a významných kulturních událostí 70. a 80. let, je sice pravda, ale komu to vadí? Nemám pocit, že by se Singerovi nepodařilo to, co s Bohemian Rhapsody zamýšlel. Naopak vnímám jako velmi pozitivní, že nezabředl do vod politické korektnosti a nějakých velkých melodramat, kromě toho, že ukázal, kým Freddie Mercury pravděpodobně skutečně byl - osamělým a od konvenční společnosti odtrženým snílkem, který si svůj sen splnil. Když budete ve filmu hledat hloubku nebo nějakou významnou katarzi, nenajdete ji a pravděpodobně budete zklamaní. Pokud se na něj ale budete dívat jako na audiovizuální oslavu hudby, bude se vám líbit. Podobně jako všem lidem v narvaném sále, z nichž se při závěrečných titulcích ani jeden nezvedl a neodešel ze sálu, protože si všichni chtěli ty legendární a nesmrtelné hity vychutnat až do konce. Není to film ničím převratný nebo nezapomenutelný, ale je to film scenáristicky i režijně velmi, velmi líbivý, a třebaže mu chybí jakási dramaturgická kauzalita, poslechnout si všechny slavné hity na pozadí filmařsky-řemeslné dokonalosti v podaní režie, kamery, výpravy, zvuku a Ramiho Maleka jako jednoho z nejúchvatnějších hereckých výkonů poslední doby, bylo prostě nádherné. Náročnější divák může hledat mouchy a našel by jich spoustu, já si chtěl tento umělecky mělký a jistě nedokonalý, ale divácky velmi efektivní a neustálou husí kůži způsobující film užít, a to se mi podařilo. Podotýkám, že pokud nemáte rádi Mercuryho, budete mít poloviční zážitek. Ano, možná jsem při hodnocení zaujatý sympatiemi. Ale jde to v tomto případě jinak?

