Psi a lidé

Lyrické příběhy s poetikou filmů 60.let, jimž nezaměnitelnou výtvarnou stopu vtiskl J.Jireš s E.Krumbachovou. Nejpatrnější estetika této dvojice je v první a druhé povídce. Záběry na krajinu, stromy, louky, lány polí, letící hejna ptáků a plynoucí vody připomenou Všechny dobré rodáky snímané rovněž mistrem J.Kučerou. Květinová a zahradní zátiší, scény rámované listy stromů, detaily nápaditě uspořádaných předmětů (především ve druhé povídce), toť nezaměnitelné výtvarné oko E.Krumbachové. Od vtipné grotesky se skvěle hrajícím nahatým V.Babkou, přes podobenství až k syrové výpovědi o touze a chtění. Letní slunce a hravost, den a noc, sychravost dne i vztahů. Myslím, že Jasný by dal snímku více lyričnosti. Největší vklad Schormův cítím ve Věrnosti, která se z trilogie výrazně vymyká. Ve srovnání se současnou kinematografií jde však o pohlazení na duši. Bohéma Hlinomaze jentak zapomenout nelze - a malovat uměl výborně i ve skutečnosti. Klusákova hudba působí místy až bolestně a naléhavě, jindy uklidňuje. Pro příznivce akčních snímků ovšem tenhle pocitový film rozhodně není. (28.04.2013)

Povídkový film Psi a lidé se zcela vymyká Evaldovým filmům, oproti většině jeho psychologických snímkům jako třeba Každý den odvahu, Den sedmý - osmá noc nebo Návrat ztraceného syna. Psi a lidé se nese v poetičtější rovině, zejména povídky Nahý v trní (kde se prakticky vůbec nemluví a Václav Babka jako naháč vyluzuje pouze různé zvuky) a Hry lásky (tam je nádherně vidět práce Ester Krumbachové a povídka má až Hrabalovské vyznění). Poslední povídka Věrnost je asi nejlepší a herci Vlastimil Brodský a Ilja Prachař jako kamarádi, kteří se přou o jednoho psa jsou postavy nádherně zahrané. Hlavně bitka mezi nimi, to je něco, co mě vcelku vyrazilo dech a hlavně ten konec, ten mě doslova zmrazil a dorazil. Předposlední filmový počin Evalda Schorma, pak už se až do své smrti věnoval zejména divadelní režii. (05.12.2015)

Prázdninovým tempem vyprávěný, naivistickými tahy malovaný povídkový triptych, kterým Schorm na sedmnáct let uzavřel (resp. byl nucen uzavřít) svou kariéru režiséra celovečerních hraných filmů. Třebaže scénář napsal a začal realizovat Vojtěch Jasný, Schorm jej zřetelně přizpůsobil svému naturelu. Vyzdvihnul témata přítomná již v jeho předchozích snímcích (dělaní kompromisů, člověk jako bytost definována ve vztahu k druhým), při vykreslování vesnického koloritu zabíhá do fyzických detailů (kterých se jako kluk z venkova nijak neštítil) a poemy o přátelství člověka a psa posunul směrem k pochmurným podobenstvím o lidské krutosti a bezohlednosti. (Anebo je skutečnost, že se na nás nevybodne alespoň ten pes, projevem optimismu?) Za nejrozvinutější a zároveň nejinspirativnější považuji druhou povídku, kterou lze vnímat jako ambivalentní komentář k normalizačnímu fenoménu „šťastného pozemšťanství“ (tělesné radosti, lidské i psí) coby mravního a estetického ideálu. 60% (28.04.2013)

Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla... (03.03.2011)

Hodnotím pouze druhou povídku Hry lásky, kde je velice sympatický Josef Hlinomaz a Helena Růžičková, kterou právě prvně psaný maluje a k tomu ještě skupinu staříků. Má psa , který se mu zaběhne a jde ho hledat k místnímu podívinu Lubomír Kostelka co prý jí psy. Povídka je poměrně dlouhá na tehdejší dobu mě překvapilo, že je to barevné což tomu jen prospělo. Je to úsměvné ,ale zároveň se to jako komedie brát nedá spíš jako podobenství. (04.08.2009)