Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Horor
  • Dokumentární

Recenze (303)

plakát

BlacKkKlansman (2018) 

65%. BlacKkKlansman je vtipný, aktuální, nad věcí, ale bohužel ne příliš dynamický. Docela dobře si umím představit, že kdyby měl o půl až tři čtvrtě hodiny méně a vynechal by některé scény, které ze scenáristického hlediska nejsou nezbytné, bylo by to o mnoho lepší. A když už přijde dobrá scéna - a pár jich tam je - jsou pořád málo přímočaré, a na to, že jde primárně o komedii, tak taky méně zábavné, než by se hodilo. Mám trochu pocit, že BlacKkKlansman vlastně ani neví, čím chce být, a tak se, na můj vkus trochu ambivalentně, staví do pozice mezi otevřenou přímočarou kritiku - přitom málo otevřenou a málo přímočarou - a těžší kalibr komedie, která relativně funguje, ale nabízí toho méně, než byste od komedie čekali. Myslím, že nemůže být obojím, a proto to v mých očích tolik nefunguje, přitom z tvůrčího hlediska je tam potenciál pro obojí. Škoda, že si tvůrci nebyli víc jistí, kam chtějí mířit, a nebyli ochotnější jít tomu víc naproti. Uvidím, zda ze druhé projekce z toho nevyždímám víc, ale mé první dojmy jsou takové, že BlacKkKlansman je zmatený sám v sobě, ne narativně, ale v tom, co chce nabídnout a v divákovi vyvolat, a je-li zmatený film sám a jeho tvůrci, těžko může nebýt zmatený i divák. Byla to obyčejná komedie využívající prvky aktuálního sociálního paradigmatu, nebo dílo, které se snaží vyvolat v rámci tohoto paradigmatu katarzi? Nevím.

plakát

Americké psycho (2000) 

75%. Nerad kritizuji zdejší hodnocení, protože je odrazem tisíců hlav, mezi nimiž jsem jen kapkou v moři. Nicméně se obávám, že spousta diváků evidentně nepochopila, že American Psycho není ani zdaleka oslavou násilí a kontroverze, ale precizním psychologickým dramatem s explicitně komediálními prvky, které filmu ubírají na vážnosti, o kterou se ani nesnaží, a naopak přidávají na lehkosti a sarkasmu, ruku v ruce s Balovým geniálním výkonem. A nebo jsem to možná nepochopil já, ale ať se dívám jak se dívám, American Psycho si na nic nehraje, nechce být ani příliš umělecky originální, ani příliš surrealistický, což by se u podobně kontroverzní tématiky dalo předpokládat. Je spíše takovou středoproudou studií, která je záměrně vyhnaná do extrémů, díky čemuž je veškerá její vážnost ta tam, čili se opírá primárně o jakýsi emocionální nadhled, který vás donutí - přijmete-li ho takový, jaký je - smát se do jisté míry i posedlosti násilím, které je tu interpretováno nikoli jako cíl, ale jako prostředek. A to je, řekněme si na rovinu, úspěch... pokud to byl záměr. A já věřím, že byl, a stejně tak věřím, že kdyby distributoři American Psycho označili kromě dramata a krimi taky nálepkou "komedie", hodnocení tady by se přinejmenším o několik procent zvedlo, protože by mnozí diváci pochopili, že jeho principem je ryzí sarkasmus, a nikoli vážná psychologická sonda nabízející jakýkoliv druh katarze.

plakát

Discopříběh (1987) 

60%. Tři hvězdičky za výkon Potměšila.

plakát

Mechanický pomeranč (1971) 

75%. Kubrick v mých očích zůstává a patrně už navždy zůstane jako nejrozporuplnější režisér vůbec. K většině jeho zářezům chovám natolik ambivalentní postoje, že nevím, zda je považovat za naprosto jedinečné a geniální, nebo za obyčejné, pseudokontroverzní a bez špetky režijního talentu. Jisté však je to, že Kubrick je jedním z mála filmových tvůrců, které lze bez sebemenších pochybností označit za umělce se vším všudy. Stran kritice, která na Kubricka nedá dopustit - jeho tvorba by se dala, zůstaneme-li u A Clockwork Orange, přirovnat k bílému akrylátovému penisu z jedné scény, který je také uměleckým dílem, s podobně kontroverzním a abstraktním nádechem, jež má i Kubrickova tvorba, v čele právě s tímto snímkem. Osobně se domnívám, že je to Kubrickovo vrcholné dílo, a to i navzdory Vesmírné odysee, už jen proto, že je zásadně surrealističtější a emocionálnější; na druhou stranu však stále váhám, zda více oceňuji originalitu, punkovost, teatrálnost a hédonismus Kubrickovi vlastní, a nebo zda bojuji s pocitem, že jde o povrchní, prvoplánové a ideově ploché overrated pseudodílo. Myslím, že A Clockwork Orange je součástí globálního kubrickovského konceptuálního umění (mezi Lolitou a Eyes Wide Shut), a že se na něm režisér vyřádil dosyta a se vší upřímností, což z něj dělá vskutku inspirativní kus filmové historie, avšak s velkými narativními nedostatky, které mu nemusíme, ale můžeme odpustit. Já mu je odpustil, protože ačkoli ze snímku nemám dojem, že by nějakou hloubku či katarzi účelově interpretoval, já si tam toho k zamyšlení našel až až. Myslím, že existuje-li v dějinách kinematografie snímek (a potažmo režisér), který (kterého) můžete buď nenávidět, nebo milovat, a nic mezi tím, je to právě A Clockwork Orange a s ním i celý Kubrick. Já si zvolil tu druhou možnost, ačkoli je to láska zjevně komplikovaná a s rezervami. Tak jako tak, scéna Singin' in the Rain zůstane už navždy právem jednou z nejlepších filmových scén postklasického Hollywoodu.

