jerry12

jerry12

Jaroslav Thraumb

okres Praha


47 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
    • 10.9.2018  10:58

    90%. Všeobecná stigmatizace Youtuberů nezná hranic. Ale už to dávno není banda neumětelů, kteří během pěti minut natočí video, hodí ho na Youtube a desetitisíce jim skáčou na účet. Ohromný tlak publika - ano, i toho primárního, což je věková kategorie 13 - 19 - způsobuje, že živit se youtuberingem, ergo dělat to kreativně, dobře, kvalitně a marketingově správným způsobem, znamená pořádně si to odmakat, hodiny denně. Díky konkurenci je dnes youtubering skoro jako herectví či jiná umělecká činnost. Na to, aby se člověk stal úspěšným Youtuberem, mu vážně už dávno nestačí jen iPhone s kamerou. Potřebuje talent, schopnost zaujmout, nastavit standard a především jej udržet. Nevidím důvod, proč by herec, bavič, malíř či zpěvák měla být respektovaná povolání, ale Youtuber nikoli. Je to jiné, je to nekonvenční, pro konzervativce je to jako drátem do oka, ale zkrátka je to tak a dává to smysl. Trh se přirozeně vyvíjí. Měli bychom s ním. A Jirka Král tomuto faktu nastavil zrcadlo. Polidštil ten zdánlivý sen a zdemoloval všeobecnou představu, že youtubering je hodně peněz za málo muziky, bez práce, bez tlaku a bez schopností. Co na tom, že obsah je zpravidla povrchní a spíše zábavného, než inspirativního rázu; myslím, že většina těch, kteří youtubering odsuzují, jim závidí to, že se, oproti nim, našli ve své době. Že jim spadlo do klína něco, co je baví, naplňuje, něco, čím baví ostatní, díky čemu jsou u ostatních oblíbení, a zároveň mají možnost se tím i slušně živit. Ano, spadlo do klína. Příležitost jim spadla do klína. Ale oni se jí museli chytit a celkem tvrdě na ní pracovat. Nejčastější výtka odpůrců je, že Youtubeři vlastně nic neumějí a jen využívají mezery na trhu, aby vydělali balík za nic. Proč to tedy neuděláte taky, když je to tak jednoduché? Vše, co bylo řečeno, tento dokument krásně potvrzuje, a potvrzuje to na formátu tak atraktivním a bezchybně zpracovaném, že nelze jinak, než dát do plných.

    • 2.9.2018  21:33

    65%. BlacKkKlansman je vtipný, aktuální, nad věcí, ale bohužel ne příliš dynamický. Docela dobře si umím představit, že kdyby měl o půl až tři čtvrtě hodiny méně a vynechal by některé scény, které ze scenáristického hlediska nejsou nezbytné, bylo by to o mnoho lepší. A když už přijde dobrá scéna - a pár jich tam je - jsou pořád málo přímočaré, a na to, že jde primárně o komedii, tak taky méně zábavné, než by se hodilo. Mám trochu pocit, že BlacKkKlansman vlastně ani neví, čím chce být, a tak se, na můj vkus trochu ambivalentně, staví do pozice mezi otevřenou přímočarou kritiku - přitom málo otevřenou a málo přímočarou - a těžší kalibr komedie, která relativně funguje, ale nabízí toho méně, než byste od komedie čekali. Myslím, že nemůže být obojím, a proto to v mých očích tolik nefunguje, přitom z tvůrčího hlediska je tam potenciál pro obojí. Škoda, že si tvůrci nebyli víc jistí, kam chtějí mířit, a nebyli ochotnější jít tomu víc naproti. Uvidím, zda ze druhé projekce z toho nevyždímám víc, ale mé první dojmy jsou takové, že BlacKkKlansman je zmatený sám v sobě, ne narativně, ale v tom, co chce nabídnout a v divákovi vyvolat, a je-li zmatený film sám a jeho tvůrci, těžko může nebýt zmatený i divák. Byla to obyčejná komedie využívající prvky aktuálního sociálního paradigmatu, nebo dílo, které se snaží vyvolat v rámci tohoto paradigmatu katarzi? Nevím.

    • 2.9.2018  16:45

    75%. Nerad kritizuji zdejší hodnocení, protože je odrazem tisíců hlav, mezi nimiž jsem jen kapkou v moři. Nicméně se obávám, že spousta diváků evidentně nepochopila, že American Psycho není ani zdaleka oslavou násilí a kontroverze, ale precizním psychologickým dramatem s explicitně komediálními prvky, které filmu ubírají na vážnosti, o kterou se ani nesnaží, a naopak přidávají na lehkosti a sarkasmu, ruku v ruce s Balovým geniálním výkonem. A nebo jsem to možná nepochopil já, ale ať se dívám jak se dívám, American Psycho si na nic nehraje, nechce být ani příliš umělecky originální, ani příliš surrealistický, což by se u podobně kontroverzní tématiky dalo předpokládat. Je spíše takovou středoproudou studií, která je záměrně vyhnaná do extrémů, díky čemuž je veškerá její vážnost ta tam, čili se opírá primárně o jakýsi emocionální nadhled, který vás donutí - přijmete-li ho takový, jaký je - smát se do jisté míry i posedlosti násilím, které je tu interpretováno nikoli jako cíl, ale jako prostředek. A to je, řekněme si na rovinu, úspěch... pokud to byl záměr. A já věřím, že byl, a stejně tak věřím, že kdyby distributoři American Psycho označili kromě dramata a krimi taky nálepkou "komedie", hodnocení tady by se přinejmenším o několik procent zvedlo, protože by mnozí diváci pochopili, že jeho principem je ryzí sarkasmus, a nikoli vážná psychologická sonda nabízející jakýkoliv druh katarze.

    • 19.8.2018  18:17

    60%. Tři hvězdičky za výkon Potměšila.

