Zlatá reneta

Poměrně dlouho to vypadá na pěkné, lyrické, ale přece jen trochu otravné a nepřesvědčivé básníkovo sebevnucování. Vzpomínky, sny, předsevzetí, zásadnost atd. atd., znáte to. Ale od momentu s hrnkem, tedy od chvíle, kdy začneme být opravdu účastni Jendových vzpomínek, začíná mimořádný filmový zážitek dokládající zaslouženost Vávrovy posice v dějinách českého filmu. Obzvláště všechny pasáže (retrospektivní i prézentní) tak či onak se týkající Jendova pijáctví patři k tomu nejmistrnějšímu v oboru filmového umění vůbec, ať už hodnoceno z hlediska vizuality či psychologie postav. Pozoruhodné je, jak Vávra v dosti dlouhých fázích přechází vždy do nečekaných vyprávěcích poloh: tedy po poněkud nevěrohodném lyrickém úvodu, který nicméně budí očekávání i sympatie k hrdinovi, to pak vypadá, že budeme svědky nějakého vypořádávání se s osobní historií "patnáct let po válce" (příchod k příbuzným) v nějaké tiché shodě s oficiálním komunistickým výkladem minulosti i současnosti, načež jsme vrženi do vědomí promarněného života, čímž jsme dospěli k vlastnímu tématu celého filmu - není to však ještě poloha poslední: teprve poté přichází otevřená konfrontace s ranými 50. léty, vyznívající jako nepatetická, neburácivá, nijak neotřásající, nicméně samozřejmá a pádná obžaloba bolševického režimu, vzácná po umělecké stránce tím, že nebudí dojem pohledu 60. let, jako jsme tomu zvyklý u jiných dobových filmů s tímto tématem - esteticky jako by tudy pokračovala pozdní 50. léta, což jistě souvisí jak s osobou režiséra a s jeho srozuměním s autorem předlohy, tak i s představitelem hlavní role. Přitom je pikantní, že v nejdenom momentu těchto vzpomínkových pasáží si Högerova postava vynucuje vzpomínku na Egona Bondyho, tedy na člověka, jehož osud i sebestylizace nemohou být lidem jako jsou Hrubín, Vávra či Höger vzdálenější. Celý tento dějový segment (50. léta) je ovšem skrze charakterové hodnocení hlavní postavy naroubován na ono ústřední téma (promarněný život), které film už ze zřetele nespouští a opět obžaloba je skrze zvrácenost doby vztažena na Jendu samého - obžaloba z pasivní konformity a zbabělosti, která je u něj ale jen součástí celkové pasivity a zbabělosti k výzvám života vůbec. Poněkud ochablý je závěr, totiž samozřejmá konfrontace s nemožností prostě navázat a jakýsi pokus o smíření (s čím ale?), kteroužto ochablost lze dobře omluvit jako potřebu nezešílet - tak silné kafe to je. (Každopádně úvod a závěr filmu tvoří jakousi vnější slupku - míněno i jako vnější slupka hlavní postavy, kdežto vše, co se odehrává mezi tím, tedy během noční zastávky mezi dvěma dny na cestě, představuje neutěšené nitro - a pohled do něj je hůř než smutný. Do této kompozice pak zabudujme název filmu: Zlatá reneta. Ta zde, jako kdysi slíbený dar, představuje bod znovunavázání, návratu na ztracenou cestu - avšak právě v tom místě, kde má být získána, číhá starý démon - a tak se místo kýženého obratu stává toliko místem divákova průhledu do nitra hrdiny. Celé to připomíná nepodařenou pohádku.) Jistě by bylo záhodno srovnávat s následujícím filmem autorského tandemu Hrubín-Vávra, protože jsou si svým tématem velmi blízké, i když v jakési opačnosti - zde je viníkem zmarnění života nositel vzpomínek na něj, kdežto v Romanci pro křídlovku je jaksi vinen život sám - ovšem život sám si může dovolit plýtvat příležitostmi, narozdíl od svých nositelů. Že se v obou případech problém manifestuje na zklamaném očekávání milované/milující dívky, se už tak nějak bere samo sebou. "Problém" je ale v obou případech poněkud jiný (tak třeba v Romanci nemůže být řeč o hrdinově zmarněném životě - teprve zpětná konfrontace s dávnou zmarněnou epizodkou vyvolává provokativní otázku, nebylo-li právě zde prohráno vše). Hrubína jsem nečetl a pokud jde o Zlatou renetu, film působí dojmem, že původní povídku musel hodně prosít, ale rozhodně nepůsobí dojmem, že by to byla chyba. K Högerovu herectví lze mít generální výhradu, že ať hraje cokoli, vypadá při tom jako předseda klubu decentních inteligentů, nicméně i v tomto filmu je skvělý a po dlouhé době mě herecky opravdu překvapoval, kdežto Vávra překvapuje permanentně přinejmenším každým svým filmem z druhé půle 60. let. Pokud jde o Högerovy kolegy, tak asi o všech platí, že ve Zlaté renetě dostali moc pěknou roli a moc pěkně s ní naložili. Nejsa si celkově jist pěti hvězdami dávám čtyři, což je ovšem málo. (02.06.2016) (méně) (více)