Lima

Již ve své době vysmívaný film podle vysmívaného románu Maurice Sandoza, který je zajímavý snad jen tím, že v roce 1945 ho ilustroval samotný Salvador Dalí. Těžko o tomhle filmu psát, a přitom se nedopustit nějakého spoileru, dějového zvratu v závěru, který jediný je na celém filmu pamětihodný. Do té doby, respektive do „přestávky“ ve dvou třetinách stopáže (ano, i tak krátký film měl svoji ´Intermission´) se pohybujeme ve fádních kulisách hradu s pěti herci a z letargie vytrhnou pouze dva netopýrci na provázkách a jeden trikový pohled z okna na bludiště. S ním se tady vůbec pracuje trestuhodně málo, téměř za celý film vidíme pouze jeden vstupní koridor, ale je to pochopitelné, peněz nebylo moc (od samotné předprodukce k finálnímu uvedení do kin uběhly pouhé 2 měsíce). No a na konci se zjeví … mno, řekněme, že monstrum, ale takové, na které do smrti nezapomenete. Již ve své době, která byla na naivní filmy bohatá, vyvolávalo u diváků salvy smíchu. Mělo být možná děsivé, netuším záměr tvůrců, ale spíš ho chcete politovat, obejmout a pohladit. Víc neprozradím :o) Film byl natočen ve zjednodušeném 3D, které tehdy začínalo, takže v některých scénách se vám objekty a herci „vrhaj do ksichtu“ (úvodní tanečnice, netopýři, monstrum skákající z okna). Resumé? Dám nadhodnocené 3 hvězdy, takovéhle oldschool naivní béčka mi v dnešní době vlastně chybí. Ty vás neděsí a nezhnusí, ty hladí po divácké dušičce :o)

Z tohoto filmu si odnesete hlavně to, že Vittorio Storaro (viz Coppolova ´Apokalypsa´) byl velmistr kamery, VELMISTR! Aniž bych dopředu znal, kdože držel ten báječný přístroj s optikou, hned jsem si všiml těch úžasných obrazových kompozicí, kterých je tu mraky, společně s kongeniální atmosférickou hudbou a vlastně celý film stojí jen na těch dvou složkách. Protože děj, ač si po celé dvě třetiny drží zajímavé tajemno, není nejsilnějším prvkem, což si uvědomíte hlavně v závěru, kdy se vyjeví pointa se sci-fi odérem a vy si z toho chcete omlátit hlavu o zeď. Tohle vám nemůže zkazit náladu, protože do té doby krásně plujete na svůdném tajemnu a vychutnáváte si ty nádherné obrazy. A také si všimnete, že Florinda Bolkan má krásný úsměv, škoda jen toho androgynního účesu, u Fulciho jí to s hřívou slušelo o dost víc :o)

Já to klidně řeknu a sám se tomu divím. Byť jsem starej boomer, který vyrůstal na první Planetě opic z konce 60.let a byť nejsem fanda CGI serepetiček dnešní doby, tak směr, jakým se vydal před 13 lety Rupert Wyatt, pokračoval Reeves a teď navázal Wes Ball, mi teda hodně šmakuje. Zatímco starý Opice ze sedmdesátek se díl od dílu (vyjma té legendární jedničky) stávaly směšnou parodií samy na sebe (a hnusně k tomu vypadaly) a Tim Burton to později taky neuchopil zrovna šťastně, tak současná tetralogie krásně šlape, krásně vypadá, dává logický smysl v tom, jak se opice vyvíjejí a přebírají vládu a nynější díl je pak už takovou přirozenou evolucí v ději, kdy už jsou karty jasně rozdány. Jsem z toho šťastnej, že v dnešní době tu máme filmovou sérii, která skvěle odkazuje a skvěle funguje, což není pravidlem zrovna v současném Hollywoodu, kde se „rymejkuje“ ostošest a většinou to dopadá blbě.