castor

Svému věku a formě přizpůsobuje Russell Crowe výběr rolí, nicméně už v nedávném Land of Bad nebo v Papežově vymítači prokázal, že klidně může jen sedět coby operátor válečných dronů před blikajícími monitory nebo rebelantsky vystupovat proti vatikánským zvyklostem, pořád z něj ale zatraceně hýří charisma a vtip. Tady se ponoříme do temnějších vod, hraje bývalého poldu, který trpí Alzheimerovou chorobou. Díky experimentální léčbě má ovšem pocit, že má zase buňky na to otevřít starý případ vraždy. Herecky fajn, tempem nepříliš vzrušující i bez větších ambicí, kdy pár scén mohlo a mělo zůstat na podlaze střižny. Ale zase to může být dobrý základ do budoucna, že mu role stárnoucích detektivů padnou.

Pánové melou, jak film s Kevinem Costnerem představuje zaručený úspěch, přitom má za sebou nejeden propadák a sám herec několikrát za svou kariéru vstal z filmařského popela. Sportovně nadaný mladík, který zároveň slušně zpíval, měl za sebou několik menších rolí, průlomový byl rok 1985 a první setkání s Kevinem Reynoldsem (Fandango), ve stejném roce se objevil i v Silveradu a první sportovní úloze – cyklistických Vítězích. Velkou hvězdou se stal vzápětí díky Brianu De Palmovi a jeho Neúplatných. Následovalo Costnerovo zdaleka nejsilnější období. Nejprve další postavy sportovců, pak triumf v podobě Tance s vlky (stejně jako v budoucnu do projektu vložil spoustu vlastních peněz). Faktor Costner zafungoval i v Robinu Hoodovi či Osobním strážci, kritiky ceněný byl JFK nebo Dokonalý svět. Pak přišel astronomický rozpočet Vodního světa s pohromami na každém kroku, rozvláčný Posel budoucnosti, který představoval ještě větší tragédii, tvůrci vynechávají, přitom právě kvůli němu se herec potácel v hollywoodském vyhnání a pojídal drobky, které někdo upustil. Nezlomilo ho to, přichystal další western (komorní Krajina střelců) i několik dalších – vlastně zajímavých – projektů. I když nultá léta byla z jeho strany poměrně průměrná, od té doby bylo znovu sympatické sledovat, jak Costner pokračuje ve svém stylovém hereckém návratu, což má/může korunovat letošní Horizon: An American Saga. Tak či onak, jeho posledních 20 let berou tvůrci hodně kvapem. A úplně ignorují seriálový fenomén Yellowstone.

Romance jinak, respektive romantika se smutným nádechem. Hudební producentka Lucy Boynton (bavila mě v Sing Street) přišla o přítele. Tragicky, v autě, navíc byla při tom. Už je to nějaký ten pátek, oklepat se nedaří, důvěra v lidi není kdovíjaká. Ale hlavně: když slyší nějakou skladbu, která hrála při nějaké jejich společné chvíli, doslova se přenese v čase a daný moment si zopakuje. Každopádně zrovna pozná jistého jinocha, takže se nám rozjede love story o překonávání strachu z něčeho nového, obzvlášť když „návraty zpět“ mnohému brání. A právě tady je docela důležité, jak moc divák přistoupí na hru a přijme fakt, který do značné míry hýbe dějem. Herci jsou fajn, melancholická nálada jakbysmet, soundtrack z logiky věci také, přesto se výsledek i přes „nadpřirozeno“ oživení docela snadno vykouří z hlavy. V balíčku feel-good romance mám tak nadále trochu jiné kousky.