plakát

Máš ji! (2018) 

75%. Komedie, kterých se točí pomálu, lépe řečeno se jich točí dost, ale zpravidla nefungují. U komedií je víc než kde jinde klíčové správné načasování, a podobně jako The Hangover - typově velmi podobný film - je i Tag komedií, která právě v načasování vtipů, scén a gradace příběhu exceluje, až na výjimku, kterou je závěr, ale která koresponduje se skutečnými událostmi, a tak v každém případě byla takovým nutným zlem v jinak velmi svěží, příjemné a feel-good charakteristice. Podobnost se zmiňovanou legendou The Hangover nestojí zdaleka jen na Edu Helmsovi; podobně jako tam, i zde je parta dlouholetých kamarádů, jejichž archetypy se těm z Pařby ve Vegas nápadně podobají, dokonce i mustr sleduje cestu nástrah vedoucí ke svatbě jednoho z nich, a stylem humoru jako by Tag staršímu bratříčkovi z oka vypadl. Místo aby to bylo na škodu, je ale Tag milým připomenutím moderní komediální doby a jedním z lepších zástupců s potenciálem stát se podobně silnou legendou a také s potenciálem pokračování, které na sebe dle mého nenechá dlouho čekat. Rob McKittrick od Waiting scenáristicky dospěl, a třebaže ne všechny vtipy jsou tak vtipné, jak původně zamýšlel, je tu celá řada těch, které mě donutily smát se v kině nahlas, a to se mi často nestává. Kdybych měl charakterizovat sympatie k filmu tím, že bych byl ochoten pustit si ho po skončení znovu, pak tuto podmínku Tag splnil na jedničku. Dal bych ho klidně ještě dvakrát, protože z něj vyzařuje síla a energie, které většina tvůrců do komedií násilím cpe a přesto se to nedaří. Tag to zvládl, protože jsem si z kina odnášel velmi pozitivní pocity a dobrou náladu. A jakou lepší katarzi by měla komedie vyvolat?

plakát

Pásky z Nagana (2018) 

100%. Jak už psal někdo přede mnou, jediná vada tohohle dokumentu je to, že je příliš krátký.

plakát

Velká hra (2017) 

90%. Dosud "jen" geniální scenárista se konečně postavil i za kameru. O to překvapivější je, že jeho debut není žádným střízlivým opatrným dílkem, ale dechberoucím sebevědomým opusem, který se formálně i stylisticky může rovnat dílům nejlepších režisérů současnosti. Co ale nepřekvapuje, je fakt, že Sorkin si se scénářem ke své režijní prvotině pohrál tak důsledně, že v něm prakticky nelze najít sebemenší narativní trhlinu. Od počáteční scény, která skvěle plní jakousi vstupní úlohu do vyprávění, až po závěrečné titulky, kdy se duševně hroutíte, je Molly's Game filmem nabitým překvapivými zvraty, ale přitom narativní stabilitou; silnými emocemi, ale přitom bez výraznějšího sentimentu; zábavnými "sorkinovskými" dialogy, ale přitom bez zbytečné vaty; cílevědomými tvůrčími postupy, ale přitom i jistou dávkou skromnosti, především ve scénách, které by snadno mohly sklouznout k patosu. Molly's Game je film zdánlivě povrchní, explicitně oslavující materialismus v ryzí podobě, přitom však ve své závěrečné katarzi nabízí všechno - zamyšlení, poučení, emocionální zážitek, přičemž i v průběhu celého snímku poskytuje kvalitní filmařinu (závěrečná paralela Mollyina monologu se scénou zvedající se Molly po pádu na lyžích je naprosto geniální), bezchybné herecké výkony (Idris Elba nezklamal, Jessica Chastain znovu a tentokrát ještě intenzivněji dokázala, že patří do absolutní herecké špičky a že jí role sebevědomých žen náramně svědčí), fascinující a uvěřitelný příběh. Jsou zábavné filmy bez hloubky, hluboké filmy bez zábavy... a nakonec filmy jako Molly's Game - zábavné, hluboké, silné, pestré. Společně s La La Landem největší zážitek roku 2017.