    • 15.8.2018  14:50

    75%. Kubrick v mých očích zůstává a patrně už navždy zůstane jako nejrozporuplnější režisér vůbec. K většině jeho zářezům chovám natolik ambivalentní postoje, že nevím, zda je považovat za naprosto jedinečné a geniální, nebo za obyčejné, pseudokontroverzní a bez špetky režijního talentu. Jisté však je to, že Kubrick je jedním z mála filmových tvůrců, které lze bez sebemenších pochybností označit za umělce se vším všudy. Stran kritice, která na Kubricka nedá dopustit - jeho tvorba by se dala, zůstaneme-li u A Clockwork Orange, přirovnat k bílému akrylátovému penisu z jedné scény, který je také uměleckým dílem, s podobně kontroverzním a abstraktním nádechem, jež má i Kubrickova tvorba, v čele právě s tímto snímkem. Osobně se domnívám, že je to Kubrickovo vrcholné dílo, a to i navzdory Vesmírné odysee, už jen proto, že je zásadně surrealističtější a emocionálnější; na druhou stranu však stále váhám, zda více oceňuji originalitu, punkovost, teatrálnost a hédonismus Kubrickovi vlastní, a nebo zda bojuji s pocitem, že jde o povrchní, prvoplánové a ideově ploché overrated pseudodílo. Myslím, že A Clockwork Orange je součástí globálního kubrickovského konceptuálního umění (mezi Lolitou a Eyes Wide Shut), a že se na něm režisér vyřádil dosyta a se vší upřímností, což z něj dělá vskutku inspirativní kus filmové historie, avšak s velkými narativními nedostatky, které mu nemusíme, ale můžeme odpustit. Já mu je odpustil, protože ačkoli ze snímku nemám dojem, že by nějakou hloubku či katarzi účelově interpretoval, já si tam toho k zamyšlení našel až až. Myslím, že existuje-li v dějinách kinematografie snímek (a potažmo režisér), který (kterého) můžete buď nenávidět, nebo milovat, a nic mezi tím, je to právě A Clockwork Orange a s ním i celý Kubrick. Já si zvolil tu druhou možnost, ačkoli je to láska zjevně komplikovaná a s rezervami. Tak jako tak, scéna Singin' in the Rain zůstane už navždy právem jednou z nejlepších filmových scén postklasického Hollywoodu.

    • 27.6.2018  12:56
    Máš ji! (2018)
    ****

    75%. Komedie, kterých se točí pomálu, lépe řečeno se jich točí dost, ale zpravidla nefungují. U komedií je víc než kde jinde klíčové správné načasování, a podobně jako The Hangover - typově velmi podobný film - je i Tag komedií, která právě v načasování vtipů, scén a gradace příběhu exceluje, až na výjimku, kterou je závěr, ale která koresponduje se skutečnými událostmi, a tak v každém případě byla takovým nutným zlem v jinak velmi svěží, příjemné a feel-good charakteristice. Podobnost se zmiňovanou legendou The Hangover nestojí zdaleka jen na Edu Helmsovi; podobně jako tam, i zde je parta dlouholetých kamarádů, jejichž archetypy se těm z Pařby ve Vegas nápadně podobají, dokonce i mustr sleduje cestu nástrah vedoucí ke svatbě jednoho z nich, a stylem humoru jako by Tag staršímu bratříčkovi z oka vypadl. Místo aby to bylo na škodu, je ale Tag milým připomenutím moderní komediální doby a jedním z lepších zástupců s potenciálem stát se podobně silnou legendou a také s potenciálem pokračování, které na sebe dle mého nenechá dlouho čekat. Rob McKittrick od Waiting scenáristicky dospěl, a třebaže ne všechny vtipy jsou tak vtipné, jak původně zamýšlel, je tu celá řada těch, které mě donutily smát se v kině nahlas, a to se mi často nestává. Kdybych měl charakterizovat sympatie k filmu tím, že bych byl ochoten pustit si ho po skončení znovu, pak tuto podmínku Tag splnil na jedničku. Dal bych ho klidně ještě dvakrát, protože z něj vyzařuje síla a energie, které většina tvůrců do komedií násilím cpe a přesto se to nedaří. Tag to zvládl, protože jsem si z kina odnášel velmi pozitivní pocity a dobrou náladu. A jakou lepší katarzi by měla komedie vyvolat?

    • 8.3.2018  22:07

    100%. Jak už psal někdo přede mnou, jediná vada tohohle dokumentu je to, že je příliš krátký.

    • 18.1.2018  12:16
    Velká hra (2017)
    *****

    90%. Dosud "jen" geniální scenárista se konečně postavil i za kameru. O to překvapivější je, že jeho debut není žádným střízlivým opatrným dílkem, ale dechberoucím sebevědomým opusem, který se formálně i stylisticky může rovnat dílům nejlepších režisérů současnosti. Co ale nepřekvapuje, je fakt, že Sorkin si se scénářem ke své režijní prvotině pohrál tak důsledně, že v něm prakticky nelze najít sebemenší narativní trhlinu. Od počáteční scény, která skvěle plní jakousi vstupní úlohu do vyprávění, až po závěrečné titulky, kdy se duševně hroutíte, je Molly's Game filmem nabitým překvapivými zvraty, ale přitom narativní stabilitou; silnými emocemi, ale přitom bez výraznějšího sentimentu; zábavnými "sorkinovskými" dialogy, ale přitom bez zbytečné vaty; cílevědomými tvůrčími postupy, ale přitom i jistou dávkou skromnosti, především ve scénách, které by snadno mohly sklouznout k patosu. Molly's Game je film zdánlivě povrchní, explicitně oslavující materialismus v ryzí podobě, přitom však ve své závěrečné katarzi nabízí všechno - zamyšlení, poučení, emocionální zážitek, přičemž i v průběhu celého snímku poskytuje kvalitní filmařinu (závěrečná paralela Mollyina monologu se scénou zvedající se Molly po pádu na lyžích je naprosto geniální), bezchybné herecké výkony (Idris Elba nezklamal, Jessica Chastain znovu a tentokrát ještě intenzivněji dokázala, že patří do absolutní herecké špičky a že jí role sebevědomých žen náramně svědčí), fascinující a uvěřitelný příběh. Jsou zábavné filmy bez hloubky, hluboké filmy bez zábavy... a nakonec filmy jako Molly's Game - zábavné, hluboké, silné, pestré. Společně s La La Landem největší zážitek roku 2017.