    • 22.10.2018  23:20
    Halloween (2018)
    ****

    70%. Halloween 21.století. Po celou dobu se pohybuje na hranici mezi třemi a čtyřmi hvězdami, přesto jsem se nakonec přiklonil ke kladnějšímu hodnocení, a to z několika důvodů: Za prvé, oproti předchozím moderním remakům a pokračováním tento díl vzdává naprosto dokonale poctu originálu. Ať už jsou to úvodní titulky, které vzbuzují krutou nostalgii; ať už jsou to flashbacky s použitím původních scén; ať už je to ten naprosto geniální a bezprecedentní hudební podkres, bez něhož by ani původní Halloween nikdy nebyl ani zdaleka tím, čím je; ať už jsou to "remasterované" scény z originálu, jako třeba scéna ve školní lavici; z nového Halloweenu je zkrátka cítit duše, kterou si propůjčil z originálu a zde ji velmi umě rozvrstvuje. Za druhé, třebaže je legendární Michael Myers i zde - dle předpokladů - prakticky nesmrtelný, velmi se mi líbí ta obrácená filozofie, s kterou byl nový díl napsán a režírován. Kromě toho, že se zde objevuje řada prvků z originálu, stává se i tento díl originálním, a to v tom, že Michaela už nepředstavuje pouze jako chladnokrevného zabijáka, ale i jako oběť. Režijně se to geniálně odráží v kultovních scénách, které známe už z původního Halloweenu, ale tentokrát jsou převrácené a na straně lovce stojí Laurie (ať už třeba právě scénou ze školní lavice, nebo scénou, kde Michael shodí Laurie z okna). Michael je tak postaven nejen do pozice lovce, ale i loveného, což novému Halloweenu přidává na dynamice a posouvá ho - dokonce i oproti originálu - k narativně zajímavějšímu a pestřejšímu dílu. Za třetí, ač bych neměl, zákonitě porovnávám tento kousek s předchozími snahami o návrat k Michaelu Myersovi z let 2007 a 2009, a oproti těmto velmi nepovedeným až tragickým remakům, které subsvět Haddonfieldu spíše zbouraly, ho nový Halloween znovu postavil do podoby, která takové legendě náleží. Na druhé straně, i tento díl se bohužel musí potýkat s dobou, a tak kromě zmíněných tří největších (avšak ne jediných) kladů uvedu i tři největší (avšak ne jediné) zápory. Za prvé, vedlejší postavy jsou (ne, že by to u originálu bylo jinak) velmi ploché, emočně prázdné a absolutně bez charakteru; chvílemi jsem měl dojem, že některé postavy byly napsány "na tělo" Michaelovi, jen aby měl koho vraždit. Z toho plyne fakt, že především v první polovině je tu řada scén, které nerozvíjejí děj, ale jsou napsané a natočené ryze na efekt. To je škoda, protože např. postava Laurie tu dostala úplně nový psychologický rozměr; ostatním postavám však vesměs chybí, a tak se nový díl dopouští klasických žánrových klišé jako nelogické chování postav či zbytečné a předvídatelné lekačky. Za druhé, co se hudby týče, třebaže se Carpenter vrací ke svým klasickým znělkám, které byly v obou zmíněných remacích naprosto zdeformované (nutno říct, že je nekomponoval Carpenter), je škoda, že některé hudební prvky známé z originálu se tady vůbec neobjevují, a hlavní motiv se objevuje asi méně často, než bych si u pocty takového formátu přál. Za třetí, je moc fajn z pohledu zarytého fanouška originálu vidět ulice Haddonfieldu a vracet se k režijně odpovídajícím prvkům, které známe z původního Halloweenu, ale osobně mě velmi mrzí, že se tady neobjevuje dům Michaela Myerse (kromě jedné výjimky), který měl velkou účast na atmosféře, jíž původní Halloween disponoval. Sečteno, podtrženo, nový Halloween je krásná pocta originálu, která se umí i po 40 letech vracet ke známé a jedinečné atmosféře, ale dělá to méně často, než by bylo vhodné, zvlášť v první polovině. Hodně toho, co vám první polovina vezme, ale vynahrazuje polovinou druhou, a především naprosto epickou závěrečnou půlhodinou, která už je zase přesně tím, co od Halloweenu čekáte - napínavým, dech beroucím a nervy drásajícím bojem o přežití. Nejsem si jist, nakolik film jako samostatný prvek dokáže docenit někdo, kdo nezná, neviděl a nebo neprožíval originál, ale jako věrný fanoušek původního Halloweenu jsem byl v první polovině trochu zklamaný, aby mi David Gordon Green zavřel hubu ve druhé části, která má všechno, a ještě mnohem víc, než jsem od novinky čekal. Navíc, psychologický faktor posttraumatického stresu u Laurie, který celý příběh provází, je zajímavou a líbivou změnou, a třebaže se Green v první polovině zbytečně moc odvolává na moderní dobu, ve finále - kdo by to byl řekl - je Halloween z roku 2018 třetím nejlepším Halloweenem, pochopitelně po prvních dvou originálech, a v některých bodech kritiky si dokonce nezadá ani s originály, které formovaly žánr slasher před 40 lety, kdy se točily horory, které už dnes prakticky nikdo neumí (a v případě slasherů bez hloubky vlastně už ani nechce) točit. Greenovi se podařilo hodně se tomu přiblížit; hloubku nehledejte, pořád je to "jenom" slasher, ale sakra efektivní, protože pocity, které jsem měl při záběru na Michaela se známým hudebním motivem v pozadí, byly tak intenzivní, že už jsem se při první projekci nemohl dočkat, až jej uvidím podruhé. Při takových emocích jsem se musel přiklonit k lepšímu hodnocení, třebaže nový Halloween má rezervy, které se - jak doufám - podaří v příštím díle (a já doufám, že vznikne) co možná nejvíc eliminovat.