plakát

Noční zvířata (2016) 

60%. Nocturnal Animals drží pohromadě originální a vskutku atraktivní idea, která se ale drolí na jejích logických nedostatcích. Scénář se snaží za každou cenu vyhnout archetypizaci charakterů a výsledkem je shluk dílčích scén, které na sebe vážou právě ony nelogičnosti. Nejdůležitějším prvkem ve scénáři je motivace postav; zdejší postavy si motivaci vykládají po svém, často nečekaně, ale zpravidla i absurdně a kontraproduktivně, a tak zajímavý nápad bohužel značně podkopává jeho analytické zpracování. Vyprávění navíc už v počátku značí nepochopitelnou překombinovanost, která se táhne s celým filmem až do úplného závěru. Přitom by stačilo scénář osekat o zbytečnou omáčku, film zkrátit o půl hodiny a vybudovat jednoduchý, ale napětím nabitý nervy drásající thriller; namísto toho je spíš přemotivovaným a příliš ambiciózním psychologickým melodramatem, uvnitř nějž to ale dost skřípe. Jakea Gyllenhaala je tradičně radost sledovat a do role vkládá autenticitu, bez něj by se Nocturnal Animals propadl do lehkého podprůměru.

plakát

Studio 60 (2006) (seriál) 

100%. S žádným seriálem, snad až na Breaking Bad, se mi neloučilo tak těžko a s takovou bolestí na srdci, jako se Studio 60 on the Sunset Strip. To myslím mluví za všechno.

plakát

Wind River (2017) 

80%. Wind River je v kontextu anglicky mluvícího světa svým způsobem unikum. Staví nezvykle pevnou zeď mezi syrovým tónem vyprávění a jakýmsi emocionálním surrealismem a v průběhu necelých dvou hodin se pohybuje na její hraně, kterou překračuje podle potřeby na obě strany. Tím se mu daří budovat výrazně ponurou atmosféru, která je umocněná atypickým genius loci (především jakýmsi multikulturním vyzněním), lehce chladným tónováním (vyvážení bílé je očividně uzpůsobené paralele příběhu) a mimořádně autenticky klaustrofobickým prostředím (které v kombinaci s cíleně depresivní režií vyvolává velmi silný pocit tísně). Archetypy postav jsou očividně konstruované tak, aby v příběhu vynikaly jejich vnitřní boje, což sice potlačuje význam primárního příběhového mustru, ale to neruší, protože Wind River není a ani nechce být o odhalování vraha; ona kriminální vložka jen symbolicky kopíruje odhalování něčeho mnohem hlubšího, a sice těch nejtajemnějších vnitřních démonů, které se na stísněném prostoru v jakési neviditelné, ale neuvěřitelné živé bublině skrývají. I přesto, že Wind River nabízí výjimečně autentický náhled na to nejhorší, co může duševně zdravého člověka jako emoční osobnost potkat - ztrátu vlastního dítěte - i tak zůstává nějakým zvláštně přirozeným způsobem suchý, strohý a bez patosu, což v rámci toho, na co jsme u Hollywoodu zvyklí, posouvá Wind River blíže k severskému vyznění. Leckdo by mohl mít problém s tím, že i přes poměrně krátkou stopáž se Wind River v mnoha dílčích částech skoro až nesnesitelně táhne a faktem je, že narativně by klidně mohl být o polovinu kratší; na druhou stranu tím, že Wind River není o systematickém vyprávění konstruktivního příběhu, ale o charakterech pohybujících se v neuvěřitelně atmosferickém prostředí, ona zdrženlivost a nepřímočarost hraje klíčovou roli právě ve vytváření toho, co si z filmu nakonec odnesete. Jestliže je totiž samotná struktura vyprávění nepřímočará, tak chování postav zasazených do tohoto strohého a syrového příběhu je přímočarostí rovnou definováno. Nemůžu říct, že by Wind River byl nějaký zásadní zážitek nebo kinematograficky mimořádně hodnotný film, bezpochyby je ale filmem svým způsobem jedinečným v kontextu toho, kde a jak vznikal. Podobný dojem jsem měl i ze Sheridanova Sicaria, pro něhož je Wind River něco jako mladší, ideově velmi podobný bratříček; kdyby i toto scenáristicky excelentní dílo natočil Denis Villeneuve, jeho vyznění by snad mohlo být ještě výraznější a zapamatovatelnější, Sheridan je režijně zatím trochu neukotvený. I tak je ale talentem, jejichž budoucích prací - především těch literárních - se už teď nemohu dočkat.