    • 28.11.2017  14:00

    60%. Nocturnal Animals drží pohromadě originální a vskutku atraktivní idea, která se ale drolí na jejích logických nedostatcích. Scénář se snaží za každou cenu vyhnout archetypizaci charakterů a výsledkem je shluk dílčích scén, které na sebe vážou právě ony nelogičnosti. Nejdůležitějším prvkem ve scénáři je motivace postav; zdejší postavy si motivaci vykládají po svém, často nečekaně, ale zpravidla i absurdně a kontraproduktivně, a tak zajímavý nápad bohužel značně podkopává jeho analytické zpracování. Vyprávění navíc už v počátku značí nepochopitelnou překombinovanost, která se táhne s celým filmem až do úplného závěru. Přitom by stačilo scénář osekat o zbytečnou omáčku, film zkrátit o půl hodiny a vybudovat jednoduchý, ale napětím nabitý nervy drásající thriller; namísto toho je spíš přemotivovaným a příliš ambiciózním psychologickým melodramatem, uvnitř nějž to ale dost skřípe. Jakea Gyllenhaala je tradičně radost sledovat a do role vkládá autenticitu, bez něj by se Nocturnal Animals propadl do lehkého podprůměru.

    • 5.11.2017  21:53
    Studio 60 (TV seriál) (2006)
    *****

    100%. S žádným seriálem, snad až na Breaking Bad, se mi neloučilo tak těžko a s takovou bolestí na srdci, jako se Studio 60 on the Sunset Strip. To myslím mluví za všechno.

    • 1.10.2017  14:01
    Wind River (2017)
    ****

    80%. Wind River je v kontextu anglicky mluvícího světa svým způsobem unikum. Staví nezvykle pevnou zeď mezi syrovým tónem vyprávění a jakýmsi emocionálním surrealismem a v průběhu necelých dvou hodin se pohybuje na její hraně, kterou překračuje podle potřeby na obě strany. Tím se mu daří budovat výrazně ponurou atmosféru, která je umocněná atypickým genius loci (především jakýmsi multikulturním vyzněním), lehce chladným tónováním (vyvážení bílé je očividně uzpůsobené paralele příběhu) a mimořádně autenticky klaustrofobickým prostředím (které v kombinaci s cíleně depresivní režií vyvolává velmi silný pocit tísně). Archetypy postav jsou očividně konstruované tak, aby v příběhu vynikaly jejich vnitřní boje, což sice potlačuje význam primárního příběhového mustru, ale to neruší, protože Wind River není a ani nechce být o odhalování vraha; ona kriminální vložka jen symbolicky kopíruje odhalování něčeho mnohem hlubšího, a sice těch nejtajemnějších vnitřních démonů, které se na stísněném prostoru v jakési neviditelné, ale neuvěřitelné živé bublině skrývají. I přesto, že Wind River nabízí výjimečně autentický náhled na to nejhorší, co může duševně zdravého člověka jako emoční osobnost potkat - ztrátu vlastního dítěte - i tak zůstává nějakým zvláštně přirozeným způsobem suchý, strohý a bez patosu, což v rámci toho, na co jsme u Hollywoodu zvyklí, posouvá Wind River blíže k severskému vyznění. Leckdo by mohl mít problém s tím, že i přes poměrně krátkou stopáž se Wind River v mnoha dílčích částech skoro až nesnesitelně táhne a faktem je, že narativně by klidně mohl být o polovinu kratší; na druhou stranu tím, že Wind River není o systematickém vyprávění konstruktivního příběhu, ale o charakterech pohybujících se v neuvěřitelně atmosferickém prostředí, ona zdrženlivost a nepřímočarost hraje klíčovou roli právě ve vytváření toho, co si z filmu nakonec odnesete. Jestliže je totiž samotná struktura vyprávění nepřímočará, tak chování postav zasazených do tohoto strohého a syrového příběhu je přímočarostí rovnou definováno. Nemůžu říct, že by Wind River byl nějaký zásadní zážitek nebo kinematograficky mimořádně hodnotný film, bezpochyby je ale filmem svým způsobem jedinečným v kontextu toho, kde a jak vznikal. Podobný dojem jsem měl i ze Sheridanova Sicaria, pro něhož je Wind River něco jako mladší, ideově velmi podobný bratříček; kdyby i toto scenáristicky excelentní dílo natočil Denis Villeneuve, jeho vyznění by snad mohlo být ještě výraznější a zapamatovatelnější, Sheridan je režijně zatím trochu neukotvený. I tak je ale talentem, jejichž budoucích prací - především těch literárních - se už teď nemohu dočkat.

    • 25.9.2017  10:20

    70%. Vaughn posouvá hranici totální absurdity na a občas i za snesitelnou linii. Už první Kingsman byl po bondovsku přehnaný, především v akčních scénách, ale pořád tak nějak zdravě. Pokračování má blíž ke sci-fi komedii, než k akční komedii, což může přinést jeden ze dvou výsledků - příjemně nebo nepříjemně vás překvapí. Na druhou stranu, maximalizaci absurdních scén slibuje celkem přesvědčivě už trailer, takže když jdete do kina připravení na vše - a kdo zná Vaughna, ví, že musí být připraven absolutně na vše - nakonec může být i ta donebevolající absurdita příjemnou podívanou. Druhý Kingsman není v ničem nijak zvlášť originální; prakticky kopíruje mustr jedničky, dokonce ji i v mnoha dílčích prvcích vykrádá, ale pozvedá na novou úroveň jak humor, který se tu sice objevuje méně často, ale když už, tak opravdu stojí za to, tak choreografii akčních scén, která potvrzuje, co už jsem psal u prvního Kingsmana, a sice že Matthew Vaughn a George Richmond jsou zdaleka nejkreativnějšími a nejoriginálnějšími tvůrci akčních scén současnosti a svým způsobem definují laťku akčních skoro-sci-fi komedií, která je už od jedničky nastavena velmi vysoko. Ona "britskost", která je z obou Kingsmanů cítit na míle daleko, je zkrátka nenahraditelná. Druhé pokračování se navíc může chlubit všemi přednostmi, kterými se chlubil původní film - dokonalý herecký koncert, zábava od začátku až do konce a několik tak extrémních scén, že máte tendenci hledat okolo sebe někoho, na koho byste se mohli nevěřícně podívat. Škoda jen, že si tvůrci u dvojky víc nepohráli s vyprávěním a sází ryze na prvky, kterými Kingsman dominuje, a sice právě na humor a akční scény; dějová linka s Julianne Moore - které jsem mimochodem nevěřil ani slovo - nebyla zrovna šťastná a její charisma ani v nejmenším nedosahovalo efektivity, kterou do Kingsmana vnesl Samuel L. Jackson. Nicméně tomu, čím chce druhý Kingsman být, se to dá odpustit. Nechce totiž být narativně pestrým nebo dokonce převratným filmem, naopak děj chápe spíš jako nutné zlo, které buduje prostor pro to, co jde tvůrcům Kingsmana nejlépe. Ten brutální hype, který jsem cítil po prvním díle (který mimochodem považuji za jeden z nejlepších a nejpřevratnějších filmů třetího tisíciletí), mi tady chybí, ale i tak je to pokračování víc než důstojné. A to stačí.

