Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále

Nekorunovaný král rock ´n´ rollu opustil tento svět v době, kdy jsem pouze registroval, že nějaký Miki Volek existuje. Až zájem o historii české rockové hudby, vyvolaný především fenomenálním seriálem Bigbít, mne přivedl k tomuto hudebnímu dokumentu. Dvoudílná retrospektiva zásadních událostí Mikiho života, vyplněná vzpomínkami Volkových souputníků, archivními nahrávkami ale i amatérskými záběry z období těsně před smrtí. Pro pamětníky – nostalgická vzpomínka. Pro nás dříve narozené - dvě hodiny předmětu s názvem „rokenrol v Čechách“. (10.12.2010)

Režisérovi se podařil netradičně pojatý dokument v dobrém smyslu. V Česku je zvykem vymýšlet všelijak podivně pojaté dokumenty, které většinou za moc nestojí. Igor Chaun na to šel po svém. Nebojí se být otevřený, nic nepřikrášluje, je tam cítit autorství, občas ironie apod. Nádherně kontrastuje poklidný komentář Radovana Lukavského. Přestože evidentně nebylo k dispozici dost archivního materiálu a mnoho záběrů se několikrát opakuje, režisér se nebál film roztáhnout na dvě hodiny, čímž docílil toho, že divákovi opravdu utkví Miki Volek v paměti. Na druhou stranu je pravdou, že za tu dobu se toho divák mohl dozvědět více, ale to nebylo účelem. Mohl bych dát 60% nebo i 80%, ustálím se na 75%. (03.06.2023)

Při pádu z rokenrolového trůnu si natloukl a horko těžko se pak zvedal. Tuto základní pravdu o Mikim Volkovi jsem pochopil už po hodině tohoto dokumentu - tedy po první části, nazvané Život. Samostatně bych ji hodnotil 4*, řekne totiž vše podstatné. Jenže je tady ještě druhá část, nazvaná Smrt. A ta má také hodinu. (Takže to vlastně není Smrt, ale Umírání.) Autoři dokumentu měli Mikiho rádi a asi chtěli, aby lidi poznali všechny stránky jeho života - i ty politováníhodné. Tímto jistě dobře míněným úmyslem u mě paradoxně ale dosáhli opaku - trpěl jsem u toho. Jako bych se díval na pořad bulvárních hyen o Michaelu Jacksonovi a jeho rozpadajícím se nosu. ... No a vypravěč Radovan Lukavský se svým tragickým přednesem celkovému dojmu také nepřidal. (16.12.2010)

Jeho poslední fanynkou byla sociální pracovnice, která se oň starala. Osobně mě nikdy Volkova hudba nebavila, takže mě ani nedojímalo, když tam byly záběry naň coby na odulé zdevastované chrochně. Pro tyhle hvězdy je vůbec nejlepší, když chcípnou mladý, nemusej pak aspoň natáčet tyhle seniorský vzpomínačky. Jestli jsem to pochopil správně, tak otcem M.V. byl František Kožík? Tohle bylo v dokumentu jen nakousnuto a nedopovězeno. Volkův důvod, že nenáviděl Beatles, protože mu vzali obživu (odliv posluchačů od rokenrolu) je divný a sebestředný, i když asi pochopitelný. Kritik Černý i při smuteční řeči na Volkově pohřbu dával najevo, že je chodící muzikologická encyklopedie a že se rád poslouchá, člověk by ho nejradši poplácal po tý jeho křivý kebuli. Celkově se mi dokument líbil, protože mám rád neskutečnou trapnost a oceňuji, že se najdou filmařský nadšenci, kteří neváhají svůj idol natáčet třeba i když jde v chodítku na sesternu nechat se přebalit. Miki, jak se zdá, byl ve svém životě spokojený, protože dělal co ho bavilo a ke stáru si našel partu vocásků, kteří ho obdivovali a pomáhali mu překonat samotu. Jeho vysoké stáří už ve čtyřiceti bylo poměrně srandovní, třeba záběry když si jde pro mlíko v teplákový soupravě, o holi, v tmavejch brejlích a s prstenama, ale takhle holt s člověkem zamávají drogy v kombinaci s chlastem. Chci aspoň věřit tomu, co v dokumentu zaznělo, „nevím, jestli byl Miki šťastný, ale určitě byl absolutně svobodný“. Kamón béjbe šejk, hé bap rýba, óu jééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ. (29.07.2012)

2/2 Je mi líto, ale tenhle portrét tzv. českého krále rokenrolu patří mezi to nejhorší, co na poli českého dokumentu v 90. letech vzniklo. Neskutečné množství vaty, zbytečně tlačené soukromí Filipa Menzla do popředí. Menzl tehdy nebyl spokojený jako herec a hledal nové místo na slunci a tak se našel jako parťák Mikiho Volka. A ani Chaun s tím zoufalým materiálem nic nevymyslel. Otázka je, kdo stál za nápadem, že takový materiál musí mít vypravěče v podobě uhlazeného projevu Lukavského. Ačkoli se to šíleně třískalo. Stejně jako vystoupení distinguovaného Františka Kožíka a jeho vyznání z lásky k matce Mikiho Volka... Nesmyslně interpretované dobové články, trapné chvilky četby F. R. Čecha přednášejícího kapitoly z vlastní knihy vzpomínek... Celé to stojí na základní premise adorace jepičí kariéry jedné z mnoha tváří klubových scén 60. let, Miki Volek se sice našel na prknech Olympiku a stal se členem Olympicu, krátce měl angažmá v SeMaForu, ale to je asi tak všechno. Počínaje normalizací se propadl kamsi na dno a z něho už se nikdy nevyhrabal. A diváci tohoto skvostu jsou bohužel nuceni sledovat tento pád pod drobnohledem. (03.10.2021)