    • 7.10.2018  23:09

    65%. Slušně rozjetou žánrovku bohužel zastavila nelogická kontinuita příběhu, rušivý střih a nepatřičný patos. Přitom Cooperova režijní prvotina ví přesně, co chce, ale časem se začne ztrácet v tom, jak to prostřednictvím filmu sdílet. Třebaže soundtrack je perfektní a líbivý, je to to jediné, co mi utkvělo v paměti, a to není dobře. A je to škoda, protože v první polovině jsem věřil, že se dívám na skvělé hudební feel-good drama, kterému dominuje především vynikající výkon Bradleyho Coopera a překvapivě skvěle sekundující Lady Gaga. Herecké výkony a skvělá hudba jsou však to jediné, co filmu zůstane až do konce; ono kouzlo příběhu, které oba herci očividně doopravdy prožívali a dokázali jej vnuknout i filmu samotnému, se bohužel vytratilo s prvním náznakem Jacksonových problémů a ze slušně nakročené moderní verze Walk the Line se stalo skoro vztahové melodrama. Rušivým prvkem byla i role Allyina manažera, který se s nějakou otravnou hláškou objevil vždycky, když to bylo nejméně potřeba. Bradley svůj tvůrčí debut zvládl po herecké stránce snad oscarově, po té scenáristické jakbysmet, a ačkoli ani režijně to není zlé, bohužel se mu podařilo něco, co se mi často nestává - osudy postav mě zajímaly ze začátku, ale s každou další scénou můj zájem upadal a v závěru už mi úplně scházela jakákoliv katarze a závěrečné rozuzlení bylo natočeno tak stroze a bez emocí, že už se Cooperovi nepodařilo "nahodit" film zpátky do původních kolejí. Po návratu z kina jsem si rád znovu pustil soundtrack, ale film už bych podruhé vidět nemusel, a to je špatně. Přesto mu ještě jednu šanci dám a uvidím po druhé projekci, jestli v tom nenajdu něco, co mi druhá polovina filmu napoprvé nebyla schopna nabídnout.

    • 10.9.2018  10:58

    90%. Všeobecná stigmatizace Youtuberů nezná hranic. Ale už to dávno není banda neumětelů, kteří během pěti minut natočí video, hodí ho na Youtube a desetitisíce jim skáčou na účet. Ohromný tlak publika - ano, i toho primárního, což je věková kategorie 13 - 19 - způsobuje, že živit se youtuberingem, ergo dělat to kreativně, dobře, kvalitně a marketingově správným způsobem, znamená pořádně si to odmakat, hodiny denně. Díky konkurenci je dnes youtubering skoro jako herectví či jiná umělecká činnost. Na to, aby se člověk stal úspěšným Youtuberem, mu vážně už dávno nestačí jen iPhone s kamerou. Potřebuje talent, schopnost zaujmout, nastavit standard a především jej udržet. Nevidím důvod, proč by herec, bavič, malíř či zpěvák měla být respektovaná povolání, ale Youtuber nikoli. Je to jiné, je to nekonvenční, pro konzervativce je to jako drátem do oka, ale zkrátka je to tak a dává to smysl. Trh se přirozeně vyvíjí. Měli bychom s ním. A Jirka Král tomuto faktu nastavil zrcadlo. Polidštil ten zdánlivý sen a zdemoloval všeobecnou představu, že youtubering je hodně peněz za málo muziky, bez práce, bez tlaku a bez schopností. Co na tom, že obsah je zpravidla povrchní a spíše zábavného, než inspirativního rázu; myslím, že většina těch, kteří youtubering odsuzují, jim závidí to, že se, oproti nim, našli ve své době. Že jim spadlo do klína něco, co je baví, naplňuje, něco, čím baví ostatní, díky čemu jsou u ostatních oblíbení, a zároveň mají možnost se tím i slušně živit. Ano, spadlo do klína. Příležitost jim spadla do klína. Ale oni se jí museli chytit a celkem tvrdě na ní pracovat. Nejčastější výtka odpůrců je, že Youtubeři vlastně nic neumějí a jen využívají mezery na trhu, aby vydělali balík za nic. Proč to tedy neuděláte taky, když je to tak jednoduché? Vše, co bylo řečeno, tento dokument krásně potvrzuje, a potvrzuje to na formátu tak atraktivním a bezchybně zpracovaném, že nelze jinak, než dát do plných.