    • 5.9.2017  00:47
    Uteč (2017)
    *****

    80%. Excelentně rozehraná (a bohužel nedohraná) psychologická hra, jejíž plynulá gradace umí neuvěřitelně autenticky pracovat s napětím a očekáváním. Get Out lze rozdělit na třetiny: V první dochází ke sblížení díváka s postavami a uvedení do děje, druhá buduje vyprávění už s výrazným emocionálním efektem a třetí v šíleném tempu odhaluje jeden zvrat za druhým. Mrzí mě dvě věci: Za prvé, řada žánrových klišé, které jsou tu vystavené evidentně na efekt. Pravda, u hororů nic nového, ale narativně jde o natolik chytlavé téma, navíc v kombinaci s výborným scénářem, že by mu slušelo zařazení spíše dramatické; jako horor už se pouští do zbytečných akrobacií, které ve výsledku mohou být (a pro mě místy byly) rušivé. Za druhé, závěr je nepochopitelně překombinovaný. V jednoduchosti je krása a i Get Out by se klidně obešel bez poslední čtvrthodiny; slušel by mu sofistikovanější a stylovější finiš, happyendy už dávno nejsou v módě. Kromě zmíněných dvou nešvarů bych se obešel i bez postavy Chrisova přítele, jehož rétorika občas na moment naruší proces budování napětí, ale to se dá snést, protože doplňuje ten jemně sarkastický tón celého absurdního vyprávění. Nutno říct, že Get Out je ve většině bodech (snad až na hlavní zvrat, který vás napadne, ale nechcete mu věřit) víceméně od začátku predikovatelný, což ovšem tíživé atmosféře neubírá, možná dokonce naopak. Škoda, že ve filmu nebylo víc pozornosti zaměřeno na samotný psychologický princip toho, co se vlastně děje v onom rodinném příběhu (na což by byl zaměřen, kdyby byl dramatem), a po celou dobu se pohybuje spíš po povrchu událostí; i tak je to ale mimořádné dílo, především tím WTF efektem, který způsobuje, a nečekanou katarzí, kterou vyvolává a na níž u hororů (třebaže Get Out podle mě není apriori horor) nejsem vůbec zvyklý, pročež tento žánr nemám příliš v lásce. Nutno dodat, že i když se jedná o film s mezirasovou tématikou, není neomarxisticky propagandistický, jakým moderní Hollywood často umí být, a to je osvěžující změna. Get Out je film, který by stylem i kvalitou mohl mít potenciál konkurovat i takovým legendám jako Lost Highway nebo Shutter Island, a to jak tvůrčí interaktivitou, tak zpracováním a svou nepříjemně paranoidní atmosférou. Myslím, že Jordan Peele by mohl být takovou černou a moderní verzí konzervativního Davida Lynche. Věřte, že Get Out - přestože není bez chyby - si budete dlouho pamatovat.

    • 7.8.2017  01:19
    Dunkerk (2017)
    ***

    65%. Zdá se, že Nolan začíná po vzoru Spielberga (a jeho Bridge of Spies) chladnout. Dunkirk se omezuje na syrové vyprávění, kde jako emoční vodítko slouží pouze obraz a zvuk. Příběh není ucelený a kombinuje prvky událostí, jejichž atraktivita se mi pro plátno nezdá dostatečná; Nolan tu totiž prakticky nepracuje s charaktery, což v kontextu toho, na co jsme u něj zvyklí, není zrovna konzervativní přístup, a divákovi tím nedává moc prostoru k tomu, aby si na postavy a vyprávění vybudoval byť sebemenší emocionální vazbu. Téměř ke konci filmu jsem si uvědomil, že jsou mi osudy postav s "prázdnou" tváří vlastně docela jedno. To se mi zdá od Nolana jako ryzí experimentování s typologií a formou vyprávění zcela bez jeho osobního podpisu. Dunkirk tak je, spíše než okázalým výpravným dramatem, jen komorní a dlužno říct i trochu zmatenou dokudramatickou variací mimořádně chladně vykreslených scén, které mi po většinu času nebylo moc příjemné sledovat. Abych byl fér, dle očekávání nelze Nolanovi upřít tradicionalistický perfekcionistismus jemu vlastní - každá dějová sekvence má vlastní specifický druh hudby, ta společně s kamerou hraje v Dunkirku naprosto stěžejní roli, nicméně ani u kvalit formátů Nolan/Hoytema/Zimmer to prostě k dokonalosti nestačí. Momentů, kdy dostanete příležitost přiblížit se k postavám na tělo, je tu jako šafránu, a tak i navzdory nesporným technickým kvalitám a dokumentární autenticitě zůstává Dunkirk - tím spíš v přímé komparaci s předchozími Nolanovými díly - přísně nenolanovský. Nemůžu říct, že bych byl vysloveně zklamaný, ale čekal jsem - třebaže přeslazenému patosu se vyhýbám - alespoň symbolické emoce. Syrový a chladný Dunkirk je v mých očích nemá, snad až na drobné výjimky (třeba návrat civilních lodí k plážím nebo jedna dvě scény s Rylancem, který mimochodem podal úchvatný výkon). Přesto Dunkirku emocionální šťáva, typická třeba pro Interstellar jako vrcholné Nolanovo dílo, fatálně chybí, a to mi překáží v tom naplno ho docenit.

