Willy Kufalt

„Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že Zootropolis je dokonalé město...“  Inu, klasická iluze o světě – zde zvířecím městě, která je nám v úvodu představeno skrze originální výstup na jevišti, spadla... ale mě se tenhle animovaný kousek nečekaně líbil. Až mě překvapilo, jak nenásilně podává svůj přesah kolem politického zákulisí, touhy po jinakosti a obecných předsudků + současně dokáže rozehrát dost bohatý, napínavý detektivní příběh se sympatickými ústředními postavami ve složení emancipované králičice a vtipného lišáka... i lehce mysteriózní atmosféra prosákne a já brzy zjistil, že mě převelice zajímá, co se bude dít dál. Pár míst zavánějících drobným klišé, s ohledem na rozehrání témat kolem předsudků a také primárně nejspíš dětské publikum, Zootropolisu rád odpustím. Až na pár vtípků jsem se bavil, nejen ústřední taneční písnička Shakiry s textem o chybách, jaký jsem snad ještě neslyšel (ve stylu "zkusím všechno a budu tedy příště dělat i nové chyby" :o)), se povedla a na návštěvu úřadu lenochodů vážně nelze zapomenout. Za mě dobrý... [75%]

No těbůh, Costo Gavrasi... Ty seš snad ještě větší levičák, než jsem si myslel. Ale omlouvá Tě, že seš také evidentně ještě poťouchlejší vtipálek se smyslem pro černý humor a absurditu. To by ti Brynychové, Sequensové a další naši předlistopadoví borci točící filmy o emigrantech tady teprve čuměli, co se může „utečenci“ z východního bloku v tom kapitalismu na západě dít! :o) Úvodní animovaná hříčka s papežem téměř dokonale přesvědčí diváka o tom, čeho je pan režisér někdy schopný. Později jsem si myslel, že setkání s bývalým polským profesorem, jehož emigrace na západě proměnila v pouličního čističe aut, je vrchol, jaký už (s takovou nadsázkou) nic nepřekoná, ale tedy, ten závěr a vyvrcholení se zparodováním odkazu Jana Palacha a jeho spřízněnců mi vyrazilo dech natolik, že téměř nevím, co na to říct. Snad jen, že Gavras má opět můj obdiv, jak i po pádu železné opony dokáže nadále otevírat kontroverzní politická témata s nekompromisní „střelbou“ do zvoleného terče a že dělá to způsobem, kterým mě většinou posadí na zadek – ač nejčastěji v žánru seriózního politického thrilleru, mnohdy dle skutečných událostí, tady prakticky stejně úderně na poli fikce v satirické absurdní komedii, na jaké byl v soudobé Francii specialistou spíše Mocky. Typicky ňoumovský Jiří Menzel coby ušlápnutý emigrant v absurditách západu (mluvící zde střídavě polsky a francouzsky!) je neskonale zábavný a Dussollier s Arditim mu zajišťují v pozadí výbornou souhru. Obrovský zážitek, jako u Costy-Gavrase (s výjimkou pro mě nudného Kapitálu) pokaždé... [85%]

Mexický noir ze života prostitutek s až melodramatickým laděním mě neoslovil, tematicky i emočně se mě prakticky nedotkl a minul... neprožíval jsem to s postavama, přestože řemeselná stránka je tu zdařilá (byť v rámci žánru a své doby ničím nevyčnívající) a titulní píseň kdesi v třetině filmu moc pěkná. Pro našince může být zajímavý objev v podobě Miroslavy Sternové, údajné „mexické Marylin Monroe“ českého původu, kterou jsem díky tomuto snímku viděl náhodně poprvé a snad až na závěr jsem měl přesně dojem té herečky, která upoutává víc vnější krásou, než nějak silným výkonem, jaký by mohl úroveň ne tolik skvělého filmu pozvednout. Těžko říct, jestli by mě jiné její snímky dokázaly upoutat víc, v plánu mám snad jen ten Buñuelův... [50%]

