Takový je život

Realistické drama s mezinárodním obsazením lze v kontextu prvorepublikové tvorby považovat za počin ojedinělý tematicky i stylisticky. Tragický příběh chudé pradleny, která musí živit opileckého manžela i dceru, jež přišla o práci, byl jedním z mála sociálně-realistických filmů v záplavě veseloher a melodramat, které namísto reflexe stávajících problémů nabízely únikovou zábavu. Není divu, že byl Junghausův film po týdnu promítání v poloprázdných sálech navzdory nadšeným reakcím (zejména) levicových kritiků stažen z oběhu (roli sehrál i nástup zvuku, který lákal více). Takový je život kromě věrohodného vykreslení prostředí a střízlivého herectví Pištěka a Very Baranovské zaujme zejména dynamickou montáží některých znamenitě rytmizovaných scén, která prozrazuje vliv revolučních filmů sovětských montážníků. Rozhodně vrchol tuzemské němé filmové produkce, byť od německého režiséra. 80% (04.11.2009)

Vizuálně hodnotné dílo u kterého ani po letech nevadí, že zvuk neexistuje, ovšem pouze za předpokladu, že by ho doprovázel nějaký trochu normální hudební doprovod. Špatné to vyloženě nebylo, ostatně našel jsem si zajimavé pasáže. Avšak často to bylo mimo mísu a na můj vkus příliš experimentální (ambientní chcete-li). Výsledkem tak bylo poněkud depresivně strávená hodina v biografu Karlovarského městského divadla a celkové zklamání. (06.07.2016)

Verze z roku 1930 se nedochovala, v té upravené v roce 1959 byla odstraněna většina mezititulků, takže zbyly jen názvy kapitol a jejich motta. Tudíž je film vlastně němější, než bývalo zvykem. Ale srozumitelnosti a přehlednosti děje to nijak neublížilo. Film zaujme suverénní střihovou montáží v několika scénách a hereckými výkony, zejména dvojice Vera Baranovskaja a Máňa Ženíšková. Karl Junghans svůj debut připravoval dlouho, takže v kinech prohrál souboj o divácký zájem s prvními zvukovými filmy. Takový je život. (Viděno s hudbou Jana Buriana – 90%) (05.07.2016)

Drama chudé ženy, jejíž manžel má známost, o níž všichni vědí, a dcera má problém, o kterém zatím neví nikdo. I když jsou vedlejší postavy velmi životné a zajímavé, je to především příběh oné pradleny, jíž skvěle ztvárnila Vera Baranovská jako osobu tvrdě pracující s těžkým životem, ale s láskou k celému světu. Ta radost byla cítit v celém filmu, a i když je téma poměrně smutné, tak pocit ze shlédnutí je více než pozitivní. (17.03.2023)

Němý snímek. Čekal jsem nějaké titulky. Žádné nejsou. Jen rozdělení na sedm kapitol: 1. DEN VÝPLATY až 7. DEN SMUTKU. Pištěkova buchta – to je milenka! Její tanec na stole spolu s travesti Plachtou vrcholem nevkusu. Utahaná pradlena má v kuchyni nepořádek, tak není daleko k nehodě. Od pohřbu dál už jsem to bral rychloposuvem. Plachta na pohřeb v ženských šatech nepřišel. A to budou v té hospodě plakat? Ano, až na výjimky plakali. Plachta se na hostině do ženských šatů již nepřevlékl. Půvabná Máňa Ženíšková. Symbolika/propaganda: 33:42 – podání ruky Pištěk; 36:46 – Plachta v ženských šatech – ohavnost. Od obecenstva ale sklidí bouřlivý aplaus a uznání. Pradlenka si s ním/ní dokonce s úsměvem zatancuje. Realita by byla jiná: hnala by sprosťáka klackem. I všechny ostatní dámy na oslavě by si pohoršeně odplivly. (22.03.2024)