    • 2.9.2018  21:33

    65%. BlacKkKlansman je vtipný, aktuální, nad věcí, ale bohužel ne příliš dynamický. Docela dobře si umím představit, že kdyby měl o půl až tři čtvrtě hodiny méně a vynechal by některé scény, které ze scenáristického hlediska nejsou nezbytné, bylo by to o mnoho lepší. A když už přijde dobrá scéna - a pár jich tam je - jsou pořád málo přímočaré, a na to, že jde primárně o komedii, tak taky méně zábavné, než by se hodilo. Mám trochu pocit, že BlacKkKlansman vlastně ani neví, čím chce být, a tak se, na můj vkus trochu ambivalentně, staví do pozice mezi otevřenou přímočarou kritiku - přitom málo otevřenou a málo přímočarou - a těžší kalibr komedie, která relativně funguje, ale nabízí toho méně, než byste od komedie čekali. Myslím, že nemůže být obojím, a proto to v mých očích tolik nefunguje, přitom z tvůrčího hlediska je tam potenciál pro obojí. Škoda, že si tvůrci nebyli víc jistí, kam chtějí mířit, a nebyli ochotnější jít tomu víc naproti. Uvidím, zda ze druhé projekce z toho nevyždímám víc, ale mé první dojmy jsou takové, že BlacKkKlansman je zmatený sám v sobě, ne narativně, ale v tom, co chce nabídnout a v divákovi vyvolat, a je-li zmatený film sám a jeho tvůrci, těžko může nebýt zmatený i divák. Byla to obyčejná komedie využívající prvky aktuálního sociálního paradigmatu, nebo dílo, které se snaží vyvolat v rámci tohoto paradigmatu katarzi? Nevím.

    • 2.9.2018  16:45

    75%. Nerad kritizuji zdejší hodnocení, protože je odrazem tisíců hlav, mezi nimiž jsem jen kapkou v moři. Nicméně se obávám, že spousta diváků evidentně nepochopila, že American Psycho není ani zdaleka oslavou násilí a kontroverze, ale precizním psychologickým dramatem s explicitně komediálními prvky, které filmu ubírají na vážnosti, o kterou se ani nesnaží, a naopak přidávají na lehkosti a sarkasmu, ruku v ruce s Balovým geniálním výkonem. A nebo jsem to možná nepochopil já, ale ať se dívám jak se dívám, American Psycho si na nic nehraje, nechce být ani příliš umělecky originální, ani příliš surrealistický, což by se u podobně kontroverzní tématiky dalo předpokládat. Je spíše takovou středoproudou studií, která je záměrně vyhnaná do extrémů, díky čemuž je veškerá její vážnost ta tam, čili se opírá primárně o jakýsi emocionální nadhled, který vás donutí - přijmete-li ho takový, jaký je - smát se do jisté míry i posedlosti násilím, které je tu interpretováno nikoli jako cíl, ale jako prostředek. A to je, řekněme si na rovinu, úspěch... pokud to byl záměr. A já věřím, že byl, a stejně tak věřím, že kdyby distributoři American Psycho označili kromě dramata a krimi taky nálepkou "komedie", hodnocení tady by se přinejmenším o několik procent zvedlo, protože by mnozí diváci pochopili, že jeho principem je ryzí sarkasmus, a nikoli vážná psychologická sonda nabízející jakýkoliv druh katarze.

    • 19.8.2018  18:17

    60%. Tři hvězdičky za výkon Potměšila.

    • 15.8.2018  14:50

    75%. Kubrick v mých očích zůstává a patrně už navždy zůstane jako nejrozporuplnější režisér vůbec. K většině jeho zářezům chovám natolik ambivalentní postoje, že nevím, zda je považovat za naprosto jedinečné a geniální, nebo za obyčejné, pseudokontroverzní a bez špetky režijního talentu. Jisté však je to, že Kubrick je jedním z mála filmových tvůrců, které lze bez sebemenších pochybností označit za umělce se vším všudy. Stran kritice, která na Kubricka nedá dopustit - jeho tvorba by se dala, zůstaneme-li u A Clockwork Orange, přirovnat k bílému akrylátovému penisu z jedné scény, který je také uměleckým dílem, s podobně kontroverzním a abstraktním nádechem, jež má i Kubrickova tvorba, v čele právě s tímto snímkem. Osobně se domnívám, že je to Kubrickovo vrcholné dílo, a to i navzdory Vesmírné odysee, už jen proto, že je zásadně surrealističtější a emocionálnější; na druhou stranu však stále váhám, zda více oceňuji originalitu, punkovost, teatrálnost a hédonismus Kubrickovi vlastní, a nebo zda bojuji s pocitem, že jde o povrchní, prvoplánové a ideově ploché overrated pseudodílo. Myslím, že A Clockwork Orange je součástí globálního kubrickovského konceptuálního umění (mezi Lolitou a Eyes Wide Shut), a že se na něm režisér vyřádil dosyta a se vší upřímností, což z něj dělá vskutku inspirativní kus filmové historie, avšak s velkými narativními nedostatky, které mu nemusíme, ale můžeme odpustit. Já mu je odpustil, protože ačkoli ze snímku nemám dojem, že by nějakou hloubku či katarzi účelově interpretoval, já si tam toho k zamyšlení našel až až. Myslím, že existuje-li v dějinách kinematografie snímek (a potažmo režisér), který (kterého) můžete buď nenávidět, nebo milovat, a nic mezi tím, je to právě A Clockwork Orange a s ním i celý Kubrick. Já si zvolil tu druhou možnost, ačkoli je to láska zjevně komplikovaná a s rezervami. Tak jako tak, scéna Singin' in the Rain zůstane už navždy právem jednou z nejlepších filmových scén postklasického Hollywoodu.

