Hačikó - příběh psa

Nečekaně dojemný film, který ze mě pořádně vyždímal emoce a taktak jsem udržel slzy na krajíčku. Hachiko je krásný pes (rasa Akita Inu) a nedivím se, že skutečný Hachiko má v Japonsku před nádražím sochu. Vystihl bych určitě taky výborně zvolenou hudbu, která vše ještě více umocňuje. Tento pro mě nenápadný film můžu rozhodně všem doporučit. 10/10* (16.05.2010)

Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování. (27.06.2011)

Slzavé nádraží na mne zapůsobilo upřímnou vypočítavostí a tak se stále nemohu rozhodnout, zda mne více iritovala nepřítomnost děje, neustálé vlhko v koutcích očí všech zúčastněných, slzopudné smyčce symfoniků či dojetím přejedený klavír. Jsem samozřejmě rád, že mi na konci vnouček vysvětlil, že bychom neměli zapomínat a já se budu snažit na tento snímek nezapomenout, abych si ho omylem nepustil ještě jednou. (10.09.2012)

SPOILER do takej miery ako oficialny text distributora. Môže existovať niečo prvoplánovejšie ako smrť hlavnej postavy, následne usoplená rodinka a slzavé psie oči najvernejšieho priateľa? Pekne to vystihol Subjektiv a myslim, že 20 minút by bolo tak tak akurát. Hallström a Kaczmarek z toho naštastie úspešne extrahujú všadeprítomný Rosamunde Pilcher nádych. Aj keď si mylím, že prvého menovaného to už v posledých rokoch za kamerou moc nebaví. 55% (30.08.2011)

Tzv. emoční ždímák, co přeždímal i mě. Navzdory téměř žádnýmu vývoji příběhu, protože tam jde opravdu jen o to, co je už řečeno v obsahu a nic dalšího se tam nestane, film je naprosto podřízen lince Gere - pes, což je na jednu stranu i úleva, protože se tam neřeší žádný typický vedlejší vztahový linky (např. manželská krize by se tam tak hodila, ale díky bohu...). K hercům - pes samozřejmě nejlepší, Gere fajn, Joan Allen výborná, solidní výkon podává i Cary-Hiroyuki Tagawa. Takže radím - přečtěte si obsah a pak se zeptejte, jestli se chcete hodinu a půl konstantně dojímat. Pokud ano, směle do toho. Zklamaní nebudete, co se dojemnosti týče, tak to vydá nejmíň za pět finálí King Konga. (18.03.2012)