Jack staví dům

Trier zde překračuje hranici akceptovatelnosti jako nikdy předtím, ale opět mu to (nejspíš) projde díky osobitému uměleckému rámcování. Anebo bude prostě odignorovanej jako již naprostej odepsanec. Milovat tento film znamená být jako Jack. To nechcete. A uznat jeho umělecké kvality je spíše póza než vědění a otevřenost mysle. I když kdo ví, jestli se Jack časem nestane novodobou verzí Henryho pro toto století. — Lovecký segment, který zachází nejdále, mi s odstupem několika hodin přijde paradoxně nejvíce zajímavý svojí až karikaturistickou abstraktností. Něco takové přece nemůže v mainstreamu nikdo s vážnou tváří natočit, i když se to netváří jakkoliv jinak. [Cannes] (16.05.2018)

Pošle lidi na Dextera a nabídne jim svoji vlastní terapii, načež mu diváci po zaplacení vstupného poslušně odcházejí pohoršeni z kina. Já toho vocase miluju. Trier překročil laťku jež nakreslil v Nymfomance a diskutuje sám se sebou o podstatě umění jako vykoupení. Přitom se snaží vyrovnat s trýznící dualitou umělce a pragmatického technika, která je mu jako režisérovi jeho kuřím okem. Vlastně všechno je zde obětí autorovi duality. Je to nafoukané, ale omlouvá se za to. Je to naprosto sobecké, ale ten film je první, kdo to přizná. Otázka je nakolik film funguje bez znalosti kontextu. Zde mě ale naprosto utrhla logika snu, která provází všechny sekvence. Vše je bez časového a prostorového určení, v podivně odlidštěném světě, děj se libovolně přesouvá v ostrých střizích a vše se odehrává přesně na hranici uvěřitelnosti. A jakmile to skončí, tak stejně jako ráno hodinu civíte v posteli na strop a snažíte se zpětně propojit svůj živý a z vašeho pohledu smysluplný sen dohromady, tak i zde máte teprve po skončení možnost oddechu a prostor k tomu začít si to všechno skládat do svého domu. (07.10.2018)

Když byl film novinku viděl jsem trailer, kterej mě celkem zaujal. Snímek ale v sobě skrýval tři faktory, který mě od jeho shlédnutí odrazovaly. Prvním faktorem pro mě byla dlouhá stopáž. Druhým faktorem byl Matt Dillon jehož filmy zrovna nevyhledávám a třetím faktorem byl režisér Lars von Trier. Samozřejmě, že o něm vím ale jeho filmy jsou pro mě (zatím) zemí neprobádanou(Už dlouho se chystám na film Antikrist).  Zatím jsem od něho viděl jeden film, kterým je The Element of Crime z roku 1984. Film kterej jsem vůbec nepobral. The House That Jack Built ale pár dní nazpět běželo na Paramount Network tak jsem se rozhodl, že to risknu a zpětně jsem si ho pustil. A tohle moje druhý setkání s Larsem von Trierem dopadlo o poznání líp. Přiznávám, že začátek mě zrovna moc neohromil a já jsem uvažoval, že film vypnu ale vydržel jsem.  Trvalo to sice trošku déle jsem si zvykl na to jak je film natočenej a odvyprávěnej ale jak jsem si zvykl nemohl jsem se filmu nabažit a užíval jsem si ho plnými doušky. Musím uznat, že M. Dillon byl excelentní a užíval jsem si i dialogy ve filmu, kterých není zrovna málo. Nakonec lituju toho promarněnýho začátku (z mé strany), kdybych přistoupil Na Trierovu hru dřív mohl jsem se bavit hned od začátku. Ono to je ale jedno, protože tenhle film jsem neviděl určitě naposledy. A příště si ho užiju ještě víc. Nakonec mi ani ta stopáž nepřipadala tak dlouhá (klidně bych si dál ještě půl hodinovej nášup). Nejraději bych snímku napařil 5 hvězd ale ten konec kterej nebyl zrovna podle mýho gusta mi to nedovolí.  PS : Tenhle film je konečně tím spouštěčem proto abych zkusil i Trierova Antikrista. (02.11.2021)

Asi nemohu napsat víc, než pár čistě osobních dojmů; ten film ve mně vyvolal hodně emocí a je těžké se v nich vyznat (mj. doufám, že mi po něm nebudou v noci zdát nějaké noční můry). Přišlo mi to strašně dlouhé, místy je to docela vtipné, některé záběry jsou zajímavé (Elysejská pole, peklo), a celé je to docela předvídatelné (u všech Jackových obětí je předem jasné, že budou zabity, a předem jsem i vytušil, z čeho bude Jack stavit ten svůj "dům") a tak strašně rozporuplné a zvláštní, že si na ten film asi neumím vytvořit názor (nevím ani, jak ho vlastně hodnotit, chvíli jsem uvažoval o odpadu, ale dovedu si představit i 5 hvězd). Celkově mě ten film ale asi spíš jen iritoval - kromě té úmorné délky je to hlavně kvůli tomu, že se spíš klaním na stranu lidí, kteří ten film považují za pseudoartovou sračku, kterou natočil člověk se zřejmými psychickými problémy. Většina toho filmu je zlá, zvrácená, cynická, nechutná a úchylná, ty stupidní vsuvky o umění, Hitlerovi apod. tam jen otravují, a celkově nemám vůbec chuť nad tím filmem přemýšlet, co jím asi chtěl režisér říct, a hledat v tom nějaký smysl a věnovat tomu víc času, než kolik jsem už strávil při jeho sledování. Osobně mě na tom filmu třeba i sere, že mi svým způsobem přijde nebezpečný, protože nějaký magor by se tím mohl inspirovat (dnes je možné vše). Za zmínku snad ještě stojí, že jsem viděl i daleko krvavější a zvrácenější úchylárny, takže Trierovi ani nejde přiznat prvenství za nějaké boření tabu nebo hnaní filmu do extrémů. Skandální a kontroverzní je to bezesporu (ovšem samozřejmě zase jak pro koho), ale takových filmů jsou mraky, a zdaleka se jim nedostává takové pozornosti. Kdyby se jí trochu ubralo i Trierovi a kdyby sem Aerofilms přestali automaticky kupovat každý jeho nový film, asi bych byl raději. Ignorovat Trierovy filmy i jeho samotného se mi zdá už roky jako dobrý nápad. (01.01.2019)

Celý čas som sa zmietal medzi pocitom, že sledujem fascinujúcu štúdiu ľudského zla, a dojmom, že je to len ďalšia prázdna vontrierovská samohonka, niečo ako Lucio Fulci reloaded - séria humusáčin pozliepaných akože príbehom a akože nejakým artovým vyšším zmyslom, to všetko vypovedajúce hlavne o svojom tvorcom než o čomkoľvek inom. A stále si neviem vybrať, v každom prípade je to aj vďaka Dillonovi fascinujúci film, ktorý sa nadlho vryje do mysle, čo je zrejme presne to, čo chcel ujo Lars dosiahnuť. (26.12.2018)