    • 27.6.2018  12:56
    Máš ji! (2018)
    ****

    75%. Komedie, kterých se točí pomálu, lépe řečeno se jich točí dost, ale zpravidla nefungují. U komedií je víc než kde jinde klíčové správné načasování, a podobně jako The Hangover - typově velmi podobný film - je i Tag komedií, která právě v načasování vtipů, scén a gradace příběhu exceluje, až na výjimku, kterou je závěr, ale která koresponduje se skutečnými událostmi, a tak v každém případě byla takovým nutným zlem v jinak velmi svěží, příjemné a feel-good charakteristice. Podobnost se zmiňovanou legendou The Hangover nestojí zdaleka jen na Edu Helmsovi; podobně jako tam, i zde je parta dlouholetých kamarádů, jejichž archetypy se těm z Pařby ve Vegas nápadně podobají, dokonce i mustr sleduje cestu nástrah vedoucí ke svatbě jednoho z nich, a stylem humoru jako by Tag staršímu bratříčkovi z oka vypadl. Místo aby to bylo na škodu, je ale Tag milým připomenutím moderní komediální doby a jedním z lepších zástupců s potenciálem stát se podobně silnou legendou a také s potenciálem pokračování, které na sebe dle mého nenechá dlouho čekat. Rob McKittrick od Waiting scenáristicky dospěl, a třebaže ne všechny vtipy jsou tak vtipné, jak původně zamýšlel, je tu celá řada těch, které mě donutily smát se v kině nahlas, a to se mi často nestává. Kdybych měl charakterizovat sympatie k filmu tím, že bych byl ochoten pustit si ho po skončení znovu, pak tuto podmínku Tag splnil na jedničku. Dal bych ho klidně ještě dvakrát, protože z něj vyzařuje síla a energie, které většina tvůrců do komedií násilím cpe a přesto se to nedaří. Tag to zvládl, protože jsem si z kina odnášel velmi pozitivní pocity a dobrou náladu. A jakou lepší katarzi by měla komedie vyvolat?

    • 8.3.2018  22:07

    100%. Jak už psal někdo přede mnou, jediná vada tohohle dokumentu je to, že je příliš krátký.

