MickeyStuma

Na základě úspěchu první velkolepé adaptace Dumasova románu „Tři mušketýři“ (1921) se autoři rozhodli navázat dalším románem Železná maska. Nutno podotknout, že tentokrát opravdu volně, protože s literární předlohou má společného jen velmi málo. Základní motiv a to je vše. Každopádně tak bylo docíleno, že se vrátily postavy z předchozího snímku, a tedy i Douglas Fairbanks jako DʼArtagnan. Vše, co obsahovali Tři mušketýři, je obsaženo i v Železné masce. Dobrodružství, drama, romantika i humor. Jen už s kratší stopáží a poněkud menší uhrančivostí. Zkrátka už víme, do čeho jdeme. Fairbanks měl tak opět příležitost předvádět své kaskadérské kousky ve velkolepých kulisách. Film má o něco větší švih a akční náboj, takže po této stránce nezklame. Zajímavé je, že jde o poslední Fairbanksův němý film, který navíc o něco později doplnil o zvukovou stopu vypravěče, takže se stal jakýmsi skromným milníkem zvukového filmu s nádechem melancholie zašlé éry němých filmů. Je tak považován za důstojné rozloučení s němou érou a my si tak můžeme právě v oblasti němého filmu naposledy vychutnat hereckou houževnatost Douglase Fairbankse, který byl již dávno považován za herecké eso dobrodružných filmů.

První filmové zpracování v podobě velkofilmu jednoho z mála nejznámějších literárních děl Alexandra Dumase st. a viditelně si na něm tvůrci dali obzvlášť záležet. Jak se patří, film představuje dobrodružství, drama, romantiku i humor. Některé vtípky mají sice co do činění s groteskou, ale vždy včas zabrzdí a děj se opět odvíjí podle daných dumasovských linií. Nádherné kulisy a vkusné dobové kostýmy, včetně dámských účesů, které se již dávno pro takovéto filmy nedělají, dávají vyniknout černobílému snímku, který je již poznamenán zubem času, i dnes. Místy sice některé kulisy vynikají svou jednoduchostí, ale v rámci doby a příběhu jim jinak není co vytknout. Douglas Fairbanks jako DʼArtagnan si užívá každou scénu a bez ohledu na to podává fenomenální výkon. Jak už to ale bývá, z počátku vývoj příběhu nikam nespěchá a vše se plynule vyvíjí do pomezí intrik a zákeřností, jen to možná vyznívá trochu neadekvátně k dnešnímu pohledu na němý film. Dramatizace je však vkusná a akční šermířské scény jsou pastvou pro oči. Tvůrci se sice snažili být co nejvěrnější předloze, ale přesto se uchýlili k menším úpravám, aby byl film zpříjemněn odpočinkovými humornými etudami. A je to dobře. Samozřejmě se to nedá považovat za dokonalý film, ale má v sobě hodně povzbudivého a to se počítá. Film již spíše jen pro filmové fanoušky, kteří si naplno užijí každou minutu a vzdávající hold především Fairbanksovi, který byl v oblasti  takovýcht filmů ohromnou hvězdou..

Ačkoli to název evokuje, tento příběh nemá s Alexandrem Dumasem nic společného. Z jeho literatury byla vypůjčena pouze klíčová jména a to je vše. Máme tu tedy fiktivní nestabilní evropské království Ruritánii a v něm zábavný dobrodružný příběh s příměsí romantiky, v němž vystupuje Dantes coby syn Monte Christa, jemuž je v boji za spravedlnost dána i podobná podoba, jakou má Zorro, který se v té době také těšil obrovské popularitě. A v tom je kouzlo celého tohoto filmu. Mix Monte Christa a Zorra. Překvapivě to ale tvůrci zvládli poměrně dobře, a tak tu máme další filmovou klasiku s příběhem plným intrik, nějaké té akce a samozřejmě romantiky. Na to je ale potřeba si zvyknout hned od začátku, neboť je to film skutečně poněkud neobvyklý. Dantes není vězeň, ale zachránce, který si ve správných chvílích nasazuje masku, protože vězněm, ačkoliv není v žaláři, je vévodkyně Zona. Příběh je plnohodnotný, takže se stále něco děje, a tak děj poměrně dobře graduje. Režisér Rowland V. Lee, který již měl zkušenosti s natáčením Dumasových literárních adaptací, se jistě bavil i u tohoto počinu, a to s patřičnou chutí. Jako takový zábavný únik od současných podivností může tento film dobře posloužit, ale ne každému se bude hlavní hrdina líbit. Přes všechna klišé má v sobě i něco iritujícího.

