Der Hund von Blackwood Castle

Dedičkou po kapitánovi Wilsonovi, majiteľovi starého zámku Blackwood, sa stala jeho dcéra Jane. Netuší však, že o pozostalosť je eminentný záujem... 30. wallaceovku v poradí režíroval Alfred Vohrer a treba uznať, že v 60-tych rokoch sa po detektívkach a mayovkách vypracoval na skúseného remeselníka. Film má požadované tempo, dobrú atmosféru a záverečné prekvapenie. (20.04.2011)

V dnešnej dobe sa nielenže takéto snímky netočia, ony sa točiť v dnešnej dobe ani nevedia. To, čo dnes možno pôsobí ako brak, bol vo svojej dobe prestížny projekt a aj keď sa wallaceovky točili v 60. rokoch ako na páse, mali punc kvality. Nemôžem povedať, že som na ne expert ( toto je moja zatiaľ iba druhá po TAJOMNOM MNÍCHOVI ), ale verím, že nemajú veľkú kolísavosť akosti. Na začiatku, keď sa objavil prvý záber na titulného psa, som trochu zmrzol, ale nie od strachu, ale od toho, že to vlastne nebude ono a pôjde skôr o nechcenú paródiu PSA BASKERVILLSKÉHO. Následné napätie a celkom svižný dej, ktorý podkresľuje skvelá hudba ma našťastie vyviedol z omylu. (15.11.2017)

Na starý hrad přijíždí mladá dívka, neboť po smrtí svého otce má hrad zdědit. Na ten si ale pomýšlí několik podezřelých lidí z kruhu známých zemřelého a ukazuje se, že v hradu se má skrývat nesmírné bohatství… Režisér Alfred Vohrer vytvořil velice zábavnou adaptaci knihy Edgara Wallace. Starý hrad, plný špíny a pavučin, které pokrývají i kdysi krásné sochy, tajné chodby, to vše evokuje gotické horrory. S touto „starobou“ ale koresponduje hudba, která byla v době vzniku filmu určitě moderní a samozřejmě také veškéré technické vynálezy ve filmu použité. Potěšil mne také odkaz na nejslavnější dílo A. C. Doyla, Psa baskervilského. (09.04.2011)

Jeden z prvých farebných "Wallaceoviek" a hneď jedna z najviac vydarených! Nízký rozpočet je tentoraz absolútne nepodstatný, kedže film sa odohráva hlavne v dvoch interiéroch (v samotnom hrade a v blízkom penzióne). Všetky majú výbornú gotickú atmosféru. Občasné výlety do exteriérov ale tiež stoja za to, zahmlené bažiny, strašidelný pes a všade prítomná smutná jesenná atmosféra. Inak priemerný remeslník Alfred Vohrer, ktorý už musel mať v tej dobe tých adaptácii Wallaceho plné zuby, tentokrát skutočne využil naplno svoje schopnosti a veľmi komplikovaný dej s množsvom postáv a vrážd zvládol dokonale. Ludia postupne prichádzajú na scénu aby ju za chvíľu opustili... ale na druhý svet... Mrtvých je od začiatku veľa, neustále pribúdajú a celý dej je neskutočne svižný. Myslím, že tentoraz aj samotný Wallace by mal s tejto adaptácie a spracovania veľkú radosť. Doporučujem! (10.10.2013)

Německý styl humoru mi nikdy moc neseděl, na pár drobných výjimek. Wallaceovky samy o sobě jsou různé úrovně, ale většinou je to překombinovaný škvár (ve smyslu žánru), odehrávající se většinou ve stejném prostředí a s podobnými zápletkami. Chápu, že Němci tyhle knihy neadaptovali ve vážném duchu (i když možná by to za to někdy stálo), a přiznali vědomě parodii tohoto stylu. Jenže jak je u nich zvykem, přehnali to. To neskutečné přehrávání, hudba jak z pop jazz baru 60. let, a do toho hlášky jak z Cimrmana, prostě to k sobě nesedí dohromady, zvláště s těmi tajemnými kulisami starých anglických hradů. Pro mne osobně jde o parodii nevtipnou, uječenou, přehnanou a těžko vstřebatelnou. Konec je zmatený a celá historka skoro vykradená od Arthura Doyla. Ale zas tu hraje budoucí komisař Derrick. (13.01.2014)