    • 18.1.2018  12:16
    Velká hra (2017)
    *****

    90%. Dosud "jen" geniální scenárista se konečně postavil i za kameru. O to překvapivější je, že jeho debut není žádným střízlivým opatrným dílkem, ale dechberoucím sebevědomým opusem, který se formálně i stylisticky může rovnat dílům nejlepších režisérů současnosti. Co ale nepřekvapuje, je fakt, že Sorkin si se scénářem ke své režijní prvotině pohrál tak důsledně, že v něm prakticky nelze najít sebemenší narativní trhlinu. Od počáteční scény, která skvěle plní jakousi vstupní úlohu do vyprávění, až po závěrečné titulky, kdy se duševně hroutíte, je Molly's Game filmem nabitým překvapivými zvraty, ale přitom narativní stabilitou; silnými emocemi, ale přitom bez výraznějšího sentimentu; zábavnými "sorkinovskými" dialogy, ale přitom bez zbytečné vaty; cílevědomými tvůrčími postupy, ale přitom i jistou dávkou skromnosti, především ve scénách, které by snadno mohly sklouznout k patosu. Molly's Game je film zdánlivě povrchní, explicitně oslavující materialismus v ryzí podobě, přitom však ve své závěrečné katarzi nabízí všechno - zamyšlení, poučení, emocionální zážitek, přičemž i v průběhu celého snímku poskytuje kvalitní filmařinu (závěrečná paralela Mollyina monologu se scénou zvedající se Molly po pádu na lyžích je naprosto geniální), bezchybné herecké výkony (Idris Elba nezklamal, Jessica Chastain znovu a tentokrát ještě intenzivněji dokázala, že patří do absolutní herecké špičky a že jí role sebevědomých žen náramně svědčí), fascinující a uvěřitelný příběh. Jsou zábavné filmy bez hloubky, hluboké filmy bez zábavy... a nakonec filmy jako Molly's Game - zábavné, hluboké, silné, pestré. Společně s La La Landem největší zážitek roku 2017.

    • 28.11.2017  14:00

    60%. Nocturnal Animals drží pohromadě originální a vskutku atraktivní idea, která se ale drolí na jejích logických nedostatcích. Scénář se snaží za každou cenu vyhnout archetypizaci charakterů a výsledkem je shluk dílčích scén, které na sebe vážou právě ony nelogičnosti. Nejdůležitějším prvkem ve scénáři je motivace postav; zdejší postavy si motivaci vykládají po svém, často nečekaně, ale zpravidla i absurdně a kontraproduktivně, a tak zajímavý nápad bohužel značně podkopává jeho analytické zpracování. Vyprávění navíc už v počátku značí nepochopitelnou překombinovanost, která se táhne s celým filmem až do úplného závěru. Přitom by stačilo scénář osekat o zbytečnou omáčku, film zkrátit o půl hodiny a vybudovat jednoduchý, ale napětím nabitý nervy drásající thriller; namísto toho je spíš přemotivovaným a příliš ambiciózním psychologickým melodramatem, uvnitř nějž to ale dost skřípe. Jakea Gyllenhaala je tradičně radost sledovat a do role vkládá autenticitu, bez něj by se Nocturnal Animals propadl do lehkého podprůměru.

    • 5.11.2017  21:53
    Studio 60 (TV seriál) (2006)
    *****

    100%. S žádným seriálem, snad až na Breaking Bad, se mi neloučilo tak těžko a s takovou bolestí na srdci, jako se Studio 60 on the Sunset Strip. To myslím mluví za všechno.

    • 1.10.2017  14:01
    Wind River (2017)
    ****

    80%. Wind River je v kontextu anglicky mluvícího světa svým způsobem unikum. Staví nezvykle pevnou zeď mezi syrovým tónem vyprávění a jakýmsi emocionálním surrealismem a v průběhu necelých dvou hodin se pohybuje na její hraně, kterou překračuje podle potřeby na obě strany. Tím se mu daří budovat výrazně ponurou atmosféru, která je umocněná atypickým genius loci (především jakýmsi multikulturním vyzněním), lehce chladným tónováním (vyvážení bílé je očividně uzpůsobené paralele příběhu) a mimořádně autenticky klaustrofobickým prostředím (které v kombinaci s cíleně depresivní režií vyvolává velmi silný pocit tísně). Archetypy postav jsou očividně konstruované tak, aby v příběhu vynikaly jejich vnitřní boje, což sice potlačuje význam primárního příběhového mustru, ale to neruší, protože Wind River není a ani nechce být o odhalování vraha; ona kriminální vložka jen symbolicky kopíruje odhalování něčeho mnohem hlubšího, a sice těch nejtajemnějších vnitřních démonů, které se na stísněném prostoru v jakési neviditelné, ale neuvěřitelné živé bublině skrývají. I přesto, že Wind River nabízí výjimečně autentický náhled na to nejhorší, co může duševně zdravého člověka jako emoční osobnost potkat - ztrátu vlastního dítěte - i tak zůstává nějakým zvláštně přirozeným způsobem suchý, strohý a bez patosu, což v rámci toho, na co jsme u Hollywoodu zvyklí, posouvá Wind River blíže k severskému vyznění. Leckdo by mohl mít problém s tím, že i přes poměrně krátkou stopáž se Wind River v mnoha dílčích částech skoro až nesnesitelně táhne a faktem je, že narativně by klidně mohl být o polovinu kratší; na druhou stranu tím, že Wind River není o systematickém vyprávění konstruktivního příběhu, ale o charakterech pohybujících se v neuvěřitelně atmosferickém prostředí, ona zdrženlivost a nepřímočarost hraje klíčovou roli právě ve vytváření toho, co si z filmu nakonec odnesete. Jestliže je totiž samotná struktura vyprávění nepřímočará, tak chování postav zasazených do tohoto strohého a syrového příběhu je přímočarostí rovnou definováno. Nemůžu říct, že by Wind River byl nějaký zásadní zážitek nebo kinematograficky mimořádně hodnotný film, bezpochyby je ale filmem svým způsobem jedinečným v kontextu toho, kde a jak vznikal. Podobný dojem jsem měl i ze Sheridanova Sicaria, pro něhož je Wind River něco jako mladší, ideově velmi podobný bratříček; kdyby i toto scenáristicky excelentní dílo natočil Denis Villeneuve, jeho vyznění by snad mohlo být ještě výraznější a zapamatovatelnější, Sheridan je režijně zatím trochu neukotvený. I tak je ale talentem, jejichž budoucích prací - především těch literárních - se už teď nemohu dočkat.

