Výslech

První dvě třetiny jsou vynikající, a to až do scény "popravy", kde celý vývoj hlavní postavy z požitkářky k silné hrdince vyvrcholí a dál už ji zřejmě nelze dál rozvíjet. Vše poté je jak z hodně blbého harlekýnového románu, dokonce bych řekl v rozporu se vším, co bylo řečeno/ukázáno předtím. Extrémní ironie některých dialogů nutí ke "kafkovskému" smíchu nad absurditou systému... ___ To si ale zřejmě nemyslí každý, takže jsem za svůj - podle mě zcela na místě - smích (nikoli výsměch) málem dostal po filmu od jednoho "spravedlivě rozhořčeného" pána před držku - prý bych si to zasloužil stejně, jako se to dělo postavám v tom filmu. Takže vlastně nevím, proč jsem ho urazil, protože přes držku tam dávali jen dozorci. :) (13.04.2010)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 28 - Polsko. Dle očekávání silný a drsný příběh. Úvod z normálního prostředí je velmi krátký, a pak už jen více než 100 minut utrpení a hrůz v ženské věznici. Mimořádný a strhující výkon Krystyny Janda, zcela zasloužená cena za nejlepší ženský herecký výkon v Cannes. Její podání je dechberoucí a ne nadarmo je její výkon označen za životní. Překvapilo mě trochu, kam snímek směřoval v poslední třetině, nevím, nakolik je to uvěřitelné, ale asi to nelze vyloučit jako nemožné. Polsko filmově snad nikdy nezklame. (26.04.2015)

Syrová obžaloba komunistické paranoie 50. let. Kabaretní začátek vůbec nenapovídá jakým směrem se polský trezorový film bude ubírat. Sotva se však hlavní hrdinka, na první pohled afektovaná káča, dostává do komunistického vězení a ochutná praktiky vlády lidu v praxi, divák velmi rychle pochopí, že se ocitá na půdě nemilosrdného dramatu. Bavila mne osobnost zpočátku nesympatické Toni Diwisz, která procházejíc peklem, nachází v sobě neuvěřitelnou vnitřní sílu k "souboji" se sadistickými vyšetřovateli a brutálními výslechovými metodami. Uvěřitelné a zdrcující představení je v závěru nepochopitelně vyhozeno z okna nepravděpodobným vývojem situace, ale na přehodnocení už mi nezbyla síla. Vyčerpávající pětka. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.08.2015)

(KSE - P) Dílo s nepopíratelnou historickou hodnotou, ale přesně ten typ filmu, který opravdu nemám rád. Nehodlám zlehčovat, že si režisér Ryszard Bugajski zaslouží obdiv za svou odvahu natočit tak otevřené dílo v době sovětské diktatury, ale při odhlédnutí od mimotextových kvalit nějak nespatřuji ty filmové. VÝSLECH si - vzhledem k omezenosti na několik vězeňských prostor - umím dost dobře představit na divadle, nebo - vzhledem k přemíře dialogů - jako rozhlasovou hru, ačkoliv nemůžu popřít promyšlenou práci se světlem a barevnou paletou vůbec. Divadelní či rozhlasová by navíc měly tu výhodu, že by měly přestávku, než by se přešlo na druhou část, což v případě dvouhodinového snímku nebývá zvykem. Cynicky by se chtělo napsat, že kolegové ze Západu neměli režisérovi zasílat filmový materiál, když mu došel, protože celý zbytek po "falešné popravě" mi přijde jednak zhola zbytečný, jednak co do proměny jednání ústředního dua - vyobrazeného na plakátu - nedůvěryhodný. Zbytečný, protože se dosáhlo vrcholu v týrání hrdinky, dál se týrá jenom divák za účelem dokázání krutosti režimu, i když by předcházející minuty bohatě stačily. Nedůvěrhodný, protože se z předtím trojrozměrných postav stávají figurky, které mají pouze splnit zadání (po soustavně projevované náklonosti přejít k důslednému psychickému deptání krátce po zhroucení?; projevení tzv. Stockholmského syndromu k předtim vedlejší postavě věznitele, který se objevoval ve vyprávění dle toho, jak se to zrovna hodilo?). Emocionální působivost je více-méně automatická, brilantní herecké výkony u takto koncipované látky samozřejmostí, ale pro mě jde ve výsledku o lepší průměr, a to kvůli nefilmovosti a naopodstatněné natahovanosti. (28.01.2012)

Nevím, do jaké míry se dá tomuto filmu věřit. V úvodu slaví dělníci výročí VŘSR a ve fabrice jim zpívá hlavní hrdinka lechtivé kuplety. Pokud si pamatuji (sice ne 50. léta, dobu mnohem pozdější a zdaleka ne tak drsnou), na oslavách bolševických výročí se vždy pěly české a ruské uvědomělé písně. 7. listopadu výhradně revoluční, leninské. Kuplety byly sotva v 80. letech v televizi na Silvestra, pěkně pod dohledem soudruhů. Jinak by to bylo v rozporu s výchovou "socialistického člověka". Zatčení i způsobům vyšetřování věřím, ostatně podobné případy se dějí i dnes (viz známé případy mučení na Guantanamu nebo v íráckém Abu Grajb - mučení domorodých zajatců americkými vojáky). S nepohodlnými lidmi systém zametá za každého režimu. Mediální propaganda je taky stejná, jen "nepřítel" se jmenuje jinak. Beznaději i hrůze nespravedlivě stíhané věřím, kdo by nevěřil. Ale film na podobné téma - např. Doznání Costa-Gavrase je o mnoho tříd lepší, děsivější a věrohodnější. Vykreslení zrůdnosti totalitního (nebo jakéhokoli jiného režimu) není ve scénách s bitím, skotskými střiky, v křiku z okolních cel ani v nekonečných výsleších. Pravý děs se odehrává v hlavách, v mozcích zúčastněných, ve zvrácených ideologiích, kterým sami věří a jednají podle nich (viz Costa-Gavrasovo Doznání). Tady nemyslí vůbec nikdo, ani ti blbí estébáci. Przesłuchanie je jenom pro efekt a vymývání mozků. Sorry. (05.01.2014)