Häxan: Čarodějnictví v průběhu věků

Christensonovo Häxan má potenciál rozosmiať i ohromiť ako máloktorá iná hororová snímka z 20. rokov. Kombinuje naturalizmus s groteskne štylizovanými efektami plus anarchisticky uvoľnený zmysel pre humor s dokumentárnou vecnosťou. Nie je ľahké vymedziť jeho žáner. Možno to ani nie je horor. Kuriozitou ale káždopádne je. Filmári zamýšľali predzvesť čarodejníctva, čiernu mágiu a poverčivosť „z hľadiska kultúry a dejín“. Po vzore Griffithovej Intolerancie (1916) sledovali rôzne prípady k téme, navešané na časovú os medzi rokmi 1488 a 1921: inkvizičné súdy, mníšky posadnuté démonom, čarodejnícky zraz. Práve posledná scéna znázorňujúca bujné krepčenie - s priam orgiastickou choreografiou a diabolsky rozkošným Christensonom v roli Satana - je vrcholným miestom filmu: bravúrnou prehliadkou zvláštnych efektov, líčenia a prevlekov i celkovej kompozície, ktorá svojím rozsahom a sexuálnym nábojom zostáva dodnes v mnohom neprekonaná. Häxan je silné v detailoch, častokrát veľmi nechutných: zdochliny, lebky a hnáty, hmyz či hady sa tu objavujú rovnako ako špina, zbytky jedál, potrhané šaty, zlámené kosti, nahé mäso alebo Satanov kmitajúci jazyk - všetká tá spleť nechutností dáva filmu výrazne zemitú, telesnú príchuť. Niekedy ju prereže akademický prístup: na plátne sú citované pramene, objavujú sa rôzne dokumenty, s (až sadistickou) potechou sú zaberané mučiace nástroje. Nechýba ani schéma pekla, na ktorom sú ukazovátkom zvýrazňované kľúčové body, ani ukážka drtenia palcov. Film je podmanivo nejednoznačný, a to ako vo veciach vedy, tak i povier. Zosmiešňuje dávne ľudové predstavy, ale i modernú psychológiu. S bezbožným zmyslom pre čierny humor demonštruje, že „sila viery môže formovať realitu“. Všestranný dánsky filmár Christensen, bývalý operný spevák, debutoval snímkou Det Hemmelighedsfulde X (1914). Neskôr došiel uznania ako priekopník hororového žánru - paradoxne za iné diela než Häxan. 85% (14.03.2010)

Hľadať výživnú a originálnu tému alebo námet na film začiatkom minulého storočia, resp. kinematografie bolo zrejme oveľa jednoduchšie ako dnes, preto niekedy otváram ústa, čím všetkým ma dokážu tieto klasické filmy prekvapiť. Jedná sa o hraný historický dokument, originálny prvok číslo 1, zaoberajúci sa čarodejníctvom, originálny prvok číslo 2, obsahuje hrané epizódy, obsahujúce humor, originálny prvok číslo 3 atď....Navyše po vizuálnej a kostýmovej stránke sa jedná aj dnes o klenot. (18.05.2012)

Häxan - Čarodějnictví v průběhu věků je vpodstatě hraný dokument o temné stránce lidských dějin. Předchůdce Vávrova Kladiva na čarodějnice se zabývá každičkým detailem fenoménu čarodějnictví od středověkých časů až do doby současné (1921), varuje před okultismem a pověrami a činí tak neuvěřitelně silným způsobem. Dekorace a masky všech podob ďábla jsou tak sugestivní a dokonalé, že i po více než osmdesáti letech neztrácejí na děsivosti. Film je rozdělen do několika částí, jak se čarodějnictví projevovalo a potíralo, a čerpá přitom z bohaté "právnické" literatury 16. a 17. století. Scény čardějnických sabatů, rituálů, soudních procesů a mučení jsou natočeny s důkladností, která se tak často nevidí. Snímek byl točen dokumentární formou, proto nutně musí být hodně ukecaný. Zřejmě to není vina původního filmu, ale některé mezititulky jsou tak rychlé, že satan by tak rychle nebyl u hříšné duše... Často jsem se musel vracet, abych si titulek vůbec přečetl. Jinak jsem na tomto filmu nenašel žádnou chybičku a ještě dlouho se mi v hlavě budou míhat záběry čarodějnic "modloslužebně líbající Belzebubovu řiť při sabatu..." (17.07.2006)

Myslím, že v rámci současné tvorby by už takto koncipovaný film ve škatulce dokumentu snad ani neskončil. Aneb filmové postupy se za ta léta přeci jen vyvinuly a vypravěčský komentář, někdy i přímo z pohledu režiséra, krátké dokumentární exkursy v jinak hraném snímku či rozvrstvení vyprávění do několika odlišně pojatých a samostatně uvedených kapitol se staly relativně běžnými postupy ozvláštnění nejednoho klasicky hraného filmu. Na dobu vzniku tedy šlo o mimořádně kreativní řešení. Promítání obrázků v první části střídající se s popisným textem bylo ještě částí, kde jsem si zvykal na celkový styl, nicméně ovanulo mě jistým retro kouzlem, včetně hravého využití ukazovátka v záběrech. S dalšími kapitolami pak už mohlo plně začít něco, co představovalo i přes své víc než stoleté(!) stáří pořád výživné horrorové drama, které je zároveň důstojným předchůdcem všech pozdějších horrorů a filmů s tématem čarodějnictvím, včetně Vávrova Kladiva na čarodějnice. S využitím střídavě sépiových a modrých filtrů, včetně pár více-expozicí, tu mnohé výjevy a scény rozehrávající drsné středověké procesy či mysteriózní zážitky naplněné záhadnou magií mají sugestivní sílu, stejně jako samotný odkaz filmu varující před vykonstruovanými praktikami, jaké byly mnohdy zneužité ještě pár desítek let poté. Přes všechny nadčasové devizy jsem se ale neubránil pocitu utahanosti např. v částečně slabší páté kapitole a také dojmu, že poslední sedmá kapitola spíše jen film po dlouhém sledování prodloužovala buď nadbytečným shrnováním nebo přidanými scénami, které k silnějšímu závěru nedospěly. Přes jisté uznání přelomového počinu Benjamina Christensena tu 4. hvězdičku ponechávám pro zmíněný Vávrův film se spřízněným námětem. [70%] (28.12.2023)

Ne tak působivé, jako třeba naše Kladivo na čarodějnice, ale přesto to má stále co nabídnout. Ten průběh věků berte s rezervou. Stejně se 90% filmu odehrává ve středověku, kde inkvizice dává čočku nevinejm stařenám a "nebezpečně krásným" mladým ženám. Perverzní mniši dnes působí už dosti groteskně, ale stejně mi těch babiček bylo líto a chtěl jsem všechny mnichy postřílet. Nejlepší jsou ale všichni ti ďáblové a démoni. S maskami si tvůrci fakt vyhráli a jsou znepokojivé i dnes. Nejvíc mě pobavil porod ďáblova dítěte, které vypadalo jak mistr Yoda. A mimochodem hudební doprovod se mimořádně povedl. (15.02.2010)