    • 28.7.2017  09:42
    Velký dar (2017)
    ***

    65%. Oprášit ideu Willa Huntinga nebyl špatný nápad. Gifted ale bohužel vypočítavě prahne po uznání, a to jej sráží k patetickému průměru. Čekání v nemocnici na porod nebo pseudodramatický proslov Evelyn u soudu jsou scény, které ve mně evokují touhu tvůrců zcela zbytečně příběh patetizovat a dramatizovat ve prospěch oscarových škatulek, přitom komediální pohodové pojetí by tomu slušelo daleko víc. Nicméně díky tomu, že dnes už se divák může velmi často spolehnout na herecké výkony, je tak jako tak Gifted relativně slušnou jednohubkou, kde jsou Chris Evans a Mckenna Grace líbivým tandemem. Jen bych si u takového námětu představoval buď víc feel-good ražení, nebo naopak využití intelektuálního potenciálu; nedostal jsem ani jedno.

    • 17.7.2017  10:20

    80%. Syrová, melancholická a narativní dynamikou prolezlá marvelovka, což z ní dělá svým způsobem mimořádný superhrdinský film, třebaže stále tradičně předvídatelný. Zároveň na rozdíl od jiných (většiny) marvelovek funguje jako celek, nestrádá ani scenáristicky, ani audiovizuálně, ba naopak hudba je dechberoucí, a co se Hugha Jackmana týče, je to ryzí one-man-show a pohlazení na duši každému, kdo si dokáže užívat bezprecedentní herecké výkony. Jackman umí zahrát všechno, ale v Eddie the Eagle si natrénoval vyprahlou lidskou trosku na pokraji smrti a v Loganovi potvrdil, že právě to je jeho životní herecký archetyp. Za dobrou zprávu a snad základní kámen nového marvelovského trendu považuji to, že se začíná lpět primárně na příběhu a až sekundárně na efektech. To Marvel dříve neuměl a i to je jeden z důvodů, proč se o jeho filmy začínám zajímat teprve teď. Ještě se vymanit z toho marvelovského konzervatismu a přidat trochu nepředvídatelnosti a možná začnu brát filmy od Marvelu vážně jako reálné potenciální konkurenty klíčových moderních trháků světové kinematografie bez škatulky intelektuálně prázdných "akčňáků". Zatím nejlepší marvelovka.

    • 3.7.2017  19:57
    Dexter (TV seriál) (2006)
    *****

    90%. (po třech sériích) Seriál, který nemá snad jedinou hluchou scénu. Sofistikovanost dynamického scénáře i jednotlivých charakterů, především těch hlavních (kromě Dextera), je dechberoucí, jejich chování je přísně předvídatelné, což je známka toho, že jsou pevné a ukotvené; vedlejší postavy naopak vynikají nevyzpytatelností a významně pomáhají budovat napětí. Dexter je samostatná kapitola, která v sobě kombinuje oba prvky - jak určitou konzervativní charakteristiku pro něj typickou, tak častou nepředvídatelnost a umění šokovat. O hereckých výkonech nemusí být řeč, Michael C. Hall je génius a Jennifer Carpenter mu perfektně sekunduje. Nechápu, že hvězdy jejich formátu už dávno nepatří mezi hollywoodské špičky. Ale vlastně je to trochu symbolické - v Dexterovi oba předvádí jejich nepochybné opus magnum, a tak zůstávají a asi už navždy zůstanou ne Michaelem C. Hallem a Jennifer Carpenter, ale Dexterem a Debrou Morganovými. Seriál, kterému musíte dát šanci a který si vás získá, ať chcete nebo ne. A jestli postavy Dexter a Debra jsou opus magnum jejich představitelů, tak seriál Dexter je nepřekonatelné opus magnum stanice Showtime.

    • 26.5.2017  00:05
    Predátor (1987)
    *****

    90%. Spolu s Terminátorem a Komandem nejkultovnější akční film všech dob. Jak příznačné, že ve všech hraje Arnold.

    • 13.4.2017  13:48
    Sedmilhářky (TV seriál) (2017)
    *****

    90%. Těžko říct, jak se Kelleymu podařilo zatajit změnu pohlaví. Jak jinak si vysvětlit, že pravděpodobně nejfeminističtější seriál poslední dekády má na svědomí muž? Big Little Lies jsou naprosto precizně napsanou psychologickou sondou do života maloměstských žen, které otevírají svou třináctou komnatu s tak přirozeně gradující tendencí, že vás po většinu času bude úzkostlivě mrazit v zádech. A přitom se tu vlastně skoro nic neděje, tvůrci většinu času uhýbají z primární narativní linie, aby ponechávali diváka v očekávání, a tak jeden subsvět střídá další a konstantně vás tak nutí váhat o tom, co je a co není důležité. Postavy nejsou stroze archetypální, ale většinou nepředvídatelné a ryze individualistické, tudíž nebudete mít problém vybudovat si k nim vztah; tím se sledování stává ještě emotivnějším a empatičtějším. Scénář šlape jako švýcarské hodinky, každá scéna i každý dialog budují atmosféru a napětí, které je vzápětí zchlazeno další dílčí linií. Těch je tady několik a každá má pro sérii jako celek svojí funkci - ať už je to zdánlivě ústřední linie s násilím ve škole, která vytváří podklad pro vrstvení ostatních linií, či zdánlivě vedlejší linie s domácím násilím (v této linii naprosto fantasticky exceluje Nicole Kidman, která dospěla nejen do estetické krásy, ale i do prvotřídního herectví), která má na svědomí ono mrazení v zádech, a nebo linie zdánlivě hlavní postavy Madeline a jejích vnitřních příběhů, která vlastně nakonec hlavní postavou vůbec není. Ano, skutečně je tu celá řada zdánlivých prvků - jak už název napovídá - které vás v různých intencích nutí zamýšlet se nad jejich váhou a pozicí v celém vyprávění. Stejně tak je tu řada překvapení, které možná nejsou úplně šokující, ale rozhodně plodí další otázky, což je bezpochyby klíčovou funkcí všech seriálů. Závěrečnou pointu sice lze celkem snadno předvídat už po pár dílech, ale to, jakým způsobem k ní dojde, přináší satisfakci jako pomyslnou tečku za všemi liniemi, které se v závěru spojují v jednu velkou (a nutno říct že přínosnou) katarzi. Nemyslím, že Big Little Lies jsou příběhem o ženách či o dětech. Myslím, že jsou o mezilidských vztazích a o tom, že každý máme svojí třináctou komnatu, a především že každá z nich má řešení. Brilantní práce, skvěle napsaná i natočená, kde ve prospěch dechberoucího vystoupení Nicole Kidman lehce zanikají i všechny ostatní ukázkové herecké výkony (Reese Witherspoon tradičně parádní, Shailene Woodley mile překvapila a Laura Dern byla na pěst, což rozhodně značí skvělý výkon; neměl bych opomenout ani Adama Scotta, kterému je jedno, koho hraje, každého zahraje dokonale). Opravdu svěží seriál, zpočátku se tvářící jako feministická glosa, ale v průběhu dost příjemně překvapující a v závěru vrcholící v pocit něčeho výjimečného. Tím Big Little Lies v seriálovém světě dozajista určitě jsou.

