Olík

Ale jo, dám za pět…neudělal jsem to, už ani nepamatuji kdy, ale prostě musím. Přes padesátšest téměř hodinových epizod, padesát hodin čistého času a problém, který mám především s Netflixem, kdy můj zájem o seriál začne plus mínus po druhé sérii uvadat, se nedostavil byť ani na vteřinu. Za mne nejlepší tuzemský seriál za hodně let dozadu. Dobře, trošku se nám to zvrhlo v telenovelu nebo dejme tomu zavčasu ukončený nekonečný seriál, ale stejnak. Dobový Dallas z období jedné z nejtemnějších kapitol naší historie. Ústřední linie a další desítka postav a jejich mikropříběhů, z nichž  snad ani jeden nebyl zbytečný nebo mi jakkoliv vadil. Divák vtažený do děje, atmosféra, výprava, historické reálie…..prostě všechno. A jak to bylo zahrané. Na Vaculu s Dancingerovou jsem si musel zvykat, ale co tam předvádí Plesl, Ryška, Hampl, Jarstraban, Töpfer (a takhle bych mohl ještě dlouho pokračovat), to je první liga non plus ultra. Poslední týdny jsem si říkal, že ty chtělo pomalu stopnout, aby se ze Zlaté labutě nestala protektorátní Ulice, ale teď když ten konec opravdu nastal (čert vezmi, že poslední díl byl hodně přitažený za vlasy), tak už s prvními titulky přišla otázka: A co jako teď?

Znáte tu situaci, kdy se na někoho podíváte, mlčíte, ale ten pohled řekl všechno? To je za mne Pan Church, neznámý muž, který se jednoho rána objeví v kuchyni nemocné matky a její malé dcery. Civilní drama, které útočí po levém křídle přes city diváka, a když se necháte, tak vás jednoduše přejede. A když se ubráníte, tak stejnak musíte uznat, že šlo o nejlepšího Murphyho za poslední desítky let.

„Je ráno, je ráno. Nohama stíráš Ivetu na kolejích“ Tichá píseň dozněla, a ačkoliv se si nejsem jist, zda třetí řada dala odpovědi na všechny otázky, považuji ji za rozhodně zdařilejší, než druhou. Fialová zvládla chátrající Bartošovou na jedničku a stylizace Prachaře do Rychtáře nebo Krajča do Macury si nic nezadala Brzobohatého Štaidlem. Bohužel si však nemohu pomoci, ale přijde mi, že Samir tápal v tom, na které události se zaměřit a které z bohaté poslední třetiny zpěvaččina života úplně vynechat a taky jak se vypořádat s posledními chvílemi jejího života. Každopádně tenhle vlak už se nedá vrátit zpátky do stanice a tak už snad jenom, odpočívejte v pokoji, Iveto a tobě Arture hodně štěstí do života.

Tuzemská odpověď na francouzské fantasy dobrodružství Arthur a Minimojové pracovně nazvaná Artur a mimoňové je u konce. Ve společnosti bývalé princezny českého popu jsme strávili téměř devět hodin, během kterých mne scénárista a režisér Michal Samir nedokázal přesvědčit, že tuto sérii bylo třeba natočit a když ano, tak že toho měl zhostit právě on. Samir si občas si ulétával mimo naši realitu, občas nevěděl o co se opřít a občas nás nechává jenom pozorovat prázdný rám. Jestli se něco vyloženě povedlo, tak to je navození nostalgické retro atmosféry (především v první sérii) a stylizace současných herců do postav, které lemovaly zpěvaččin tragicky ukončený život. Na druhou stranu vyloženým úletem byla pasáž kolem Ivetina únosu bojovníkem proti mimozemským útokům Romanem Třískou, to byla těžká halucinace. Suma sumárum, životopisné drama je již natočené i odvysílané, přes to nejde vlak. Vyložené devadesátéosmé místo ve Zlatém slavíku to nebylo i když se nemůžu zbavit dojmu, že takováto horská dráha by si zasloužila víc namazat kolečka.

