Tancuj Matyldo

V nějaké profi recenzi jsem si přečetl, že dílo srovnatelných kvalit se v ČR natočí jednou za 10 let. Já je tomu filmu neupírám, některých jsem si i vědom. Zároveň jsem si ale vědom toho, že podobně laděných věcí už jsem viděl X, že to na mě působilo klišovitě, že jsem v tom nacházel lapsy (získat zpět byt darovaný mentálně nemocnou paní by pro doktora práv neměl být nejmenší problém, stejně tak by pro solventního člověka neměl být problém sehnat pro nemocnou matku ústavní péči), že mi to přišlo poměrně nezajímavý, málo uvěřitelný, zdlouhavý a celkem laciný. Navíc mám velice nerad exekutory a na poctivé NEVĚŘÍM (!!!). Zkrátka mě tenhle film se dvěma gramatickými chybami ve dvouslovném názvu (alespoň si myslím, že v něm jsou) nenadchnul. A hodně mě těší jediná věc: že nemusím chodit do kina s tím profi recenzentem, co si z Tancuj Matyldo cvrknul do kalhot. Jenom bychom se kvůli tomu navzájem rozčilovali. (01.04.2024)

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct. (03.05.2024)

Jedno z těch lepších rodinných dramat, která se tu za poslední léta urodila. Herecky naprosto perfektní a i scénáristicky to dávalo nejen smysl, ale i to vytvářelo celou řadu emocí. Tedy vše takové, jaký by správný evropský dramatický film měl být. Joo, kéž by se v Česku více otevíraly tyto na první dojem běžná lidská témata nás všech. Natočené s citem, logicky a s úctou ke všem, co něco podobného dnes a denně prožívají. (15.04.2024)

Přišla v noci - Netflix adaptation. Film je noční můrou pro každého syna, co má špatné vztahy s mámou. Přišla v noci byla dost černou ale mrazivě přesnou alegorií o senilní vykostěné mrtvole, co vydává pomalé výdechy z huby, a smradlavé výfukové plyny z řitního otvoru, a tohle je zase moc, jak to bolševicky nazvat “hollywoodsky”? Je na to správný termín. Zkrátka, film jakože koukatelný, zachraňuje to Roden, ba jediný česky herec, nebo jeden z českých herců, co to z české doliny dotáhl i dál do světa. Hopkinsův Otec se mi daleko víc líbil, protože jsme sledovali tuhle Alzheimerovou nemoc skrze světa postiženého, ale tohle je zkrátka jen drama o napraveném exekutorovi, co se rozhodne místo brávati - dávati zadluženým, nepřizpůsobivým a finančně negramotným pacholkům abstinenci, synek taktéž na výprask, co by měl dávat víc práce do kopání do hlíny lopatou, než do omamných látek, a holt dementní babiznu, co připomíná retro muzeum hororových voskových figurín, nebo exponáty mučicích nástrojů. Poetiku o chorobě, nebo nezvládatelnost sociálních ústavu to moc neřeklo, ale budiž! P.S. Knedlíky bez jahod? Proč mě to ještě nenapadlo? (04.04.2024)

Alzheimer je krutá nemoc a nemůže nikdy dopadnout dobře. Ze začátku mě film hodně bavil svými nápady a zajímavým dějem, bohužel druhá polovina mě už ničím nepřekvapila. Zásadový exekutor se stal lepším člověkem a celé to samozřejmě skončí pohřbem. Když už předem víš, jak to všechno dopadne, tak tě to prostě moc nebaví... Nicméně natočené to nebylo vůbec špatně a Karla Rodena mám rád. (06.05.2024)