    • 4.4.2017  00:38

    100%. Existuje-li film tak hluboký, že jazyk je pro jeho zhodnocení naprosto nedostatkovým nástrojem, pak je to víc než kterýkoliv jiný právě Into the Wild. Decheroucí existenciální drama, které je narativně tak citlivé a progresivní, až se mi nechce věřit, že ho má na svědomí zrovna Sean Penn. Buduje tu svůj vlastní osobitý styl, zakotvený především ve znatelné symbolice, jež evidentně odkazuje na prostý život původního člověka v paralele s moderní dobou, v jejíž opozici hlavní postava stojí. Penn diváka zcela účelově psychologicky rozebírá postupným vývojem postavy i korelací mezi oběma narativními linkami (hlavní a retrospektivní), výpravně svádí k jisté míře patosu, který ale většinou neruší, a od začátku do konce brilantně dramatizuje příběh v neprospěch hlavní postavy, ovšem naopak ve prospěch diváka, který se z toho stíhá vzpamatovávat, aby si mohl naplno užít ten dokonale symbolický závěr. Scenáristicky inteligentní a cílevědomá, režijně úchvatná a herecky bezchybná sonda do doslova zhmotněné podoby nonkomformity, rebelie a odmítání sociálních klišé. Neuvěřitelný příběh, kde se toho tolik nenamluví, ale který v sobě přitom nese víc moudrosti a poselství, než leckterá pseudointelektuální konverzačka. Vzdor materiálu, touha po životě, láska v krystalicky čisté podobě. A v neposlední řadě ryzí důkaz, že naprosto každý v sobě máme kousek Supertrampa... jen ho pustit na povrch. Žádný jiný film mě neovlivnil a nezformoval tak, jako Info the Wild.

    • 27.2.2017  16:53
    Oscar 2017 (TV pořad) (2017)
    **

    20%. Zpočátku celkem příjemný, ale v každém ohledu zapomenutelný večer pod vedením Jimmyho Kimmela, který nebyl zdaleka nejlepším, ale rozhodně byl důstojným moderátorem. Ona zapomenutelnost večera však přinesla dvě výjimky. Jednu veskrze pozitivní, a sice sympatickou vsuvku s turisty (Gary z Chicaga byl nejvýraznější postavou večera). Druhým nezapomenutelným okamžikem bylo závěrečné faux pass, které nemá v dějinách Oscarů obdoby a dokázalo během několika sekund celkem milý večer zcela odrovnat a posunout ho z příjemně strávené noci (byť tradičně zbytečně dlouhé) v to nejhlubší dno, které si vůbec dokážete představit. Politická korektnost opět zvítězila, a to tím nejtrapnějším a nejubožejším možným způsobem. Pro mě filmem roku zůstává La La Land, a ne proto, že bych se snad nedokázal smířit s tím, že nezvítězil můj favorit, ale nikdy se nesmířím s tím, jakým způsobem nezvítězil. To, co se mnohým může zdát jako úsměvný a omluvitelný trapas, pod jehož klíčovou situací si letošní Oscary zapamatují, já považuji za něco, co dalo tečku zhoršující se obsahové úrovni oscarových ceremoniálů v posledních letech. Letošní ročník, třináctý v řadě, kvůli němuž jsem v noci oka nezamhouřil, byl pro mě zároveň ročníkem posledním. Asi na té "třináctce" vážně něco bude, ale Oscary se v tuto noc staly definitivně jednou velkou fraškou, v jejímž sledování nehodlám nadále pokračovat. Nakolik to bylo reálně zmanipulované, netuším a asi to ani nechci vědět, ale po tomhle už Akademii nevěřím zhola nic a posledním světlým momentem v Oscarech pro mě zůstane navždy ona turistická exkurze, která - jak doufám - zmanipulovaná a připravená nebyla. Dvě hvězdičky jen za Jimmyho Kimmela a Garyho z Chicaga, závěrečných 15 minut by zasloužilo tvrdý odpad.

    • 7.2.2017  10:33
    La La Land (2016)
    *****

    95%. Mimořádně elegantní, řemeslně hravé, esteticky atraktivní, herecky brilantní a hudebně nezapomenutelné komorní umělecké dílo, jeden z nejkrásnějších filmů posledních let a v kontextu žánru asi i historie, ryzí pocta filmovému umění a pravá, nefalšovaná továrna na sny par excellance. Filmy jako tento se už prakticky netočí; Damien Chazelle je přesně ten entuziasmem naplněný tvůrce, kterého Hollywood potřebuje, aby se mohl rozvíjet. Závěrečných 10 minut navíc patří k vůbec nejsilnějším závěrům v historii filmových i literárních romantických příběhů. Na první pohled možná řadová romance, při bližším rozboru ale mimořádně funkční dobový film, kde komplexní chemie všech prvků zafungovala tak, že by to prostě ani nešlo předem připravit. To se povede párkrát za desetiletí. Srdcová záležitost a téměř dokonalý film.

    • 15.1.2017  23:43

    60%. The Final Problem vlastně docela dobře funguje, ovšem ryze jako samostatný prvek. V kontextu seriálu jako celku bohužel selhává, především proto, že postrádá tři pro Sherlocka nepostradatelně typické rysy - (a) dějovou dynamiku; (b) legendární dedukce jakožto Sherlockův nejtypičtější charakterový aspekt, pro nějž je tím, kým je; (c) humor, cynismus a nadhled, které si Sherlock dříve zachovával i v těch nejdramatičtějších situacích. The Final Problem téměř nemá progresivní děj (v zásadě jen opakující se smyčku gradujících situací se zpravidla předvídatelným rozuzlením), nestaví na tradičních dedukčních monolozích (až na dvě chabé výjimky bez šance scenáristicky konkurovat dílům minulým) a nemá prakticky žádný nadhled (je zkrátka na Sherlockův vkus až příliš dramatický a jeho postava zase netypicky patetická). Jako nezávislý film by byl vysoce nadprůměrný, jako dílčí prvek seriálu je bohužel značně podprůměrným, tím spíš vzhledem k faktu, že jde o absolutní finále, od něhož fanoušci (včetně mě) přirozeně očekávali mnoho. Možná až příliš mnoho. V mých očích by byl důstojnějším zakončením díl předchozí, ale dovedu pochopit, proč to musel být právě tento a i když se mi samostatně líbil, přesto cítím v rámci své náklonnosti k tomuto seriálu jisté melancholické zklamání. I navzdory tápání tvůrců v posledních dílech to ale nic nemění na tom, že Sherlock je a už navždy bude seriálem naprosto epickým, v mých očích zcela výjimečným a jedním z těch vůbec nejlepších.

