Hlídač č. 47

Skvělý výkon Karla Rodena, který z tohoto filmu udělal dramatickou podívanou. Je to zkrátka Pan herec. Díky němu se dokážete naprosto vžít do lidského utrpení, které prožívá hlídač Douša. Krásná hudba také příjemně podbarvila atmosféru. Bohužel, tím výčet pozitiv končí a divákovi už nic víc nenabídne. Takže solidních 70% a to většina je díky Karlovi. (12.09.2010)

Příjemné překvapení. Ačkoli Renč nenabízí bůhvíjak režisérsky vyspělý film (copak neví, že voice-over by měl patřit vždy jen hlavní postavě? Copak neslyšel strojenost projevu Siposové a Jiráčka?), osvěžující je hlavně dramatický scénář, který se (stejně jako Roden) nepokouší o humorné odlehčení, typický to neduh českých filmů. Příběh je sice jednoduchý, ale osvěžující právě tou starosvětskostí - divák přímo cítí feeling Československa dvacátých let. A Roden si za nesměšně chlapskou a hlubokou postavu válečného veterána zaslouží minimálně nominaci na Českého lva. Zajímavost: Film už byl natočený jednou - ve třicátých letech, ve scénáři Otakara Vávry, který moc stál i o režii. Tenkrát ale ještě jeho jméno nemělo zvuk... (27.11.2008)

Tak Filip Renč přece jenom umí točit filmy... Psychologické rovině románu Josefa Kopty sice zůstal dosti co dlužen, ale svůj zploštělý románový ponor rozvrstvil v působivém příběhu vojenského vysloužilce Františka Douši, který je státem odměněn za své služby místem vechtra, železničního hlídače. Z filmu zcela nevymizel ani fakt, že autor románové předlohy byl významným představitelem legionářské literatury, flashbacky ozřejmující trauma první světové válka jsou podstatnými pilíři snímku. Stejně jako mrazivě zimní atmosféra evokující skrytou podstatu venkovského života, tolik odlišnou od Hálkovské idylky, vynikající klavírní hudební doprovod a herecký výkon Karla Rodena. Hlídač č. 47 je překvapivě dobrým a silným filmem, minimálně na poměry české polistopadové kinematografie...(coby remake původní filmové adaptace z roku 1937 nemohu hodnotit, protože jsem ji ještě neviděl) (12.09.2010)

Klady: Roden, příběh a krásná šoustačka v márnici. Snad ještě Dlouhý, ale jeho talentu je na tak hloupě černobílou postavu (pokrytecký vilný kostelník) škoda. Celkově zklamání. Hezky se na to dívá, ale na to, že má jít o psychologické drama, je to celé hrozně plytké, postavy jsou nepřesvědčivé. Pouze můžeme tušit zajímavost, sílu a hloubku knižní předlohy (kterou neznám, takže netuším). Třeba u klíčové postavy hrobníka by mě zajímalo, jestli je to takový ubožáček a dement už v knize nebo až tady ve filmu (a jestli ho takového chce režisér mít, nebo ho jen já tak vidím). Pokud jde o Hlídačovu ženu, tak vůbec netušíme, kde se berou zvraty jejích postojů a chování. Jistě, je to postupující frustrace ze soužití s psychicky narušeným Hlídačem, ale o jejím vnitřním vývoji nevíme nic - vždycky se z ničeho nic změní ve svůj opak (neřekl bych ovšem, že na vině je její představitelka). Pouze dva silné momenty (krom už zmíněné scény v márnici): Když se Hlídačovi náhle vrátí sluch a v závěru, když ho navštíví jeho "Osud" - ale tato scéna je tady úplně přebytečná, proto paradoxně jen podtrhuje plytkost celého filmu. Dává však tušit, že knižní předloha možná stojí za to a asi si zasloužila kvalitnější zpracování. Když shrnu všechny své dojmy, tak myslím, že pokud si tento režisér (Renč) uvědomí, že na "hluboké" filmy nemá a bude se napříště zaměřovat na filmy stavějící na povrchové obraznosti, můžeme se od něj dočkat kvalitních děl. (24.02.2011)

Miluji a vždycky jsem milovala tyhle postavy (ať už literární nebo filmové) indisponovaných mužů s pěknými manželkami. Bůhví, kde se ve mně ta empatie bere. Rozjezd Renčova Hlídače č. 47 zavání filmařským průšvihem. Věstí (v nejlepším případě) průměrné zpracování kvalitního námětu (Mám na mysli jen příběh samotný, protože Koptův román jsem zatím nečetla.) a neohrabané herecké výkony. Flashbacky s přejetou Františkou jsou zbytečné a kýčovité. Ale jak je postupně zaostřováno na protagonistu Josefa, tento rozpačitý úvod plynule přechází ve slušně zvládnuté drama. Když trochu zatnete zoubky, snad se smíříte i s otřesnou Siposovou. Naopak bezchybná je kreace Karla Rodena, takovou roli si zasloužil. Rozhodně potěší některé „malé“ momenty (např. opět můj oblíbený motiv zadnice). Můj výsledný dojem je rozhodně pozitivní, o něco lepší než v případě Rovenského verze z roku 1937, ale bohužel stejně musím přiznat, že jsem přimhouřila obě oči. Třeba se za dalších 70 let sejde o něco lepší ensemble, vyškrtne se Františka a vznikne dokonalý film. PS: Tak jsem si dodatečně přečetla předlohu a ajaj. Film má štěstí, že jsem ho viděla dřív. Jak se znám, teď bych těžko snášela, jak příběh a zásadní motivy zdeformoval. Někdy je to užitečná redukce děje, to beru. Ale úsměvné je, jak to, co jsou v knize klepy k pozvracení („za čtyrák písnička“), si scénář bere za vlastní. Dál má Kopta rozhodně plastičtější postavy a méně efektní (opravdu žádný western), zato jímavější konec. A Doušová je docela normální pani, tak nechápu proč z ní Rovenský tehdy udělal rozklepané hovádko a Renč teď takovou femme fatale. Takže pokud si chcete film užít, doporučuji rozhodně vidět před četbou. Pokud už jste četli, tak spánembohem no. (25.11.2008)