Písně země

Přes velkolepé záběry ledovce někde v okolí Odedalenu, je bohužel banalita sdělení obou rodičů natolik frustrující, že tento kousek nikdy neměl bez přesahu (komentář dcery, kamera, která by opustila to klaustrofobní údolí), opustit domácí filmotéku. Nicméně, lístky byly ve slevě v Edisonu za 100, tak tolik netrpím. (17.03.2024)

Ráda se dívám na dokumenty o přírodě a od tohoto filmu jsem čekala, že mi ukáže především krásy norské přírody. Kamera byla ale hodně umělecká, často se zaměřovala na nějaký detail, aniž by na závěr ukázala celek, jehož byl součástí. Občas mě rušily násilné střihy. Nicméně jako pocta přírodě/krajině a režisérčiným rodičům to funguje dobře. (22.01.2024)

Songs of Earth. Příroda zde byla před námi, bude i po nás a my jsme její maličkou součástí. Upřímně mi film vůbec neutíkal, i přes neskutečné výjevy z norských bájí a pověstí, které zdají se být reálné. Fjord a střídající se roční období v životě jednoho vitálního norského páru udělali spolu s hudbou perfektní kulisu k hloubání nad otázkami našeho bytí a celé to působí místy meditačně a místy možná i trochu znepokojivě. Co po nás zůstane, máme se vzpouzet věcem nad námi a do jaké míry se mísí tradice s novodobým stylem života. Tohle je zase jiný typ filmu a já jsem rád, že nám kinoart tento typ poskytl, no a ještě větší sranda byla, že na ten stejný film šli známí a ještě seděli vedle nás. Náhody života a to praskání ledu. (23.02.2024)

Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel. (14.05.2024)

Za mňa určite to najlepšie z tohtoročného SCANDI. Neskutočne dojemná a emotívna spoveď dvoch ľudí, pre ktorých boli hory všetkým. Nie je to štandardný dokument o faktoch, je to audiovizuálna dokonalosť a dychberúci kontrast vody a hôr. Dánske noviny Politiken napísali, že by bol zločin nevidieť tento film v kine a ja som veľmi rád, že sa mi to na veľkom plátne podarilo vidieť... (01.02.2024)