    • 10.1.2017  14:31

    100%. Patrně jedny z nejvíce strhujících devadesáti minut v historii televize i filmu.

    • 7.1.2017  23:36

    100%. Naprosto orgasmických sedm minut, které vrátily Sherlocka do hry tím nejatraktivnějším možným způsobem. Pomyslná hranice mezi Sherlockovým koncem a novým začátkem na několika minutách říká víc, než leckterý díl v hodině a půl. Jednohubka, které nechybí důvtip, ironie, famózní kreativita i kus tajemna účelově naznačující další vývoj seriálu. Zpracování navíc naprosto geniální; fanoušci Sherlocka si skutečně nemohli přát lepší výplň brutálně dlouhé čekací doby mezi sériemi. Fantazie.

    • 3.1.2017  13:54
    The Crown (TV seriál) (2016)
    *****

    90%. The Crown je řemeslně téměř bezchybný seriál naznačující o britské monarchii leccos, nejvíc ze všeho však to, že Buckinghamský palác byl vždycky mj. plný debilů. Kromě toho, že je přísně realistickou sondou do zákulisí vzpamatovávající se poválečné georgovské monarchie a nastupující modernity, zároveň ukazuje, že život v Buckinghamském paláci je - byť zahalen monstrózní konzervativní symbolikou britské monarchii vlastní - stejně lidský a lidsky zkažený, jako kterýkoliv jiný. U seriálů podobné povahy bývá často problém vychytat ideální poměr mezi autentičností a dramatičností; ne tak pro Petera Morgana, který dokázal, byť s pozvolnějším rozjezdem, vytřískat z příběhu maximum atraktivity a zachovat přitom stoprocentní královské genius loci. Další excelentní práce Netflixu, který v dnešní seriálové produkci, snad až na HBO a občas AMC, nemá konkurenci. Navíc výkony Claire Foy a především Johna Lithgowa doslova berou dech. Perfekcionistická práce. A abych nezapomněl, ještě jednu věc jsem si díky The Crown uvědomil - kdyby se Eduard VIII. nevzdal trůnu ve prospěch George VI., britská i světová historie 20.století by vypadala dočista jinak a bezpochyby dočista hůř. Dějiny jsou determinovány vývojem, který by v každém dílčím bodě mohl nepatrnou změnou převrátit vývoj celého lidstva. To je fascinující představa.

    • 15.12.2016  10:40

    65%. Rogue One byl v mých očích od začátku ryze komerční projekt, tudíž jsem mu v rámci metanarace Star Wars nepřikládal téměř žádnou uměleckou váhu. Disney prahne po kvantitě, velmi často i na úkor kvality, tudíž jsem i u Rogue One očekával honbu za miliardami a obával se, že se tato priorita podepíše i na filmu samotném. To se potvrdilo naštěstí jen napůl. Na druhou stranu, dějová linie, která interpretuje krádež plánů k Hvězdě smrti, mohla mít sotva hodinu a vlastně bychom v rámci narace o nic zásadního nepřišli. Zbytek je jen omáčka, která nebyla nezbytná a děj nikam neposouvá; díkybohu je ale aspoň natolik atraktivní, že se na ní hezky kouká, a tak se dá i leccos z narativních přešlapů odpustit. Efekty tradičně excelentní, hudba bez Johna Williamse neškodná, herecké výkony decentní, ale velmi ambiciózní, scénář bohužel příliš jednoduchý, ale to se dalo vzhledem k cílení na co nejširší publikum očekávat a je to nutná daň za komerční povahu projektu. Rogue One není špatný film, ale ani nebude patřit mezi nejlepší Star Wars filmy nebo mezi filmy roku. Je vlastně docela fajn, ale je "jen" fajn, což by u kteréhokoliv jiného filmu mohlo stačit; ne tak u Star Wars, od kterých vždycky očekávám strop. Rogue One se ho dotýká jen v pár momentech, a to ještě navíc v těch, které jsou právě onou omáčkou a nikoli hlavní dějovou linií. Třeba scéna ze závěru, ve které se "rozsvítí" Darth Vader, je brutální a bude patřit mezi moje oblíbené scény ze všech filmů a přesně v podobných scénách Rogue One exceluje. Jako celek je ale ryzím průměrem, i když důstojným, za nějž se Star Wars nemusejí stydět. A to byl vlastně asi i cíl.

