Malý Joe

Vizuálně vytříbená podívaná plná výrazných, sytých, až "jedovatých" barev, režisérka zjevně hodně dbá na estetickou stránku filmu. Zvuková (hudební) stopa je taktéž hodně svébytná, místy až nepříjemně kakofonická, ale každopádně originální a zajímavá. Pomalá, pečlivá, statická kamera, kterou mám tolik rád. Strojově odlidštěné chování postav k celkové atmosféře dobře sedne, tahle strohá "germánská" filmová řeč mi taky vyhovuje. S příběhem už to je ovšem trochu slabší. Tedy ne že bych ho považoval za nezajímavý či dokonce za špatný, naopak, mysteriózní zápletka o ovlivňování/ovládání psychiky lidí geneticky upravenou květinou je fajn, jen by z tohohle námětu šlo určitě vytěžit mnohem temnější a působivější dílo, než takovýhle jemný a nesmělý psychologický soft horror. Zkrátka jeden z těch filmů, jejichž forma je výraznější než jejich obsah. Ale Little Joe se mi svým mimozemským vzezřením moc líbil. (07.08.2020)

Ani není třeba Buda Spencera a Terence Hilla, aby byl Malý Joe unavený. Profláknuté téma lupičů těl, tentokrát krytosemenného původu, pořád cupitá za divákem, místo toho, aby tomu bylo naopak. Zvuky jak z Aronofského máti s vykřičníkem notně iritující a celé je to jak halenky šlechtitelky Emily Beecham. Zapnuté až ke krku.. Škoda, že Q v bílém plášti nevynesl jednu kytičku pro Jamese. Třeba by se uvolnil a přestal přemýšlet nad tím, jak má k smrti rád rodinný život.. (03.10.2022)

Happiness business, happiness business. Má radost z Little Joe vychází převážně z mé slabosti pro pastelové barvy, zneklidňující zvukové efekty a prostředí tak odcizelé, že se z něj chvílemi snaží utéct i kamera. Nakonec mi nevadila ani ta tišší bizarnost, než můžeme být zvyklí od Lanthimose nebo Black Mirror. Stylizované a zároveň komorní provedení téhle společenské alegorie v příběhu o květině s nakažlivým pylem (or is it?) mi to vynahradilo. (Future Gate) (01.02.2020)

Je to agonicky pomalé pseudo sci-fi. Je to spíš horrorový příběh s hluboce pohřbeným vzkazem. Co čekáte od filmu o rostlině , která kontroluje mysl. Estetika filmu je zajímavá, ale je zbavený veškerého sexu a mrazení po těle . Byl jsem filmem zklamán, ale nenechalo mě to lhostejným. Není to nudné, ale fascinující také ne. Je to takové moc statické, jako nějaký experimentální film.Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet. Obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině. (22.04.2020)

Vedle "Vivarium" další film v programu Cannes, kterému by vice slušelo být epizodou z Twilight Zone, jen tentokrát je to oproti marnému "Vivarium" lépe rozvinuté a zrežírované, i když neméně předvídatelné. Když vezmeme jako měřítko Jordana Peela, tak se Litte Joe na jeho věci, včetně "My" vůbec nehrabe. Hausner se prostě jen vydala cestou kariéry a točí námezdný projekt, který vyznívá jako usedlejší variace na "Invaze lupičů těl" - jen s tím, že strachu z komunismu první verze Lupičů z roku 1956 a psycho paranoia verze z 1978 jsou tentokrát nahrazeny za nosné téma ryze egocentrického štěstí. Nicméně jakékoli přesahy a myšlenky tohoto tématu vycházejí mimo film samotný, zatímco ve vyprávění nejsou rozváděné. Jak už to na festivalech hezky bývá, tak ale "Little Joe" dostává fajn kontext coby double feature s Loachovým "Sorry We Miseed You", které také obsahuje některé podobné prvky a motivy, byť úplně jinak pojaté a rozpracované. (18.05.2019)