Osud Titaniku se za druhé světové války velice hodil nacistické propagandě, a tak byl natočen čistě nacistický propagandistický film, který měl propagovat německou nadřazenost a kritizovat britsko-americký kapitalismus, který za katastrofou stál. Podle pramenů si film objednal přímo nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels. Za tímto účelem byl do příběhu vložen fiktivní německý důstojník Petersen, který byl vylíčen jako největší hrdina, aby plně kontrastoval s údajně zbabělými britskými důstojníky, kteří byli viníky katastrofy. Film se promítal po celé okupované Evropě, tedy včetně Protektorátu Čechy a Morava, paradoxně však kromě samotného Německa. Že prý, aby nebyla podkopána válečná morálka. Kvalita filmu tomu tedy musela odpovídat. Natáčení bylo precizní, a tak se film má čím chlubit po herecké i technické stránce. V této oblasti skutečně není co vytknout. Na některých místech je však patrná změna režiséra. Původní režisér Herbert Selpin byl během natáčení zatčen za kritiku německého válečného úsilí a byl nahrazen Wernerem Klinglerem, který na něj sice navázal vkusně, avšak byť se určitě snažil sebevíc, místy to poznat stejně je. Film je tedy neodmyslitelně obalený nacistickým propagandistickým nátěrem a podle toho se na tento film také dívá. Tolik let po skončení druhé světové války samozřejmě shlédnutelný je, ale je třeba se na to právě dívat ne jako na poměrně kvalitní dílo, ale především pro jeho historický kontext v rámci propagandistických cílů. Možná si tak lépe uvědomíme, že se od té doby v politickém světě toho moc nezměnilo.

Film se zabývá tématy lásky, zločinu a rozčarování v dekadentním světě amerických emigrantů v Paříži. Největší zajímavost ohledně své doby uvedení filmu je označení jako pre-code drama. Na svou dobu je poměrně odvážný svým nelichotivým pojednáním o amerických emigrantech, jejich kriminality, a dokonce i poněkud depresivním koncem, který byl už tehdy pro melodramata neobvyklý. Právě lehce skandální tón a pro někoho možná i trochu pokleslý závěr je hlavní devizou celého příběhu, kterému se tvůrci snažili dát mimořádnou podobu s patřičným nádechem evropské atmosféry. Zda se jim to podařilo, záleží na divácích. Co se týče žánrů, je to trochu nejednostranné. Děj příběhu se neustále pohybuje mezi dramatem, melodramatem a lehkou komedií. Každopádně už samotný vliv námětu jej činí atraktivním pro jeho zajímavost, i když v dnešní době je to na pováženou. Dnes se už na něco takového přece jen díváme jinak.

Jak se neodpustitelně lehkomyslný mladík Johnny navzdory svým špatným rozhodnutím při hazardních hrách zaplete se špatnou partou, což ho přivede ke kriminální činnosti. Scénář není zrovna náročně zpracovaný, a protože jde o nízkorozpočtovou záležitost s kratší stopáží, nelze od něj příliš očekávat. Svým způsobem má moralizující aspekt, ale co se týče postavy Johnnyho, nevyznívá přesvědčivě. Je popisován jako naivní ve svém jednání, navíc se opakovaně dopouští chyb ve svých rozhodnutích, ze kterých se ne a ne poučit. Takového jedince je poměrně frustrující sledovat. Příběh je přímočarý, postrádá nápady a zejména dramatické zvraty ve vývoji děje. Vše se odehrává v poměrně rychlém sledu, takže ta jednoduchost je vlastně výhodou. A tak se jedná o film, který je zajímavý spíše pro své historické souvislosti než pro své kvality. Coby film z třicátých let je snad jediným lákadlem ke zhlédnutí..

Jak nemilosrdně působí zub času, nezdá se dnes, že by tento film podával drsný a realistický obraz francouzského podsvětí 70. let. Ale ve své době, kdy byl uveden do kin, se prý setkal se smíšeným přijetím, takže z hlediska stáří na tom nejspíš nebude zase tak špatně. Příběh je poměrně standardní a není v něm patrná snaha o nějakou originalitu, takže co se týče vývoje děje, vyniká svou ne zrovna malou předvídatelností. Atmosféricky však celý koncept drží dobře a nesnaží se nijak vnucovat svou efektivitu. Navíc je podpořen dobrými hereckými výkony, což znamená, že i přes všechny neblahé nedostatky se tím ukazuje, že jde o poctivou, byť temnější a omšelou, zábavu. Pochvalu si rozhodně zaslouží zejména výkony Serge Reggianiho, Jeana Bouise a Michela Constantina. Filmové fanoušky obeznámené s podobnými filmy tento snímek nenadchne, ale ostatní by oslovit mohl.

Svižná romantická komedie s nádechem situačního humoru o nové letušce Marcy Lewis, která se zaplete se třemi okouzlujícími muži. A kouzlo spočívá v tom, že se všichni příhodně jmenují Mike. Do všech tří se zamiluje, oni zase do ní, a když se jednoho dne pánové o sobě dozvědí, musí se Marcy mezi nimi rozhodnout. Romantické kratochvíle kolují během různých výstřelků a lapsů Marcy coby začínající letušky, která to od začátku nemá zrovna jednoduché, i když se od první chvíle snaží. Komediální situace jsou dobře zpracované a v dnešní době film z historického hlediska nabízí i pohled do světa letectví 50. let. Zápletka může nepřekvapivě vyznít poněkud jednoduše a předvídatelně, ale o to víc pobaví a dokáže v divákovi zanechat příjemný dojem a dobrou náladu.

Zimní rekreační středisko, spousta rekreantů užívajících si sjezdovek, připravovaný zimní karneval a nějaká příšera z hloubi lesa útočící na rekreanty. Zrušení karnevalu z bezpečnostních důvodů? Ani náhodou. Organizátorka karnevalu a místní šerif o tom nechtějí ani slyšet. Televizní ekohoror s typickou dějovou šablonou z dob úspěšného filmu Stevena Spielberga „Čelisti“ (1975). Jednoduše řečeno, film je založený na zimní zábavě dospělých, který je překvapivě, na nízký televizní rozpočet, plně shlédnutelný i dnes. Příběh je jednoduchý a krvavé scény jsou ztvárněny vskutku impozantně. Onoho Bigfoota, příbuzného Yettiho, občas krátce vidět lze, ale jeho útoky jsou ztvárněny jeho pohledem a při úmrtí oběti jen zčervená obrazovka. Scénář napsal Joseph Stefano, který mimochodem stojí i za scénářem slavného filmu Alfreda Hitchcocka „Psycho“ (1960), takže pokud jde o tento film, už jméno autora napovídá o kvalitě děje. Také režisér Herb Wallerstein si na nízký rozpočet vedl docela dobře. Ale ano, ani tentokrát se to neobešlo bez patřičného kýče, ale to už je prostě u takových filmů standard. A jelikož se jedná o čistě televizní film, budou zejména dnešní diváci zklamáni hereckými výkony, hororovou atmosférou a přímou přítomností Bigfoota, ale na 70. léta se jedná za nízký televizní rozpočet o dobrý film, který bez problémů strčí do kapsy současné produkty filmových společností Asylum či SyFy.

„Za hranicí nenávisti“, jak zní český název tohoto spaghetti westernu, by se dal bez sebemenších servítků označit jako filmová antimayovka. Ano, všechno je tu obráceně. Bílí osadníci nejsou ti zlí, ale jen krvelačný indiánský kmen Apačů. Čert vem, že je to historicky korektní, je to prostě jen obyčejný film. Jako kontrast k mayovkám jsou použity scény přímo z těchto západoněmeckých filmů, takže hned na začátku ve výbušné scéně nelze přehlédnout postavu Old Shatterhanda, o něco později i Vinnetoua vedoucího kovboje přes Údolí hadů. Schválně, z kterého filmu to je? No nic. Podobných scén je použito více, takže znalec mayovek nevypadne z úžasu. A teď už asi víme, odkud američtí filmaři v rámci rozpočtových škrtů u nízkorozpočtových videofilmů devadesátých let vzali takový nápad. Tím je tedy prozrazeno, že se tento italský film, i když vypadá zajímavě, spíše řadí mezi filmový brak. Hrané scény jsou převážně krátké, pomalé a nezáživné. A když má navíc běloška žijící od dětství u Apačů, kdy ji Apači unesli, namalované oči…  Snímek je shlédnutelný a kdo vydrží až do konce, může být překvapen neobvyklým koncem, ale je třeba počítat s tím, že tohle žádná spaghetti westernová pecka rozhodně nebude. Jako by to bylo natočeno ve spěchu, aby se naplnil filmový plán.  Těžko posoudit.