    • 23.11.2016  10:32

    100%. Mel Gibson už ve svém režijním debutu The Man Without a Face prokázal, že je nejen schopným hercem, ale i tvůrcem. V Braveheart pak potvrdil, že jím vybíraná témata budou nadále mimořádně citlivá a že má odvahu pouštět se jako tvůrce do kontroverzních pozic, jejichž výsledky balancují na hranici emocionální snesitelnosti (nejen) Američanů a o jejichž respekt bude muset u veřejnosti i kritiky bojovat. Pak čekal téměř deset let, aby na plátna vtrhl se superkontroverzním The Passion of the Christ a hned posléze s Apocalyptem; oba filmy ukázaly, že Gibsonova důsledná práce s emocemi a odvážným vyprávěním se vymyká všemu, na co jsme byli doposud v Hollywoodu zvyklí, a že boření paradigmat je možné i v Americe, která na historických paradigmatech přímo stojí. A když už se zdálo, že je Gibsonova kontroverze nejen jako tvůrce, ale i jako člověka přirozenou součástí hollywoodského genius loci a že už těžko může něčím překvapit či dokonce šokovat, přišel s Hacksaw Ridge, uměleckým dílem, vedle něhož jeho předchozí filmy působí pouze jako velmi kvalitní předkapela na koncertě. Hacksaw Ridge bychom mohli rozdělit na tři zhruba stejně dlouhé (a stejně podstatné) části - (1) Začíná poměrně nenápadně. Zpočátku se tváří, že si chce hrát na sociální melodrama podle konzervativního mustru, který jen těžko něčím překvapí, protože jsme ho ve filmech viděli už mnohokrát. První část však plně doceníte až později, kdy zjistíte, že Hacksaw Ridge není o válce nebo o příbězích, ale primárně o postavě, se kterou nás trochu obyčejnější, ale klíčová první třetina typickým charakterovým vývojem seznamuje. Objevují se tu tradiční prvky jako romantická zápletka, rodinné problémy, vymezení povahy hlavní postavy a komplexy, z nichž její povaha pochází. Nic, co by se mohlo pyšnit výjimečností, ovšem jak později zjistíme, v kontextu celého filmu má i tato část svou zásadní funkční úlohu. (2) Druhá třetina začíná narukováním Dosse do armády. Tady se romantické drama rázem mění v něco, co by šlo označit za vážnějšího, ale cyničtějšího Forresta Gumpa. Doss je prezentován jako outsider, což v důsledku hraje velkou roli pro třetí část, aby transformace z válečného vyvrhela v národního hrdinu byla co nejintenzivnější. Nakolik si tady Gibson pohrával s realitou pro dramatizaci audiovizuálního zpracování a nakolik se ve druhé části odráží skutečné události, o tom lze spekulovat, ovšem nenahlížíme-li na Hacksaw Ridge jako na dokudrama, ale "pouze" válečné drama skutečnými událostmi inspirované, je odpověď na tuto otázku nejen irelevantní, ale dokonce nežádoucí. Kolik první třetina obsahovala patosu, tolik má druhá část humoru, nadsázky a postupného přelévání vah mezi Dossem a armádou, jejichž vzájemný "souboj" končí jejich přirozeným splynutím do poslední části filmu. (3) Třetí část je pravděpodobně jednou z nejbrutálnějších interpretací válečné reality s tak názornou obrazovou prezentací, na jejíž realizaci může mít dnes odvahu snad jen někdo formátu bizarního Gibsona. A jak se mistr válečných dramat Steven Spielberg vývojem proměnil v striktně chladného vypravěče faktů (The Bridge of Spies), tak se z Gibsona stal mistr patosu, ovšem bez špetky pejorativního významu toho slova. Třetí, zdaleka nejzajímavější třetina Hacksaw Ridge je něčím, co dle mého názoru nemá v dějinách kinematografie obdoby. Ne snad, že bychom už dříve neviděli přísně realistické guerillové boje na hraně emocionální snesitelnosti, kdy chvílemi až odvracíte zrak (Saving Private Ryan), nebo hrdinskou linii postavenou na přísných náboženských hodnotách (Schindler's List). Hacksaw Ridge však obojí kombinuje, a to bezprecedentně citlivým způsobem, o kterém se jen těžko mluví, protože víc než kde jinde je potřeba to vidět na vlastní oči. Gibson dokázal postupně vygradovat z romantického dramatu přes vojenskou cynickou tragikomedii až po neskutečně brutální a režijně silně efektivní strohou ilustraci války okořeněnou hrdinským patosem, který už jen pro jeho autenticitu neškodí, ale přehazuje si divákovy emoce jako horký brambor, aby ho v závěru totálně rozdrtil. A to, co by leckomu mohlo připadat jako zbytečně přemotivované a emocionálně vyhrocené, mně mimořádně svědčilo, byť obvykle přímé útoky na emoce ve filmech nevidím rád. Velmi silné dílo, které se nebojím nazvat uměleckým a kterým Gibson dokázal jednu mou dřívější teorii - jako herec je výborný, ale jako režisér naprosto výjimečný. A přestože je to znovu dílo kontroverzní a s různými možnostmi diváckého přístupu od toho mého až po označení ho jako naprosto nežádoucího v kontextu historického výkladu válečných událostí, je nutné mu jedno nechat - Gibson tu excelentní formou předložil to, co už jste o válce většinou dávno věděli, ale nikdy jste to nedokázali cítit. Teď už ano. Tak krvavé a přesto tak citlivé. Velmi, velmi těžko se mi dýchalo.

    • 14.11.2016  12:24

    80%. Eddie Redmayne na mě do této doby, neznámo proč, dělal dojem uhlazeného puberťáka úrovně High School Musical. Dnes to považuji za jeden z mých největších omylů a výkon Redmayna v The Theory of Everything za jeden z nejlepších hereckých výkonů v dějinách kinematografie. Snad nikdy se nikdo v mých očích nestal z neschopného ulízance během 123 minut velkým oblíbencem, navíc tak silným způsobem. Z trapného herce z béčkových romantických komedií v jednoho z mnou nejuznávanějších herců se to podařilo snad jen Matthew McConaugheymu, ale to byl mnohem delší proces. Eddiemu na to stačila jediná role. Role ve filmu, který není dokonalý, ale je silný právě a především díky Eddieho šokujícímu zhmotnění pojmu "herecká autenticita".

    • 5.10.2016  12:25
    Halloween (1978)
    *****

    90%. Jen těžko byste hledali na poli hororového žánru film, který by dokázal tak prostým, jednoduchým a přímočarým způsobem takhle intenzivně budovat atmosféru. Síla Halloweenu je především v jeho lehkosti a v tom, jak Carpenter naprosto geniálně dokázal zprostředkovat noční můru jen pouhým dýcháním nebo chůzí hlavní postavy, absolutně beze slov nebo činů. Na tvorbu emocí, na něž jiné horory potřebují několik desítek minut, aby se dopracovaly k fyziologickým kolapsům u pozorného diváka, Halloweenu stačí jediný záběr, ve kterém se vlastně vůbec nic neděje. To je vzácnost, se kterou hororoví tvůrci uměli pracovat v 60., 70. letech. Dnes už je taková forma pasé, sází se na laciné lekačky a překombinovaná vyprávění. Není tak divu, že i po téměř 40 letech je Halloween nepřekonanou (a asi už nepřekonatelnou) legendou.

<< předchozí 1 2 3 4 6 8 10
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace