Polytechnika

Ano reálná syrovost byla skvělá volba pro zpracování takového masakr. Jen kurva do prdele proč, se to celý vyprávělo v nesouvislým příběhu. Já vím, že to bylo vyprávění z hlediska více osob, více dějů, ale někdy jsem si vysloveně říkal "cože ?" například střih a "výfuk" . Jinak doufám, že v Kanadě mají policii, protože od prvního výstřelu čas ubíhal a ubíhal a ubíhal. (19.02.2018)

Velké zklamání, hluboké jako Grand Canyon. Na film jsem šla, aby jsem mohla porovnat filmy s podobnou tématikou, jako třeba Elephant Guse Van Santa. Polytechnika, podle mě estetizuje násilí, černobílým materiálem se snaží podtrhnout dokumentární stránku události, která balancuje na hranici únosnosti. Srdcervoucí hudební doprovod, záběry na Picassovu Guernicu, které předchází nabíjení samopalu, mě málem zvedly ze sedačky a dohnaly k tomu sál opustit. V podstatě je film feministkám hodně nakloněn, ale nevkusným způsobem (scéna kdy studentka zjistí, jak těžké je konkurovat mužům v přijímacím řízení, svět je nespravedlivý, ale že svého syna vychová k lásce...) a do nebe volající jsou epizody, jak jednoho studenta dohnala celá událost k sebevraždě. Raději si zajděte na jiný film z festivalového menu nebo sáhněte po skvělém filmu Elephant-ten s tímto tématem pracuje originálně, bez patosu, na úrovni a hlavně, na úplně jiném levelu. (01.07.2011)

Horor ze života vyprávěný pohledem vraha, svědka a přeživší. Montreal 1989, ukřivděný student nenávidící nespravedlnost skrytou uvnitř feminizmu, puška​ a technická škola plná nadějných dívek... Villnevue je jako struhadlo a dostává se až ke krutému poznání, že smysl života si musíme vymyslet sami, abychom se nezbláznili. Formálně brilantní, příběhově silné byť malinko prvoplánové. (02.01.2018)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)

Promyšlený úder na diváka, rovnou od prvních minut filmu se ozývá střelba, teprve potom nahlédneme do toho, co jí bezprostředně předcházelo. Mám výhrady vůči kameře, zbytečná černobílost ještě nikdy z žádného filmu umělecký zážitek neudělala. Navíc stylizovat brutální násilí do uměleckého hávu mi přijde poněkud unapetitlich. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout konfrontaci blazeovaného poklidu, který je náhle postaven před brutální zlo. (04.12.2022)