Černá labuť

Dokonalý film o dokonalosti. Po výbušné rozjívenosti prvních tří filmů dospěl Aronofsky s Wrestlerem a Černou labutí do stádia, kdy místo vršení samoúčelně efektních kudrlinek pečlivě provazuje jednotlivé složky, aby se vzájemně doplňovaly. Maximálně strhující film vyráží dech všemi svými složkami, především pak skvěle aranžovanou hudbou spojující Clinta Mansella, Chemical Brothers a Čajkovským a důmyslně vedenou kamerou, která dlouhými jízdami, kde tančí s herci, precizně vystihuje dynamiku a ladnost baletu. (22.03.2011)

Výkladní skříň pro Aronofskyho typických postupů, které jsou samozřejmě stále efektivní, ale mě už začínají trochu nudit. Jistě, Černé labuti nikdo neodpáře vizuální (i navzdory "wrestlerovské" kameře) vyšlechtěnost, zničující gradaci a řádně hustou atmosféru. Ale k čemu to je, když jsme něco podobného od stejného tvůrce již několikrát viděli. Trochu nepochopitelný hype. 7/10 (18.02.2011)

Darren Aronofsky je jeden z nejobdarovanějších režisérů současného filmu. Poprvé ale musím jeho filmu vytknout tu všudepřítomnou snahu o velké umění, poprvé mi u jeho snímku přišla z podtextu více než zjevná a párkrát místy skoro až křečovitá, přesto má Černá labuť tolik strhujících míst a tolik silných momentů, že se nelze k zhlédnutému vymezovat neutrálně, neřku-li negativně, je to skutečně silný a ve svém konceptu umělecký film. Velké umění je ale jinde. Mám totiž pocit, že sám režisér se s Černou labutí popasoval podobně jako její titulní hrdinka, jen si prostě nebyl sto ,,fyzicky nebo duševně ublížit", aby do svého filmu dostal to nejlepší. A bez té ochoty jít na dřeň to prostě nejde. Emoce tu totiž nejsou upřímné, ale jen absolutně efektní, neboť jejich zdrojem je jen precizní přístup pana režiséra, nikoliv skutečná hloubka v příběhu a ve filmu. Jestli někdo o Černé labuti napsal, že je to (jen) skvělá nadstavba divadla a baletu, měl pravdu. Coby taková nadstavba funguje rozhodně dokonale. Efekt je nebývalý. Jen pod tím vším ukrytý příběh je až příliš prvoplánový. V Labutím jezeře by nevadil, v celovečerním vážně míněném filmovém dramatu trochu ano... (05.01.2011)

Měl jsem k filmu značnou nedůvěru, myslel jsem si, že půjde o balet a na to vážně nemám nervy, čumět přes hodinu a půl na vyvinuté genitálie baleťáků v bílých elasťákách, jenže zvědavost s čeho že je Květula tak nadšená mě nakonec těžce porazila a včera jsem si to na labuť z vesela štrádoval. Vlastně on to balet je, ale balet s vlastníma démonama. Celou dobu jsem si říkal, co to ten film mele za kraviny, fakt jsem nechápal proč tam je to či ono, abych v poslední čtvrthodině procitnul a z tlukoucím srdcem si říkal no ty krávo, tak to je hustý. S jednotlivých scén bych zmínil společný tanec Vincenta s Natálkou. Hrozně se mě líbilo jak se Vincent Natálky dotýkal, byla z toho cítit vášeň, opravdovost, fakt nádherně zahraný. Tím se dostávám k hereckým výkonům. Je jasný, že tenhle film patří Natálce, když jsem si přečetl co všechno pro roli obětovala, opravdu velký respekt, miluju tu holku a jestli za tohle nedostane ceny, tak ať si z toho nic nedělá, protože se mnou se za odměnu, jak tady zahrála může vyspat kdy bude chtít. Pořád mám v hlavince ..pohled na prince, pohled na publikum a....., nádhera tolik síly a emocí co bylo v jednom záběru, v jednom pohledu... a o tom vlastně celá Labuť je. Je o jediným pohledu, který dokáže zodpovědět všechny ty předchozí proč, co to má znamenat, jak je to možný a další otázky, který se řadily v mé hlavě do fronty a čekaly až přijdou na řadu. (17.02.2011)

Film, jakožto fůze mnoha druhů umění v té nejčistší podobě. Skloubit tolik uměleckých směrů (herectví, balet, taneční choreografie, hudba klasická a moderní od klasické k nerozeznání, vyprávění klasického příběhu a vyprávění příběhu který je k předchozímu metaforou) je skutečný kumšt a umělecký vrchol, jehož v historii zatím mnoho lidí schopných nebylo. A Aronofsky tak definitivně potvrzuje svoji pozici nového Kubricka. Černá labuť je odvážná, křehká a zároveň drsná a nekompromisní... A na každý pád fascinující... (24.02.2011)