Ležáky 42

Jako rekonstrukce určitě dostačující. Popis jednotlivých osob před závěrečnýmí titulky rozhodně dobře přehledný, ale ty hrané scény vážně mohly být lépe zahrané o tom žádná. Ovšem záleží prostě, jak se na to díváte, jestli jako na film nebo jako na dokument. V každým případě si myslím, že i Ležáky by si zasloužily klasický celovečerní film jako mají Lidice. (28.03.2018)

Dokumentární a výpovědní hodnota silného tématu je nesporná. Rekonstruktivní filmová forma se ale míjí účinkem na celé čáře a nádech všudypřítomné smrti neproběhne po zádech ani v nejsilnějších okamžicích. Nízký rozpočet dává zobrazit vypálení celé vesnice plamínkem v okně, vyprávění připomíná listování kalendářem a rekonstrukce má do autenticity dál než hitler do synagogy. Vyšší hodnocení by bylo jen ryze za látku. (25.06.2011)

Nesnášim, když celou dobu si musím v hlavě říkat: Je to film nebo dokument? To mě fakt nejvíc štvalo. Hodně amatérské, takhle podle fotek tady na csfd to vypadá solidně, ale pusťte si to na 90 minut. Bráním se odpadu, protože tam bylo pár momentů, které stojí k zamyšlení. ____ Ležáky 42 jsou béčko jako W.T.R. s tím rozdílem, že Walker uměl člověka chytnout! ____ (05.07.2011)

U podobných dokumentů (ať už hraných, nebo klasických) na mne vždy zapůsobí hlavně jejich obsah. Je jasné, že většině zdejší omladiny historie (a především její temná stránka) toho moc neříká, ale zvěrstva jenž se nejen u nás v republice děli nejdou jen tak smazat. O Ležácích jsem toho dosud moc nevěděl, taky znám spíše příběh Lidic, ale ani tentokrát mne to nenechalo klidným. Je pravda, že herecké výkony byli hodně chabé a nelze si nevšimnout přehrávání většiny osazenstva (mrkající mrtvoly usmívající se do kamery, atd…). (05.09.2012)

Sympatický pokus o v tuzemsku nepříliš rozšířený žánr inscenovaného dokumentu je devalvován neobratnou realizací. Až na pár výjimek (Alice Šnirychová) sotva ochotnické herecké výkony, křečovité až trapné dialogy (vrcholem je scéna, v níž mladík přemlouvá českého strážmistra, aby si to s tou sebevraždou ještě rozmyslel), za uši tahající špatné sykavky vypravěče Brzobohatého... Kapitola sama pro sebe jsou titulky plné prohřešků proti češtině („Česko-Polská hranice“; „... aby jste...“; „... udavač z Dřeveše byl odsousen...“; „... podívat z vrchu...“ jako označení činnosti člověka hledícího z letadla směrem dolů), proti historickým faktům („... státní hranice ČR úterý 1. květen 1945...“ - toho dne existovala nějaká ČR???) i obyčejného šlendriánského přístupu - jak je možné v rámci jednoho (!) ze závěrečných titulků napsat u jména Marie Štulíkové nejprve datum úmrtí 11. 7. 1943 a o pár řádků níž, že v Osvětimi „... umírá 17. 1. 1943“? Opravdu zvláštní disproporce v přístupu tvůrců k divákovi - na jedné straně snaha poskytnout mu atraktivní formu dramaticky podaného dokumentu, na druhé až zarážející ledabylost v práci s tzv. detaily. Ale jedna věc si zaslouží pochvalu: scéna popravy a všeho, co jí bezprostředně předcházelo, vychází emocionálně daleko působivěji než obdobná scéna v Nikolaevových Lidicích. (24.06.2012)