„Nejsme monstra, ale reprezentujeme zákon.“  Rozhodně kvalitní film v typickém stylu Claudea Chabrola, který opět povyšuje částečně obyčejný krimi námět na mnohem sofistikovanější hru s divákem plnou psychologie. Docela ale souzním i s komentářemi, které zmiňují jistý chlad, jímž Chabrolovo kino častěji oplývá, zde už jen skrze téma smrti dítěte bych těch pohnutých až rvoucích emocí čekal víc. Na druhé straně ona nepodbízivost dala ve více scénách vyniknout emoční katarzi až úderně prostým, zcela přirozeným způsobem, nejvíc u scény s pouštěním si rodinného videa se synem na plátně. Ona intenzita procházející od možná až nezajímavě fádní neutrality v dlouhých scénách po brzkou proměnu v strhující prožitek na mě působila i v klíčové mořské scéně na lodi. Nebo mě svou atmosférou vyloženě dostal dialog mezi Charlesem a přítelkyní v restauraci, kteří jsou v záběru oddělení kytkou na stole, zatímco v pozadí do emočně pohnutého dialogu hraje poklidná píseň. Hodně film ve druhé půli oživuje příchod Jeana Yanna, který tímto zřejmě zahájil svou sérii záporáků v krimi filmech (Řezník, Pan Armaguedon ...) a coby ukacený chlápek od aut, s rafinovaným zlem uvnitř, se tu vryje do paměti. Vyústění v dialogu mezi hlavní postavou spisovatele a policií přináší i dost pozoruhodná zastavení nad otázkou zločinu, pomsty a viny. Před pár lety udělené 4 hvězdičky si u mě film obhájil i dnes, nicméně po zopakování obou verzí u mě nadále nad tímto Chabrolem vítězí stejnojmenný argentinský film z roku 1952. [75%]

Když jsem zde poprvé před lety na tento film narazil, vůbec bych si vzhledem k názvu nepomyslel, že se na něj jednou podívám. Když jsem se obtížně, s nepříjemnými pocity až odporem u záběrů na násilí se psy a navíc jistou nechutí i k postavám, prokousával první povídkou, rovněž by mě nenapadlo, že filmu nadělím 4 hvězdičky... ale s režisérem Iñárritu v nejlepší formě je asi možné leccos. I čistě papírově neuvěřitelná povídka s pobýváním pejska pod podlahou se může změnit v emocionální smršť na vlně několika katarzí. Amores perros je film, který mě svou syrově autentickou atmosférou nakonec dostal a chtě nechtě přiměl k sledování s plným zájmem, přestože jsem se na začátku po prvních minutách konfrontace tomu mírně bránil. Jenže neklidné akční tempo první povídky mě stejně občas donutilo ke střehu... a u dalších dvou napínavých povídek, nakolik zčásti mnohem poklidnějších, jsem se již vyloženě vezl na vlně příběhu a do jisté míry i nacházel soucit s vybranými postavami, přestože rozpolcenost a až temperamentně drsná životnost charakterů ve vypjatých scénách většinou brání k plnému zachování si sympatií. Zdařilé je i propojování tří povídek, odvíjející se od úvodního vyvrcholení, což je oxymoron, jaký by mě až do zhlédnutí tohoto filmu zřejmě nikdy nepřišel na um... a postava starého chovatela pejsků, proti davu i vysloveně žijícího, nesmírně osobitá. [75%]

Filmů s výhradně mužským obsazenstvím bych v paměti aspoň pár vylovil (třeba ze stejného roku Oáza), ale film, v němž vystupují pouze ženy (nepočítáme-li neslyšený hlas manžela jedné z nich na druhé straně telefonu), mi přijde aspoň v této chvíli jako menší unikát. Naštěstí je scénář plný psychologie, úvah nad životem obecně a rozvíjí více témat, s přirozeným spěním k lesbickému motivu, že být divákem opačného pohlaví nemusí být vůbec překážkou. Částečnou překážku jsem ale začal vnímat ve výrazné odtažité stylizaci, skrze níž na mě film působil místy trochu uměle a tím i méně silně, než by mohl. Spoustou konverzace, psychologie v komorním stylu mi Hořké slzy Petry von Kantové připomněly Ingmara Bergmana a filmy jako Persona či Scény z manželského života, z nichž jsem mnohé viděl loni a emočně zapůsobily na mě mnohem víc, přestože mě jejich sledování podobně vyčerpalo. Tady ale ten zásah až na pár krátkých záblesků ne a ne přijít a v hysterické scéně s jakýmsi „zblížením“ s panenkou na podlaze mě už ona vyumělkovanost mírně štvala... Rainera W. Fassbindera uznávám a dobrá polovina z asi 12 mnou viděných filmů se mi od něj vyloženě hodně líbila, ale tady mi připadalo, že kdyby stejný scénář natočil zaměnitelný, ale řemeselně zručný režisér běžných TV inscenací, dost možná by se pro mě konal i silnější zážitek. [65%]

