Můj strýček

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

JACQUES TATI ako pán Hulot,ktorý je úplne obyčajne-neobyčajný chlapík,ktorého môžte v pohode stretnúť na ulici v extra modernej dobe ako z CHAPLINOVEJ MODERN TIMES! Vlastne extrémne perfektný moderný dom má Hulotova sestra,kde manželia Arpelovci žijú v dokonalej harmónii spojenej s manieristickou technikou,pričom keď otvára hlavnú bránu,tak to potrvá,lebo tlačidiel je tu požehnane! Majú malého syna Gérarda,ktorého chodieva navštevovať strýko Hulot (Tati) a berie ho na výbeh,oslobodzuje ho z domáceho väzenia...A tam sú decká vo veku Gérarda,ktoré vymýšľajú vylomeniny a jedno dospelé dieťa ako pán Hulot,ktorého švagor zamestnáva v jeho firme,kde si nemôže ani za sto čertov zvyknúť! Toto je Tatiho dokonalý film,ktorý prezentuje jednak techniku,z ktorej jedincom preskakuje,správajú sa totálne zvláštne,strýko keď ide po synovca,tak táto technika sa nepriamo lepí i naň,čiže po príchode susedov,nastáva menší chaos za prítomnosti pána Hulota. Film oplýva najmä OBRAZOM+ZVUK a HUDBA,slov na pochopenie situácie nie je až tak za potreby,pochopiť snímok Môj strýko je úplne primitívne a nevidieť to by bolo veľkou škodou! (27.02.2015)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)

Jelikož jsem ve svém mladém věku vesměs filmově nevzdělaný, nebojím se tedy přiznat, že jakýmsi synonymem francouzského humoru byl pro mě Louis de Funés. Stále jím samozřejmě je, ale po Mon oncle už ten náhled nebude takto jednostranný. Jestli jsem v komentáři k Truffautovým 400 ranám psal, že na francouzském filmu mám nejradši příjemnost a pohlazení po duši, zde jsem si ho užil dosytosti. Bylo to samozřejmě díky postavě pana Hulota. Jeho komika je, jak zde správně píšete, postavená na tom, že je jako puritán konfrontován s moderní dobou (zde musím na okraj zmínit i moje překvapení, že takovým tématem se Tati zabýval již koncem padesátých let). Ale všímal jsem si také i nehumorných scén, kdy chce udělat nějaký dobrý skutek, ale přesto je nějak klepnut přes prsty (např. scéna u zelináře v úvodu filmu). Gagy jsou tak vypilované, že se dle mě příběh ztrácí, nicméně podtext a hlavně ten laskavá satira tento deficit smazávají. Když už jsem u toho laskavé satiry, až do dnešního dne jsem vlastně nebyl schopen definovat toto slovní spojení. Tento film ale mi tu definici vysvětlil. Zaujala mě po nějakém čase ústřední melodie filmu - určitě znáte ten pocit, kdy sice skladbu slyšíte poprvé, ale máte ji rádi, jako by jste ji znali aspoň dvacet let. Rozhodně zasloužený Oscar a Zlatá palma, já zase uděluji zasloužených pět hvězd. (22.04.2009)

Svérázný mistr v natáčení s dětmi a psy.. Zvlášť psům tu je třeba věnovat pozornost, neboť jsou nejen aktéry celé plejády rafinovaných skečů, ale bez nich by se ani neposouval děj, jsou v něm nenápadnými přídavnými motůrky a katalyzátory, a zároveň i svým pohybem rámují a prošpikovávají jednotlivé scény i celý film, takže fungují jako originální grafické členění i dynamické frázování díla. *** Tati je virtuóz klauniád a gagů, které nikdy nejsou samoúčelné, neboť jako dobrotivý bůh a svrchovaný šprýmař neztrácí pojem o celku svého světa a tkanině příběhu. *** I přes to všechno a vzdor hypnotickému výtvarnému kouzlu snímku (v obou kontrastních polohách, vyprázdněného, samoúčelného moderního designu i na smysl i nesmysly bohatého, starosvětského života) jsem byla po Prázdninách pana Hulota trochu zklamaná, že se v tak velkomyslně vybudovaném světě vlastně divák jen prochází, jako by byl na exkurzi a příběh byl pouze názorný, nikoli skutečný... Po dvaceti minutách je kolečko oběhnuté a je zřejmo, o čem se tu vypovídá... škoda pak, že už se až do konce filmu vlastně nic jiného než dourčujího neodehraje. (25.03.2014)