Touha

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)

Vojtěch Jasný patří k těm jménům, která jsou symbolem postupného procitání společnosti z budovatelského oblouzení padesátých let, jímž se brodila velmi podstatná část společnosti. TOUHA je prvním dílem trilogie kroniky tohoto složitého procesu, jehož vrcholným - byť ne dokonalým - bodem se stalo Pražské jaro; patří sem ještě dále AŽ PŘIJDE KOCOUR a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI. Snaha o civilní výraz, úsilí o zpodobení všedního dne (silně evokuje působení dobové revue KVĚTEN), absence fráze a první klíčící náznaky kritické reflexe stále ještě uprostřed systému, to všechno naznačuje budoucí ideovou i estetickou dekomunizaci komunisticky cítícího režiséra té doby. Zaznamenáníhodné jsou i pozorovatelné vlivy italského neorealismu. TOUHA a síla původního uměleckého výrazu, která do ní byla vložena, neztrácejí své nežné kouzlo ani po letech. (27.08.2011)

Ako séria impresionistických obrázkov je Touha výnimočná, ako poviedkový film mi pripadá dnes už trochu naivná. Jasný natočil film o zrode a zániku života a cykloch a vybral si na to 4 poviedky. Tej prvej sa potešia deti, tej druhej všetci muži, pretože je tu mladá Brejchová a tie dve posledné sú už viac filmovejšie. Najviac toho prináša tá tretia, Anděla. Ale žiaden myšlienkový zázrak sa myslím nekoná. Symbolicky možno pripomenie Dovženkovu Zem, najmä však nepôsobí vtieravo budovateľsky. (29.11.2014)

Touha je Jasného velmi zdařilé umělecké vyjádření lyrické poetiky. Soulad zvuků a obrazů ve své úspěšné snaze o navození autentického prostředí nálady a pocitu okamžiku. V symbolech, hrátkách, snech, sarkasmu, moudrosti a obrazových kompozicích. Chytře a nápaditě i naléhavě a radostně. Obrazy se svojí jedinečnou atmosférou jednání jsou nejsilnější zbraní tohoto filmového díla. V hlavní rolích je člověk prostý, skromný a venkovský. V metaforách životního běhu planety Země. Ta vynaložená energie a množství osobních autorových podnětů se výrazně a jedinečně podepsalo pod působivé vyznění filmové umělecké výpovědi. Jaro je dětství, sluneční jas počátku poznávání, otázky, zrození a naděje. Chlapec, který hledal konec světa, se jmenoval Joska (Jan Jakeš). Se svým tatínkem (Václav Babka) se chystá uvítat maminku (Věra Bublíková) a nový život a naději. Léto je mládí. veselí, hledání, lásky, odhodlání, optimismus, radost a nadšení. Léto na zemi i na nebi je romantické dobrodružství dychtivé Lenky (příjemná Jana Brejchová) a toužícího Jana (Jiří Vala) ve velkolepé kráse poetiky citů a zrychleného dechu. Podzim, byť i s prázdninovým obdobím, je zralost, zkušenost, opotřebovanost, odhodlanost, zarputilost, nedůvěra a hrdost. Anděla (dobrá Věra Tichánková) je skromná a pracovitá žena ve statečném čelení ústrků života s aristokraticky vzpurným odstupem hrdosti rodinné tradice. V tomto jemném šťouchnutí do systému se také zjevuje stále odmítaný a ochotný nápadník Michal (zajímavý Václav Lohniský), nekompromisní předseda JZD Pavelka (zajímavý Zdeněk Kutil), starý Andělin otec (František Mušálek) a bodrý družstevní kombajnista (Vladimír Menšík). Zima, byť s podzimem, jsou zralá jablka, učení, hřejivá náruč maminky, sníh, smrt, slzy, vzpomínky a úcta. Zřejmě nejosobnější podnět k vyjádření lásky a úcty k mamince (dobrá Anna Melíšková). Oblíbená učitelka je ve vzpomínkách na sladké a bezstarostné dětství synů Václava (Jiří Pick) a Františka (Ilja Racek) tou nejpříhodnější poctou. Toto dílo je příjemné, okouzlující, poetické, hřejivé i optimistické. (30.10.2016)

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk. (22.12.2012)