Vzpoura ve věznici Carandiru

Minipříběhy o tom, jak nevinní do věznice přišli a co tam dělali, jsou propojeny postavou doktora, kterého mají všichni rádi, protože pomáhá. 1) Vážený brazilský lékař Drauzio Varella působil jako neplacený dobrovolník v Carandiru v létech 1989 - 2001. Bojoval tu s epidemií AIDS. O svých zážitcích napsal knihu Estação Carandiru (Věznice Carandiru), prý aby podpořil pacienta, kterému léčil rakovinu lymfatických uzlin. Tímto pacientem byl Hector Babenco, který se uzdravil a posléze podle vlastního scénáře režíroval filmovou adaptaci knihy._____ 2) Literární předlohu jsem nečetl. Film popisuje Carandiru jako jakési samosprávné vězení, kde si vězni mj. sami určují, na jaké cele budou (!). Místní kuchař je pak vězeňský kápo, jehož moudré vedení přispívá k hladkému chodu věcí._____ 3) Postoj diváka přirozeně osciluje mezi "Ti šmejdi si stejně nic jiného nezaslouží" a mezi pohledem, který všechny vnímá jako oběti společenských poměrů - vrahy i jejich oběti. Doktore, existuje na vinu nějaký lék? Obžaloba poměrů je neadresná. I zásah policejní jednotky neřeší zavinění, ale jen dokumentuje poměry._____ 4) Vlastní vzpoura a zásah policistů zabírá posledních třicet minut filmu, tedy závěrečnou pětinu. O příčinách vzpoury se moc nedozvíme, stejně jako netušíme, do jaké míry jsou příhody jednotlivců autentické a pravdivé. Filmem, který připomíná spíš hraný dokument, než umělecké dílo, nás provází doktor s věčným nepřirozeným a protivným úsměvem, který jakoby naznačoval, že všechno je jinak._____ 5) Okolnosti vzpoury jsou nejasné. Skutečnost, že bylo zabito celkem 111 vězňů, přičemž ze zasahujících asi 300 policistů nebyl žádný usmrcen ba ani zraněn, naznačuje oprávněnost pozdějších soudních verdiktů. Ať žije zásahovka! Tehdejší velitel operace dostal 632 let v base, dalších 73 policistů vyfasovalo dohromady přes 900 let odnětí svobody._____ 6) Výstižný koment: Iggy*****, Ivoshek*. (10.11.2016)

Problém některých filmů z vězeňského prostředí je ten, že mají tendenci alespoň skrytě glorifikovat odsouzené a Carandiru v tomto případě není výjimkou. Prostřednictvím jednotlivých životních osudů vězňů nám je podstrkován dojem, že jejich kriminální delikty jsou ve větším případě pochopitelné. Ať už se jedná o zločin z afektu, kdy muž zabije svoji nevěrnou manželku či v případě, kdy si vyslechneme zpověď ještě mladíka, který zabil další dva násilníky proto, že ublížili jeho sestře. H. Babenco tak činí z vězňů morálně kladné jedince, jež ke zločinu dohnalo vlastně jen drsné prostředí. Humánně ospravedlňovat zločin v jakékoliv podobě je pro mě však neakceptovatelné. Odpoutáme-li se ale od této vrstvy citového nátlaku, i tak nám zůstane poctivě odvedená filmařina sázící na dynamický střih, exotičnost prostředí a závěrečný masakr. (02.10.2004)

Film dokumentující vzpouru v Brazilském vězení Carandiru. Celý film je spíše pospojování epizodek představující jednotlivé trestance a spojující linka soucitného doktora nefunguje. Díky jednostrannému pohledu jsou zločinci vykresleni jen jako oběti jejich okolí a policejní masakr ve filmu vypadá tak, že zabili bezdůvodně aspoň 90% vězňů (fakt: zabito 111 z cca 7500). Opravdu zklamání. Film je možno brát spíše jako agitku za kondomy, transexuály a chudáčky trestance ve věznicích. (24.09.2007)

To jsem jako měl s těmi vězni soucítit a nalézt pro mě pochopení? V tom případě zůstaly jejich příběhy hodně napůl cesty. Nebo to měl být dokument o životě v Brazilských věznicích? V tom případě byla spousta scén hodně zbytečných. Já vím, že vězni jsou také jen lidé, ale tenhle film to do vás hustí takovým způsobem, až vám je nakonec i ten konec úplně fuk. (01.10.2005)

Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). (16.08.2005)