Psohlavci

Román Aloise Jiráska „Psohlavci" si získal hned od svého prvního knižního vydání v roce 1885 nejširší okruh čtenářů. Tento hluboce lidský a umělecky pravdivý obraz boje prostých českých lidí proti poddanství a útisku vždycky byl a je dosud výrazem odvěké touhy našeho lidu. po svobodném a rovnoprávném životě; zároveň v mistrovské zkratce zpodobňuje ušlechtilý odboj někdejších chodských strážců hranic proti tyranskému představiteli cizácké šlechty, Maxmiliánu Lammingerovi z Albenreuthu, v jedné z nejsmutnějších epoch našich dějin, na sklonku 17. století. — Jiráskův snad nejznámější a nejoblíbenější román zaujal nejen čtenáře, jak o tom svědčí více než 30 vydání této knihy, ale i výtvarné, hudební a dramatické umělce. Karel Kovařovic složil na námět „Psohlavců" stejnojmennou úspěšnou operu, na jevištích divadel se hrálo několikeré dramatické zpracováni „Psohlavců" — v Praze naposledy v roce 1953 v Armádním uměleckém divadle za režie národního umělce E. F. Buriana. — Čeští filmoví pracovníci se obracejí k Jiráskovým „Psohlavcům" již po druhé. V roce 1931 je natočil režisér Svatopluk Innemann podle scénáře Václava Wassermanna a Josefa Neuberga s Bedřichem Karenem v titulní roli. V jubilejním desátém roce naší zestátněné kinematografie přicházejí nově zfilmovaní „Psohlavci" opět do našich kin — „abychom se" řečeno slovy Zdeňka Nejedlého, zasvěceného vykladače díla Aloise Jiráska — „i potěšili i poučili o tom, co bylo a nikdy být už nemůže a nesmí, i o tom, co síly bylo a dodnes je v našem lidu." Filmový přehled 7/1955 (24.07.2009)

Přes pomalejší rozjezd, i pana Ráže, docela pěkná klasika. Konec už měl grády i památnou větu. Hraje zde celá plejáda výborných českých herců od již zmiňoveného Vladimíra Ráže (hrál skkvěle Jana Sladkého Kozinu), přes Miloše Kopeckého (Koš) až po Zdeňka Šťepánka a pana Brodského (soudce). Přesto, že jsem od filmu čekal spíš nudnou a "těžkou" verzi příběhu Aloise Jiráska, byl jsem mile překvapen. (07.03.2010)

Alois Jirásek v překladu Zdeňka Nejedlého. Zdeptaný Frič neměl příliš na výběr a v podstatě byl rád, že vůbec může za kameru. Předpokládaným výsledkem je ideologický paskvil, ve kterém se umělecky exhibuje skupinka umdlívajících, deklamujících herců (s výjimkou skvělého Miloše Nedbala). Werichova epizodka nemá vlastně žádný význam, ale v případě, že se jedná o jakousi skrytou metaforu, zvyšuji hodnocení. Jinak je to slabé, velmi slabé. // Je nutno zdůraznit, že je třeba, aby naši filmaři vytvářeli nové a nové jiráskovské filmy. Náš lid na ně čeká. Je třeba, aby se filmaři hluboce zamysleli nad klady i zápory dvou poválečných jiráskovských filmů, aby vytvářeli díla, která budou skutečným obrazem Jiráska; díla, z nichž náš lid pozná velkého spisovatele a z nichž se bude moci vždy znovu učit, díla, která se nám stanou posilou v našem boji za socialismus a mír. Díla, která odčiní dluh našich filmařů k Jiráskovu dílu a která budou hodna slov soudruha Gottwalda: Hlásíme se k Jiráskovi a je nám blízký, bližší než staré společnosti kapitalistické, že ve svém díle mistrně vystihl, které to tradice vedou vpřed k svobodě a rozkvětu národa. (dobový tisk). (07.03.2010)

Srovnávat s původní verzí Svatopluka Innemana z roku 1931 by bylo nefér už jen z toho důvodu, že Fričova verze byla natočena v jiných společenských podmínkách a měla lepší technické vybavení (např. barevná kamera). Raději srovnejme s Vávrovou husitskou trilogií, která je vrcholným počinem historického filmu 50. let. A tady Fričovi Psohlavci bohužel prohrávají. Samozřejmě i zde je skvělá výprava a jedno herecké eso vedle druhého, ale Frič narozdíl od Vávry neumí pořádně zacházet s komparzem, takže davové scény vypadají jako schůzka ochotníků. Ani závěrečná scéna Kozinova oběšení nevyvolává tolik žádaných emocí, jako tomu bylo u Husova upálení. Martin Frič zkrátka na objednávku a bez nějakého tvůrčího zapálení natočil velmi průměrný snímek, který sice odpovídá dobovým standardům, ale dnešním divákům už může sotvaco nabídnout. 5/10 (29.11.2011)