Zavřel jsem oči a viděl, jak si v Griswoldovic obýváku John McClane s Kevinem McCallistererm rozbalují dárky, které jim po stromeček nadělil Willie T. Stokes. Že by nová vánoční „klasika“ pro určitou sortu konzumentů? Úplně si nemyslím! Za mne to je jednom další ujeté padni komu padni a i když neříkám, že jsem se nebavil, tak Šílená noc vyloženě ničím vyčnívala nad podobnými snímky.

Takových minut a tak velká ještěrka a nakonec vlastně úplně o ničem. Kvituji, že se Godzilla verze  Takaši Jamazaki bere alespoň trochu vážně a nemlátí se s King Kongem někde uprostřed Golčova Jeníkova, ale to propojení s válečným dramatem mi moc nesedlo…….a když si hlavní hrdina začal neustále řešit svoje osobní traumata, tak jsem víc než s netvory z hlubin začal bojoval s vlastní pozorností. Apropós, u většiny postav mi přišlo, že nejsou ze stejné planety jako já. Chápu, že Godžira je něco jako korunovační klenot japonské popkultury a že se Jamazaki pokusil vzdát hold jejím klasickým kořenům, ale její velikost několikanásobně předčila velikost mého zážitku ze setkání s ní.

Dobová stylovka s atmosférou špinavých britských ulic. Téma dospívání, hledání vlastní identity, snahy moci k někomu vzhlížet a začlenit se, rasizmu, násilí, nebo sociálního postavení. Taková je Anglie a její hlavní hrdinové…….zaplivaná, syrová, autentická. Navíc měl Shane Meadows šťastnou ruku, když se poohlížel, koho by do rolí rebelujících skinheadů obsadil. Debutující Thomas Turgoose byla trefa hodná Robina Hooda, ale bomby jede i Stephen Graham a další. Ale abychom jenom nechválili. Podle mého názoru to chtělo očesat košatější strom. Pokládat víc otázek a dostávat na ně víc odpovědí. Takhle na mne zápletka působí jako příběh jednoho delšího odpoledne. Ale že snímku věnujících se subkultuře skinheads není na každém rohu vagón a že mám pro tyhle ostrovní sociální dramátka slabost, odcházím od kuchyňského stolu nasycen.

Se snímky podle skutečné události se to má tak, že když je dostatečně silný motiv, tak on sám dokáže zahrát hodně muziky a pak už je jenom na vás, jaké jsou vaše filmařské skills. Desítky let neprávem odsouzený černošský mladík vám prakticky nahradí celou kapelu a tak je škoda, že se k němu nepřidal také filmařský štáb. Křivé obvinění je prostě televizní film, proto je jeho hlavní devízou právě zmiňované téma a zbytek už se jenom tak veze.

Zvolit takové téma a takhle ho odfláknout. Chápu, nebyly zkušenosti, nebyly finance, nebyla invence…..ale tak se do toho prostě nepouštím. Narušitel působí amatérsky, těžko se mu věří a celkově si David Balda ukousl krajíc, s kterým se nedokázal vypořádat. Možná kdyby do příběhu nebyl, díky své rodině, osobně zainteresován….možná, kdyby si to nechtěl všechno dělat sám….možná, možná. Každopádně, co tě nezabije, to tě posílí a tak by z této zkušenosti měl mladý filmař vyjít silný jako Hulk.

Můj vztah k sáze rodu vetřelců skončil ještě někdy v době, kdy Ripleyová maturovala na střední škole a podobně to mám i s „moderními“ sci-fi, kde se příběh krčí v rohu na úkor efektů. Takže asi tolik ke Covenantu. Bylo to možná poutavé pro oko, ale já jsem vlastně ani pořádně nepobral, kdo je kdo a tak si příště Ridleyho Scotta dám raději v podobě nějakého historického velkofilmu.