Bizarní přehlídka násilných krutostí a zvrhlostí (minimálně 2x jsem si zakrýval obrazovku rukama...), ve vrcholné scéně s jazykem dovršena krvavým potokem všude kolem stříkajícího patosu, je jedním z důvodů, proč jsem si ani na další pokus nepotykal s jihokorejskou žánrovou tvorbou... Úvod mě přitom nadchl, stejně jako následně okamžité vhození do situace, kdy divák absolutně netuší, proč je hlavní postava najednou uvězněna, a ani pozdější vývoj děje, kdy se schéma chystané pomsty stává již očekávaným, není vzhledem k postupnému pátrání nijak jednotvárný, ale s gradujícím zamícháváním výše zmíněných ingrediencí se ukázalo, že Old Boy není filmem pro mě. I tak v rámci možností musím vyzvednout působivou režii vícera scén, které mě po stránce vizuálu nebo atmosféry přes veškerou nechuť i lhostejnost na nějakou chvíli opakovaně vtáhla. Třetí hvězdičku uděluji především za skvostný symfonický soundtrack, jaký v tomto případě dokázal pro mě výrazně pozvednout i film, s jehož stylem a částečně i obsahem jsem se často míjel. [55%]

Přiznávám, že sledovat tuhle tvorbu mě dlouhodobě hodně baví – jak pro dobovou reflexi tehdejších politických událostí, vypořádání se s nimi, soundu do psychologie postav na pozadí pohnuté doby a tady již rok od roku stále otevřenější a kritičtější pohled na fungování tehdejší socialistické společnosti... tak pro přítomnost mnoha legendárních herců a silnou filmařskou stránku. Osobitě mě nadchla další nápaditá tvůrčí práce s flashbacky a montážemi pro rozehrání retrospektiv nebo zachycení vnitřních myšlenek postavy – Vladimír Čech v tomto směru hezky kráčí ve stopách filmů jako Taková láska (Weiss), Smyk (Brynych) nebo Černá dynastie (Skalský), ale vůbec nekopíruje a přichází opět se svým odlišným pojetím, když rozdělí širokoúhlý obraz na dvě vzájemně prolínané záběry a v jednom obrazu tak vidíme současnost (s poznamenaným hrdinem) i minulost (s poznamenající událostí), příp. jindy větší záběr a současně detail na hlavní postavu, pro vyznění a odlíšení vnitřních myšlenek mezi souvislými dialogy. Slabinou pro mě zůstalo obsazení hlavní role – Jaroslav Vízner se snaží, jeho postava je zajímavá, ale šel z něj na mě podobně nezáživný dojem jako u některých soudobých intelektuálních rolí Jana Kačera. Naštěstí ho vesměs dostatečně vyvažuje řada herců ve vedlejších rolích (mezi nimiž mě překvapili hned tři „prvorepublikoví hosté“ Vojta, Nový a Nedbal) a osobitně bych vyzvedl až překvapivě charakterní výkon Františka Peterky. Linie kolem jeho postavy „Bédi“ přináší vůbec silné vyvrcholení celého dramatu, už jen pro bolavou konfrontaci za stolem s výčitkou, že onehdy tam nezahynul a přežil... [80%]

Bohdan Sláma je režisérem, kterého dlouhodobě registruji, nejspíš bych i uměl vyjmenovat, jaké filmy natočil, ale dosud jsem si žádný nepustil... až teď. Divoké čely mi připadají jako vesměs klasický zástupce těch novodobých českých filmů, které příliš neoplývají celistvým dějem a nabízejí spíše kaleidoskop různých drobných osudů, postav a příhod v rámci jisté komunity či shluku postav, zde v prostředí české vesnice. Na debut to jde, na začátku mě film chytl hlavně díky scénám s vtipně podanou konfrontací otce a syna s odlišnými přístupy k životu, občas pobavily i některé další lehce divné postavičky (jako třeba ta Duškova), více vtipně podaných scén (jako na hřbitově nebo se stádem krav procházejícím přes cestu), cosi má film do sebe i svou atmosférou. Ale jako celek mě tolik neoslovil a v některých scénách časem i trochu nudil. K tomu nejvydařenějšímu za mě určitě patří závěrečná píseň... [60%]

U mě žel, aspoň po prvním zhlédnutí, jedna z legendárních klasik, která mě trochu minula účinkem. Těžko říct, jestli bych si plně uvědomil onu relativně unikátní jednotu děje, místa a hlavně času, kdybych o tomto prvku předem nevěděl. Rozehraný námět mě zaujal v několika dialozích nad záchranou města a přístupu k blížící se hrozbě, ale herecké podání mě jaksi výrazněji neoslovilo. Hodně moje dojmy pozvedává nezapomenutelná titulní píseň, jejíž další variace zní a dolazují atmosféru i v průběhu filmu, velmi obstojné akční vyvrcholení a samotný závěr, během nějž jsem u záběru na nasedání do kočáru uprostřed shluku lidí najednou (i přes můj chladnější vztah k sledovanému filmu po většinu doby) pocítíl silnější emoce... na případné vyšší hodnocení to už ale bylo trochu pozdě. [65%]