    • 25.9.2017  10:20

    70%. Vaughn posouvá hranici totální absurdity na a občas i za snesitelnou linii. Už první Kingsman byl po bondovsku přehnaný, především v akčních scénách, ale pořád tak nějak zdravě. Pokračování má blíž ke sci-fi komedii, než k akční komedii, což může přinést jeden ze dvou výsledků - příjemně nebo nepříjemně vás překvapí. Na druhou stranu, maximalizaci absurdních scén slibuje celkem přesvědčivě už trailer, takže když jdete do kina připravení na vše - a kdo zná Vaughna, ví, že musí být připraven absolutně na vše - nakonec může být i ta donebevolající absurdita příjemnou podívanou. Druhý Kingsman není v ničem nijak zvlášť originální; prakticky kopíruje mustr jedničky, dokonce ji i v mnoha dílčích prvcích vykrádá, ale pozvedá na novou úroveň jak humor, který se tu sice objevuje méně často, ale když už, tak opravdu stojí za to, tak choreografii akčních scén, která potvrzuje, co už jsem psal u prvního Kingsmana, a sice že Matthew Vaughn a George Richmond jsou zdaleka nejkreativnějšími a nejoriginálnějšími tvůrci akčních scén současnosti a svým způsobem definují laťku akčních skoro-sci-fi komedií, která je už od jedničky nastavena velmi vysoko. Ona "britskost", která je z obou Kingsmanů cítit na míle daleko, je zkrátka nenahraditelná. Druhé pokračování se navíc může chlubit všemi přednostmi, kterými se chlubil původní film - dokonalý herecký koncert, zábava od začátku až do konce a několik tak extrémních scén, že máte tendenci hledat okolo sebe někoho, na koho byste se mohli nevěřícně podívat. Škoda jen, že si tvůrci u dvojky víc nepohráli s vyprávěním a sází ryze na prvky, kterými Kingsman dominuje, a sice právě na humor a akční scény; dějová linka s Julianne Moore - které jsem mimochodem nevěřil ani slovo - nebyla zrovna šťastná a její charisma ani v nejmenším nedosahovalo efektivity, kterou do Kingsmana vnesl Samuel L. Jackson. Nicméně tomu, čím chce druhý Kingsman být, se to dá odpustit. Nechce totiž být narativně pestrým nebo dokonce převratným filmem, naopak děj chápe spíš jako nutné zlo, které buduje prostor pro to, co jde tvůrcům Kingsmana nejlépe. Ten brutální hype, který jsem cítil po prvním díle (který mimochodem považuji za jeden z nejlepších a nejpřevratnějších filmů třetího tisíciletí), mi tady chybí, ale i tak je to pokračování víc než důstojné. A to stačí.

<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10